Re: Děkuju a prosím

Mám kluky také po 2 letech, dnes necelých 5 a necelé 3. Když byli takto malí, s čuráním u staršího to bylo nachlup stejné, řešila jsem to na ven plínou, kdybych nutila sedět na nočníku, asi by přestal chodit úplně, prostě pokud se spěchalo, šup plínu, oblíkla jsem a ven. U dvouletého jde z RaR použít asi jen pokud se musíme přemístit a on nechce, odnést a sem tam ty důsledky možná (házíš písek, nemůžeš tu zůstat, děti by mohly mít bebí..). Já i teď pokud se nechtějí oblíknout a někam musíme, prostě přemůžu (u staršího není už potřeba, chápe), malýho přikurtuju na golfky a řeknu mu, že ho doma nechat nemůžu a s řevem holt jdeme. Je to spíš dle RaR než hrát, že jdu bez něj. Beztak kluci jsou smělí, jim by to nevadilo být doma sami.

U takto malých dětí je hlavní problém únava, myslím podle příspěvků, že si nakládáš nereálné požadavky a cítím z nich jakousi obrovskou nejistotu, dogmatické vykládání obsahu RaR, do toho bezplenkovou metodu (a vyčítáš si, že jste kluka odnaučili ovládat svěrače, já nevím) - obě tyto nauky jsou silně manipulující a vzbuzují pocit viny, chce se nad tím zamyslet - skutečně mají děti to právo na ten suchý zadek a jsou tak bezbranné - mým klukům už od mimin pokud něco vadilo, tak řvali jak tygři a nezvykli si na nic nepříjemného, mokrá plína ale řev nevyvolala, skutečně jim něco zásadního upírám, pokud je sem tam zkontroluju plínku, opravdu mi vadilo na mé výchově to, co popisují v RaR, že mi vadit mělo, nebylo to náhodou něco úplně jiného, a co tedy? Komunikační metody v RaR použitelné jsou, ale proč to obviňování kolem? Mně vadí v mé výchově také leccos, ale jiné věci než sem tam v předškolním věku na zadek nebo zakřičení nebo že mi občas řekli ty čuně. Věděla jsem, že to není urážka. Nebo ironizování, jo nebylo to vtipné, jak si mysleli, ale tím to končí. Nejde mi o konkrétní příběhy, nechci tady líčit dětství a křivdy, ale jde o to se zamyslet s odstupem a i s tím selským rozumem (nebude tak zatmělý), jestli je to opravdu vše tak, jak píší, nebo zda s tím lze polemizovat. Doporučit můžu pro zklidnění něco o výchově dle sv.Jana Bosca, idea jako RaR, jen je to pro rodiče povzbudivé, je v tom znát úcta k nim, připouští, že i děti jsou svobodné bytosti a ne vždy nevinné a beze zbytku dobré (jak s oblibou líčí dnes psychologové, že za vše negativní u dětí mohou rodiče, agresivní dítě to musí zažívat doma, pokud na něco nestačí, tak proto, že se mu dost nevěnují apod. - opět ta vina) - jako jedna z výchovných zásad je tam uvedeno -- neposuzujte rodiče podle jejich dětí! A pak ani nepřipustíme, že by takto někdo mohl soudit nás a sami se tak nebudeme posuzovat. Tento nebezpečný pohled jde občas do úplných absurdit - třeba jak pořád někdo lamentuje, že děti málo čtou, tak jsem jednou někde viděla komentář nějaké kantorky, že dokonce viděla dítě, které vzalo knihu a listovalo odzadu, že to svědčí o tom, že dítě mělo v ruce knihu poprvé (!), představte si, sedmileté dítě a nikdy nevidělo knihu (!!!) - no to zkouší, co čtenáři vydrží, nebo ta blbost už je prostě záměrná. Mně Bosco moc pomohl v tom, že jsem si ujasnila, že pokud někdo v někom takto vzbuzuje pocit viny, tak to nebývá z dobrého úmyslu - protože jsem se setkala s někým, kdo to NEDĚLÁ.
No nic to jsem se rozepsala, ale řešila jsem tyto věci také a tak trochu zkušenost.

Pokud jde o ty důsledky a dopad na druhé - ano, je to v tu chvíli nespravedlivé, ale je to realita a o to jde, děti se musí naučit, že jejich chování se dotýká i druhých, že jim mohou něco pokazit atd. Můj starší se sám přihlásí, že on za to třeba nemůže, tak mu to potvrdím, že to není jeho vina, nebo mu sama řeknu, že vím, že on se na tom nepodílel, ale že to jinak nejde, bráchu to musíme teprve naučit a on to chápe, malý zas chápe, že brácha kvůli němu něco nemůže nebo tak. Někdy zřídka naopak. Na dvouletého je to rozhodně ale moc. Tak hlavně se neobviňovat a nepřetěžovat a prý podle Bosca také pomáhá koukat se, jak mrňosi spí.