Od nemocnice radši dál

Nevím, zda tímto způsobem fungují všechny nemocnice nebo jenom ta naše v Mostě, ale je to děs a bída. V prosinci strávil můj syn (5 let) v nemocnici 5 dní. Již při příjmu jsem začala zuřit. Do nemocnice nás poslali z chirurgické amulance s podezřením na apendix, na příjmu nás nechali čekat skoro půl hodiny, jelikož nemohli najít ošetřující lékařku. Synovi nebylo zrovna nejlíp a tak čekání proplakal. Když nás konečně přijali, nesměli jsme se s manželem u něj střídat během pobytu v nemocnici. Doslova nám vrchní sestra sdělila, že buď tam bude jeden z vás nebo nikdo. Nechtěla jsem po nikom 2 postele a 2 jídla, ale já i manžel máme zaměstnání, kde si nemůžeme dovolit být třeba 14 dní na pracovní neschopnosti a kombinací našeho pobytu u syna by se situace skvěle vyřešila. Samotného jsem ho tam nechtěla nechat za žádnou cenu. Hned po přijetí mu kapačku píchala učenka, která se samozřejmě 2x netrefila a syn začal strašně plakat, i když se do té doby držel jako hrdina.
A nemocnice samotná? Někdy nevím kam vlastně každý měsíc posílám peníze na nemocenské a sociální pojištění. Postele a vybavení je nejméně 20 let staré a to že dětem připíchnou 2 obrázky na zeď je při delším pobytu moc nezabaví. V herně se sestřičky bojí o hračky, které nemají kolečka, jsou polorozbité a ušmudlané. Nejsem absolutní kritik všeho, ale co do vybavení nemocnic a přístupu personálu k Vám mám pocit, že se za těch 11 let svobody moc nezměnilo. Bohužel!