Re: Dilema

Otce u porodu rozhodně nepovažuji za módní vlnu (tak jako alternativní polohy, míče, žíněnky...), spíš se až teď přišlo na to, že porod není jen lékařská záležitost, ale v první řadě velmi důležitý a mnohdy nepříjemný okamžik v životě matky (dítěte samozřejmě taky), a tak by se pro její klid a pohodlí mělo udělat co nejvíc. A o koho by se žena měla v tak těžkém a obávaném okamžiku opřít, než o svého milovaného manžela, který ji učinil matkou? O mužích, kteří v takové chvíli odmítnou být se svou ženou, si myslím, že jsou jako otcové nezralí a vzdávají se zodpovědnosti. Že nesnášejí krev? Že se nedokážou dívat, jak jejich milovaná trpí? Laciné výmluvy. Co když ona také nesnáší krev? A nejedna žena má strach nebo i hrůzu z porodu - věci neznámé a bolestivé. Může říct "já u toho nebudu"?
Neřekla bych "otec u porodu nebyl", ale "nechal ji v tom samotnou".
Všem maminkám, které se obávají, že je v tom manžel nechá, radím, aby tuto otázku nechaly co nejdéle otevřenou. Na počátku těhotenství nejste ani Vy ani Váš muž připraveni na taková rozhodnutí. Nejste ještě tak úplně tatínek a maminka. S přibývajícím bříškem berete všechno s tím související za přirozené a hrozba porodu není už tak strašná - jak pro Vás, tak pro muže. Berte ho na ultrazvuková vyšetření (nebo mu aspoň doneste obrázek či video), dávejte mu poslechnout a pocítit, jak miminko kope, povězte mu o svých obavách a dejte mu šanci, aby vás chránil a uklidňoval. Takhle mu ulehčíte vcítit se do své nové, zodpovědné role otce a nejspíš vám svou přítomnost u porodu nabídne sám.
Jana