přirozená autorita

ahoj Samarlu, já myslím, že s úctou. jako že ji nezneužíváš, což podle mne je rychle odhaleno a samotnou přirozenou autoritu shazuje.
Myslím, že to vědomí, že je bereš takové jaké jsou, že je opravdu posloucháš, dělá hodně. Myslím že naštěstí od dětí máme autoritu přirozeně pokud to nepoděláme. pokud se nezadaří, pak přechází spíše v ten mocenský model a děti nás poslouchají spíše ze strachu nebo prostě, že jsou v pasti, protože jinak nemůžou když s námi bydlí a vůbec.....
já samozžejmě také někdy zakřičím, a i plácnu nebo tak něco...z čehoš mi nejni dobře protože si uvědomuji, že je to vlastě zkratkovité jednání a omlouvám se. za důrazný tón se neomlouvám, respektive na "nekřič na mne" odpovídám, že si nemyslím, že křičím, jen mě opravdu rozčílila ....
pokud to opravdu tedy přeženu omluvím se, ale řeknu také proč nebo co vyvolalo tu reakci a dávám to do spojitosti a v klidu znovu zopakuji co jsem prve třeba křičela.
jinak tedy s dcerkou se to vychovává s respektem..to s klučíkem to je teprve prověrka,ale lepší se. musím ho pochválit a děkuji, že se má snaha vyplácí a opravdu jeho vzteklost a impulsivitu zvládáme hlavně díky empatické rakci celkem dobře. (dnes třeba záchvat že nechápal, že jen musím dát nákup domů, aby se nezkazil a pak zase můžeme ven...on to prostě nějak není schopen posoudit že jde je o pár minut zdržení....jou mu 3, dcerka tohle chápala v pohodě) on mě tedy dovede vytočit, totiž ty situace které vyvolává jsou naprosto absurdní, a čekáme dlouho než se vody zklidní bez RR přístupu bychom se asi hodně natrápili, myslím, že by byl pro mnohé vychovatele oním, přez které se lámou vařečky a to mi bylo jasné, že takhle ne, že to bych se ukřičela atd.