Re: Psychické souvislosti autoimunitního onemocnění

libiku, mám kolem sebe spoustu příběhů s "dobrým" koncem, ovšem zas, co je dobré, žejo?
Ten, který mě přinutil "hledat" i jiné věci, než spolehnutí se pouze na klasickou medicínu, "dobrý" není, popsala jsem ho kousek níž.
Měla bych si vlastně říct, ha, tak to nebylo dobře, nestačilo to, nefunguje to...ale tím, že to trápení celé rodiny trvalo tak dlouho a mělo celkem dalekosáhlé důsledky pro všechny zúčastněné, postrčilo mě to někam jinam, kde bych asi bez té zkušenosti nebyla, nebo kdo ví....
Takže bylo to celé dobře, nebo špatně? Já nevím...je to relativní.
Rozhodně to bylo strašně těžké pro nás všechny.
Nemůžu tu ani psát, jakými fázemi jsem konkrétně já procházela, do toho období spadá i ta moje autoimunitní potíž atd atd...
Takže nevím, zda se dá hovořit o dobrém konci...je to relativní.

Ale vídám samozřejmě i pozitivní konce, spíš teda i u "cizích lidí...
A pak samozřejmě zkušenosti sama na sobě - je v tom kus mojí práce a taky využívám pomoci "bližních" .
Ale byla bych pyšná, kdyby si myslela, že to tak vždycky ustojím a zvládnu, protože to opravdu nevím, nemám to plně ve svých rukou...a nemyslím si to.
Ale "naučila" jsem mít uvnitř sebe malou modlitbičku - "ne má, ale tvá vůle se staň"...ne vždycky mi to jde to "pustit", třeba mi to půjde pořád líp a líp .