Re: odebrané děti v dalších souvislostech

Dooly, prosím tě, odkud jsi?

Já jsem ročník 68 a jsem z hornického Havířova (čili dalo by se čekat drsnější přístup k dětem), ale ve třídě jsem od učitelů fyzický trest neviděla nikdy. Doma někteří spolužáci občas dostávali, pokud vím, ale už to nebylo jako zcela běžné a vnímalo se to, pokud to bylo častější, jako "mlátí děcka" (u spolužáka, kde bývalo vidět modřiny; tam, pokud vím, mluvila učitelka s matkou; a v dospělosti jsem zjistila, že jednu spolužačku otčím taky opravdu hodně bil, ale tak, aby to nebylo vidět... čili to nebyla norma, ukrývalo se to v té jeho míře... ). Ano, facky se "nehrotily" a nevnímaly jako něco moc negativního.

Naši mě nebili ani neignorovali, nevyhrožovali, neponižovali; maminka občas řvala (pravda, já jsem byla dost pohodové dítě).
Jediné fyzické tresty, které jsem na děti použila, bylo u ani ne dvouleťáků plácnutí přes ruku u sporáku (nože, elektrické zásuvky a tak jsem zajistila, sporák jsem nepřišla na nic účinného a přišlo mi to lepší než nechat dítě spálit). Moc geniální to nebylo. A starší jsem jednou v afektu asi 4x plácla relativně silně přes zadek rukou, cca v pěti, a na to hrdá nejsem vůbec, ačkoliv to teda zřejmě vedlo k tomu, že si dítě uvědomilo, že na matce nelze dříví štípat.

Jsem zcela na straně Filipa a Alraune. Vychovávat lze i bez tělesných trestů či psychického týrání místo nich. A píšu vychovávat, ne nevychovávat. A výjimečný pohlavek nebo pár na zadek dobře vedené dítě "nezničí" a matka se nemusí zhroutit z pocitů viny, ale na druhou stranu by měla vědět, že jde o nezvládnutí situace, ne o prima výchovnou metodu.