Re: Jak dál po mrtvici

Vážný podstatné tu asi zaznělo, zdůrazním poznámku Sovice začít řešit PŘED odchodem babičky z nemocnice. Moc přeju, ať se dá babička dohromady. Váš případ otvírá problematiku, před kterou většina z nás zavírá oči a to včetně seniorů. Ne každému se podaří aby v pětadevadesáti za plné soběstačnosti usnul a už se nevzbudil. Tím, že dnes není zvykem žít v širších rodinách, doba je uspěchaná se mnozí dostávají do patové situace:-(. Jsme v tom taky, ne že ne. Před třemi týdny si tchyně (80) zlomila nohu v krčku. Doteď samostatně žila v paneláku, aktivní společenský život, cestovala. Díky jinak opravdu dobrému zdravotnímu stavu a zároveň rozsáhlé artróze jí kloub rovnou vyměnili, teď je v rehabilitačním centru, pak by měla rovnou nastoupit do lázní. ALE před deseti lety renovovala kuchyň - nedala si říct, takže opravdu jen dvířka v kuchyni a vyměnila sporák - zase za plynový. Takže se má co já vím za měsíc vrátit do bytu, kam k výtahu musí vždy po schodech, do bytu s plynovým sporákem (máme pocit, že narkóza jí fakt nepomohla, co se týče krátkodobé paměti a uvažování) a do koupelny, kde je za umakartovým jádrem jen vana. Navrhovala jsem jí, že koupelnu necháme předělat než se vrátí - znamená to teda i kuchyň, nedovedu si představit nějakou revitalizaci se zachováním toho umakartu - nechce ani slyšet, že to "nějak dopadne". Takže jsme připravili syna na to, že ho vystěhujeme z pokoje (dospělý, studuje a pracuje už mimo, máme naštěstí možnost mu pokoj posunout do patra, aby neměl pocit, že jsme ho vyhodili z domu), dotáhli jsme bezbariérovou koupelnu (to je naše příprava na stáří, u manžela je bohužel pravděpodobnost, že po úrazu z mládí jednou stejně přestane chodit). A jsem si sakra dobře vědoma, že tím, že bydlíme v domě máme obrovskou výhodu, péči o seniora jsme si "nacvičili nanečisto" během deseti let, kdy ve věku 83 - 93 u nás byla 2-5 měsíců v roce moje babi. A achilovku máme taky - máme další seniory, zatím žijí spolu, taky v paneláku, první patro bez výtahu, kdykoli se to může "pos...t" podobně jako u Vážného a tam si prostě u jednoho z nich nedovedu představit déledobé soužití ani u nich ani u nás ani teď, ne tak ještě s narůstající demencí:-(. O žádosti alespoň do pečovateláku nechtějí ani slyšet, přiznám se, že tady moje racionálno dostává na prdel a jímá mne jen hrůza. Navíc na ty zůstanu úplně sama, jsem jediná s kým se ten problematičtější z nich alespoň rámcově snese. Kurzů rodičovství je hromada, ale tohle hážeme většinově do kouta podvědomí a přitom potřeba se nějakou dobu starat o více či méně soběstačné seniory je něco co nás nikoho s největší pravděpodobností nemine.