Re: Sestavením vlády může Zeman pověřit Rusnoka

Mám pocit, že s pravicí spojuješ ekonomický a občanský liberalismus, tedy volný trh, občanské svobody, minimální zasahování státu, nízké daně.
To je, řečeno tak nějak podmíněně, ideová optika.
Je i trochu jiný pohled, optika společenských vrstev. Podle toho tíhnout k pravici tradičně ti, kteří spíš „ovládají“ než jsou „ovládáni“. Ono i nízké daně pocítí víc bohatší než chudší – o několik procent nižší zdanění příjmu při nízkém platu ti reálně nerozšíří možnosti toho, co si můžeš koupit, jen ti umožní koupit si o něco víc toho, co si kupuješ doteď (ale ne už třeba byt). Že když bohatnou bohatí, bohatnou spolu s nimi i chudí, je fráze, která může platit jen za určitých podmínek, je řada příkladů toho, že ekonomická liberalizace ve skutečnosti příjmovou nerovnost zvyšuje. A ještě k nekritickému adorování neviditelné ruky trhu: samozřejmě, konkurence je dobrá, ale vlastním smyslem toho, být konkurenceschopný, je být lepší než konkurence, ideálně konkurenci převálcovat. Ideálem tržního subjektu je dospět k monopolu a moci si jednoduše diktovat ceny.

Proto určité vrstvy dávají záměrně přednost větší nezávislosti na státu anebo naopak větší závislosti, řečeno jinak, někteří sázejí na individualismus, někteří na kolektivismus. Někteří na soběstačnost, někteří na solidaritu. Obojí je v lidských společenstvích, i těch nejjednodušších i těch nejsložitějších, přítomno přirozeně a jde spíš o vzájemné vyvážení. Příliš kolektivismu škrtí, příliš individualismu trhá společenská pouta. Nejde tedy o to, zda správným receptem je ten pravicový nebo ten levicový, koneckonců i v ekonomice státu jde o neustálé reakce na nové a nové podněty a situace, neexistuje věčný a zaručený recept (velmi obecně možná ano, ale jeho aplikace v praxi je něco dost jiného, konkrétní řešení jsou něco jiného než prostá idea, kouzelná formulka neexistuje, ani marxistická, ani liberální).

Jednotlivec od jednotlivce se jistě liší, zobecňuji , každý do toho nezapadá – ale skupinové zájmy tu jsou a jejich projevy jsou výraznější, než individuální odchylky.

V transformačních zemích k pravici tíhnou přirozeně spíš ti, kteří jsou pomyslnými vítězi transformace, např. podnikatelé, ačkoli česká pravice a zejména ODS pro podnikatele dělala v podstatě prd: ponechávala těžkopádnou, přebujelou a neefektivní státní správu, kašlala na právní záruky, skoro až do krize odmítala státní podporu exportu i investic. Ale podnikatelé – soudě podle těch, co je znám – tíhli k ODS spíš pocitově. K levici tíhnou poražení a ti, kteří se transformací cítí ohroženi, kteří vnímají ztrátu jistot. Dělítka nejsou jen horizontální společenská (tj. lidé s vyššími X nižšími příjmy), ale také geografická: Praha má nejlepší přístup k výdobytkům transformace, se vzdáleností od Prahy se přístup snižuje (viz Morava, Brno už zdaleka takový tahoun není).

U nás navíc dlouhodobá polarizace v režii ODS-ČSSD vedla k tomu, že si ti, kteří tíhnou tam či tam spojují ty druhé s hrozbou. Pravicově naladění spatřují v chudých a závislých na dávkách nemakačenky, kteří jim ubírají, zatímco oni se snaží a vydělávají jim na ty dávky. Levicově naladění vidí v těch druhých bezcitně vydělávající na chudších, kteří mají díky tomu ty své velké platy.

(Ono to není jen u nás, je to za určitých podmínek – tam, kde je větší společenský odstup - přirozené, jedna americká antropoložka tuším v 50. letech popisovala, jak se vdala za muže z města a jeli kamsi, cestou viděli nějakou chudou rodinku stát u krajnice s porouchaným autem – ona chtěla hned zastavit a nabídnout pomoc, tam, kde se narodila, to bylo normální – manžel se bál a přesvědčoval ji, že to je jen trik, a že jakmile zastaví, okradou je – tak to měl naučené díky společenskému odstupu a rozdílům v chování, oblékání atd.).

A tohle není jen moderní záležitost, velmi dobrým příkladem je například už docela dobře známé soupeření saduceů (vrstev spojených s Jeruzalémem, Chrámem a jeho peněžním hospodářstvím, dálkovým obchodem, později spojením s Římem) a farizeů (spojených s nižšími vrstvami, venkovem, ohrožených ekonomickým pronikáním Říma) ve starověkém Izraeli. Farizeové neváhali povstat, saduceové, aby si udrželi své privilegované ekonomické postavení, neváhali ukřižovat celé tisíce farizeů najednou. Farizeové se pak už soustředili na ideovou rovinu, což vedlo k nesmyslnému myšlenkovému zatuhnutí (jež kritizoval Ježíš) a saduceové vsadili na otevřenou spolupráci s Římany (okrajově viz i proces s Ježíšem – Ježíš ohrožoval jejich ekonomické výsady, ale popraven byl z politických, protiřímských důvodů, protože se údajně vydával za nového židovského krále). Taky jedna pěkná polarizace.