Re: Psychické souvislosti autoimunitního onemocnění

libiku, ale tohle už není věc člověka, někdy prostě člověčí úsilí, ať je jakékoliv, nemá očekávaný výsledek.
Já když provětrám zas vlastní zkušenost (taky znova), mamce bylo téměř jako mně teď, když jí praskla mozková výduť a NIC na světě, oč jsem se pokusila, nedokázalo zvrátit stav věcí.
Tedy abych byla přesná - zvrátila jsem až zázračně...ale jen na chvilinku.
Byly okamžiky, kdy mamka procitla z kómatu, mluvila, hýbala se atd...ale "osud" to opět zvláštní řízením vrátil tak, jak to "mělo" být. Jinak si to nedokážu vysvětlit.
Tenkrát jsem poznala, co je silnější )a že lidská snaha a vůle to není)...a že některé okolnosti se dají jen přijmout.
V tom šíleném stavu zůstala dlouhých 16 let...opět se to dalo jen přijmout.

Taky jsem prošla různými fázemi, co by bývalo bylo, kdyby, a kdyby lékaři a kdyby my...nakonec v tom boji s vlastním svědomím jsem přišla v sobě na to, že jsem jen člověk....který se může snažit prosadit svou vůli, používat různé prostředky, ale pokud to má být jinak, bude...a že nejsem pánem svého ani cizího osudu.
Na druhé straně si myslím, že není potřeba složit ruce do klína a být v letargii...to taky není smíření, to je rezignace.

Strašně moc mi to dalo - co do různých "alternativních" postupů, předtím jsem neměla proč cokoliv hledat, tak v mém vnitřním chápání světa.
A taky jsem pochopila, že smrt není hrozná, hrozné je osobní peklo v životě různého rázu...

Jak může člověk selhat, pokud se snaží? Pokud dělá vše v dobrém úmyslu to, co bylo v jeho silách? To přece není možné, není potřeba mít pocity viny, že jsem něco nezvládl, neuměl, nevěděl, nechápal.
PROTOŽE POKUD DĚLÁME TO NEJLEPŠÍ, CO V DANÉ CHVÍLI UMÍME A DOKÁŽEME, JE TO DOSTAČUJÍCÍ. DOSTAČUJÍCÍ A SPRÁVNÉ.
Samozřejmě že si můžeme říct, měla jsem udělat, nebo neudělat to či ono....měla jsem to udělat líp, víc....ale vždyť my to v téhle chvíli jinak neumíme? To přece není důvod k výčitkám - a že to tam často sklouzne - vyčítáme sobě, druhým, lékařům, lidem to pomáhá - najít viníka...

Osobně si myslím, když jsem četla tvoje příspěvky, že jste udělali maximum, víc dělat nešlo, ale nechci to tu hodnotit veřejně, tak se do rozebírání pouštět nebudu.
Někdy není v lidských silách...ale je jasné, že leckams člověk nedohlídne...neví, proč a co je za tím...
Je to těžké přijmout, že to je tak, jak je.
Někdy jdou ty okolnosti změnit, někdy ne...a někdy je strašně důležité, že nastane vnitřní změna, lidskému oku neviditelná...i když tělo stejně nakonec odejde.
Ale prostě za pokus to stojí...i když se to "nepovede", člověk ví, že udělal maximum, co mohl...a víc v jeho silách a schopnostech v té chvíli prostě nebylo.
Zázraky jsou určitě možné, ale ty nejsou v lidských silách, a to ani v rukou jogína...

Ale věřím, že to mnozí vnímají jinak, však je to na každém, jak to pojme.