Re: Jak zbavit synovce strachu z dědovi nemoci

Čumčo, jak píšeš v té poslední větě...neumím si to představit...když měl můj táta mrtvici, byla jsem v šestém měsíci, chodila jsem ještě do práce a za tátou jsem chodila nejmíň jednou týdně...a to táta nemluvil, téměř neviděl, na jednu stranu těla ochrnutý. Ale vnímal, věděl o nás, někdy měl lepší den, někdy horší...Byl v nemocnici něco přes 3 měsíce, než zemřel. Neumím si představit, že bych ho za tu dobu viděla třeba jen jednou. I můj brácha za ním chodil, vždyť to byl náš táta ❤️. Taky nemám nemocnice ráda, ale abych ho takhle opustila a vytěsnila, to bych nemohla. Bohužel jsem s ním nemohla být do konce, byla jsem pak na rizikovém v nemocnici a syn se nakonec narodil týden po tom, co táta zemřel...😥