Re: Psychika tříletaka po autonehodě

Co bych ti na to řekla - být dospělým tak si bohužel rozmyslím jestli si k tobě do auta ještě sednu (nebo si dám aspoň chvíli pauzu od ježdění s tebou), dítě tu možnost nemá. Takže mu vyjdi maximálně vstříc když řídíš ty, fakt jezdi pomaleji. Promiň ale otočený auto na střechu jako stres a problém fakt vidím. Já bych i jako dospělá z toho měla trauma pěknou chvíli, i když bych asi v autobuse nevyváděla, ale dítě z toho vinit nemůžeš.
Neříkám ustupovat a dělat z toho ještě větší drámo. Ale pochopit, že tam ten strach není bezdůvodný, a pomalu po krůčkách ho překonávat, aby dítě mělo možnost vidět, že kontrola nad vozidlem je možná.
Na druhou stranu tvrdit dítěti že "už se to nestane" je kravina, co když zrovna zítra do tebe nějaký blbec vrazí? Jak mu to vysvětlíš pak? Takže neslibuj nesplnitelné, spíš jen to že se když se budete řídit pravidly (a to si piš že se je synek rychle naučí), tak budete jezdit co nejbezpečněji.

Je to podobné i o strachu ze smrti, taky nemůžu dítěti říct že NIKDY neumřu, nebo neonemocním. Ale můžu mu říkat o tom jak si zdraví chránit. I tak o tom dítka špekulují a nedá jim to, delší dobu (pak to zas překryje jiné téma).