Re: Román o mých zkušenostech s Rómy - omluva za délku

Simčo, v našem příbuzenstvu z Pavlovy strany je jedna vzdálenější teta, má dvě adoptivní dcery, Romky. Je jim teď kolem dvaceti. Bohužel jsem se s nimi zatím ještě neviděla osobně, ale podle informací Pavlovy maminky jedna byla výchovně od malička bez problémů, bohužel před několika lety jí našli rakovinový nádor, dneska už je po léčbě snad v pořádku. Druhá měla pubertu pestřejší, začala čorkovat, lhát, snad se i tahala s chlapama, utekla z domova. Nicméně ji teta neodepsala a holčina se před asi 1-2lety zklidnila a je pokud vím v pohodě. Takže - bylo to náročnější, ale s aktuálně šťastným koncem :-) Já jsem výchovný optimista s realistickým základem :-)

Maceško, díky za Tvůj příspěvek o pěstounských rodinách, jestli Ti to neva, okopírovala jsem si ho a schovám si ho pro případ, kdyby zase naše babička propadla nějakým strachům, že bych jí ho dala přečíst. Zatím hodně lpí na tom, že děti by měly být zářnou vizitkou rodičovské výchovy...

A Margitko, Tvůj příspěvek ke gadžistice bych si s dovolením a díkem taky ráda uložila :-) Jo, a nemyslím si - podobně jako Margitka - že u Romů případné konflikty s většinovou společností zapříčiňují nějaké "etnické" geny, koneckonců, většina zde popisovaných nešvarů ještě před pár generacemi u Romů neexistovala (např. prostituce, krádeže mezi vlastními). Já osobně do polarity geny - výchova přidávám taky sociální prostředí/atmosféra společnosti, a zrovna u Romů v ČR je to VELMI důležité.