Krize středního věku

Všechny vás zde zdravím. Už opravdu dlouho Rodinu čtu, ale až teď jsem se odhodlala začít psát a zeptat se vás na radu. Láme se mi život a já nevím, jestli se s ním dál rvát nebo to vzdát.
Celý život neustále jen bojuju: doma bylo buď dusno nebo hádky, já z toho měla zdrvotní komplikace a v 18ti jsem při první příležitosti vypadla z domu - co na tom, že chlap měl velmi pozitivní vztah k alkoholu. Mám s ním 2 děti, rozvod přišel když jim bylo 3 a 5 let. Ale hlavně s mým velkým nasazením to proběhlo celkem v klidu, dodnes i po 15ti letech máme všichni opravdu přátelské vztahy. Další kluk (to fakt nebyl chlap) byl mamánek, tam jsem to po 10ti letech racionálně ukončila sama, ale pak jsem si nepohlídala opravdové odstřihnutí od něj, ještě rok jsme se "kamarádili" a když se poté chtěl skutečně rozejít kvůli jiné holce, psychicky jsem to nezvládla a málem udělala děsnou blbost.
Od té doby (4 roky) chodím na psychoterapii a opravdu se snažím, ale někdy si připadám jak v začarovaném kruhu. Tuším, že klíč je v sebevědomí, ale kde ho sakra vzít, když ve mně prostě není?? Některé období je lepší, ale jakmile se něco i malého pokazí, otevírá se ve mně bezedná propast depresí. Momentálně se něco pokazilo hodně: ztratila jsem práci a absolutně netuším, co budu dělat dál - jsem úplně paralyzovaná. Určitě mi napíšete, že se mám snažit a bojovat dál, ale já si říkám proč vlastně. Co mě může ještě hezkého čekat? Tak ráda bych se někam schoulila a nechala taky konečně na druhých, aby se někdo staral zase o mě. Prosím děvčata, nebuďte na mě moc kruté, ale zároveň potřebuju nakopnout. Díky všem...