Re: Psychické souvislosti autoimunitního onemocnění

Včera si u nás byla paní pro kočičku, poseděla a celou dobu mi vyprávěla, jak je jí strašně špatně, jak jí bolí záda, chodí na opichy, ale nemůže ani spát, o práci ani nemluvě...
Přinesla jsem jí knížku o Dornovce, ukázala podstatu jejího problému (o kterém sama mluvila) a řekla, že bych zkusila to a to - a proč, že je to funkční a mohlo by to vyřešit to, proč má ty bolesti.
Paní se jen na okamžik zastavila ve svém monologu, mrkla na knížku a řekla...nojo, ale když já už opravdu nevím, co s tím...je mi tak strašně zle...a doktor říkal, že skončím na vozíčku...stejně ten můj život k ničemu není, jsem smířená, že už budeu taková a taková a taková...

Už jsem do jejího monologu nevstupovala ...trval asi hodinku.
Nemá cenu někoho přesvědčovat - někdo chce, někdo nechce....dřív jsem nechápala, jak někdo MŮŽE nechtít...teď už chápu...že nikoho není možné přesvědčovat, i kdybych to myslela kdovíjak dobře a "správně".