Re: Sestavením vlády může Zeman pověřit Rusnoka

Václav Klaus má dvě nepochybné zásluhy v procesu politické a společenské tranformace. Za prvé – rehabilitoval stranictví a stranickou politiku, OF byla a musela být dočasná záležitost, provizorium, bez stran to dost dobře nejde. Za druhé rehabilitoval pojem pravice, které se za vlády komunistů stalo téměř synonymem pro fašismus. Obě tyto zásluhy záhy zdiskreditoval, tím, že vydatně pomáhal ze stran udělat zájmové spolky, a že se snažil vydávat pravici za jediný možný směr a diskreditovat levici.

Co je ale pravice a levice, co jsou strany? I když nějaká strana získá tolik, že sestaví jednobarevnou vládu, stále nezastupuje všechny občany. Časem bývá vystřídána, prostřednictvím jiné vládní strany pak prosazují své zájmy jiné skupiny občanů. Ve vícebarevných vládách musí každá ze stran v něčem rezignovat na svůj program. Proč? Protože prostě nezastupuje všechny – a na druhou stranu, všichni občané také nekladou srovnatelný důraz na všechny vládní resorty. Různé společenské vrstvy a skupiny prosazují různé cíle, a málokdy jim jedna strana vyhovuje ve všem, zato ale často jedna strana nebo kandidát vyhovují různých vrstvám.

Tak například, Zeman jako prezidentský kandidát určitě vyhovoval jak nižším příjmovým skupinám, které v něm spatřovaly hráz proti společenskému znerovnoprávňování, ale taky exportérům, kteří si ho z minulosti spojovali se systematickou podporou exportu.

Já během života volíval strany, od kterých jsem si sliboval větší důraz na vzdělávání, ekologii, kulturu, občanské svobody a lidská práva, aktivní zahraniční politiku atd.; ODS pro mne nebyla volbou přístupem k přírodě, lidským právům, izolacionismem, přepjatým individualismem, ale také hospodářskou politikou (v minulosti: stát nemá podporovat export) a přehlížením vlády práva. ČSSD pro mne nebyla volbou (s výjimkou kratičké doby, než ji převzal Zeman, odstavil lidi typu Battěka, Janýra a další, a smísil stranu s pochybnými subjekty jako LSU, Levý blok apod.), kvůli úpornému společenskému glajšaltování (velmi viditelnému třeba v odporu vůči soukromým a církevním školám), bezobsažnému kolektivismu, přístup k přírodě, vzdělávání, kultuře a právnímu státu mne také nepřesvědčil.

Obě strany navíc spojovala tradice opoziční smlouvy (v Praze zcela viditelně až donedávna), a obě strany také na můj vkus od první poloviny 90. let zbytečně, přepjatě, ve snaze urvat co nejvíc polarizovaly politickou scénu – co scházelo v programu, ideách, nasazení pro ideje, a že scházelo hodně, se doplňovalo laciným rozdmýcháváním vášní.

Tolik k levici a pravici a končím se zahlcováním, omlouvám se, zase jsem se vášnivě rozepsal.