Re: Dilema

Ahoj Jano,
jsem ráda, že jsi se na můj příspěvek ozvala. V podstatě píšeš o tomtéž, že každý to vidí jinak a že personál v porodnicích by měl k porodům přistupovat individuálně, hlavně podle přání rodičky. I otázky souvisící se "studem" je třeba brát s rezervou. Co některá považuje za přirozené, je pro jinou nepřekonatelná překážka. Sama jsem první porod absolvovala bez manžela, takže mohu srovnávat. Největší rozdíl je v přístupu sester a lékařů. Při druhém těhotenství jsem měla nejen manžela u porodu, ale dokonce všechna těhotenská i předporodní vyšetření absolvovala s manželem. Sama jistě víš, že tato vyšetření nepatří k příjemným záležitostem, ale mohu říci, že nejen fyzicky, ale i psychicky mě dost manželova přítomnost pomáhala. Konec konců na všechny informace i na všechny otazníky, které se mi jako těhotné honily hlavou, jsem nebyla sama. Pokud měl někdo z jeho přítomnosti potíže, tak to byl v jednom případě lékař (rodu mužského); je zajímavé, že doktorkám při mém vyšetřování manžel nikdy nevadil, jedna mě dokonce říkala, že žena je v přítomnosti někoho blízkého více uvolněná a jak pro doktora, tak pro pacientku je to potom snazší. Prý také na západ od našich hranic je to dost obvyklé a u nás již o nic výjmečného také nejde. Ale znovu opakuji, je věcí každé budoucí maminky, aby si rozhodla, co chce a co nechce. Totéž si myslím je s tolikrát zmiňovaným holením a klystýry.
Ahoj,
Marie