Re: Dokdy je u dětí normální lakota?

Předesílám, jak jsem již napsala, že jsem si vědoma, že nemám patent na rozum ani na výchovu, nechci výřit vášně, kteždý si stejně děti vychovává podle svého, ale...

Ono je to třeba s těmi ponožkami vlastně takové usnadnění práce sobě a ne svobodná volba, u které to myslím začalo. Já prostě dceři řeknu vem si ponožky. Když se zeptá proč, tak jí řeknu, že je zima a nastydne. Kdyby nechtěla, tak jí to prostě nařídím. Nechci aby nastydla a ona ve 3 letech prostě nemůže domyslet důsledky. Kdyby mi chtěla vystřihnout nějakou scénku, tak jí nejdříve vysvětlím, že já jsem maminka a myslím to s ní nejlíp (což ve většině jejích pláčů pomůže) a kdyby dělala divadlo dál, tak bych jí prostě potrestala. Protože sice (jak tu někdo napsal) musíme jen zemřít, ale já doplňuji, že mě moje dítě musí poslouchat. Jsou věci, které nemůže svýmmozečkem zhodnotit a od toho jsem tady já, abych ho uchránila.

Pěstovat v nich z dravé sebevědomí... To myslím jde i s poslušností. Troufnu si tvrdit, že dceru nijak neshazuju. Teď jsem na MD, ale jako dnes si pamatuju, když jsem v práci nabírala lidi. Z některých to sebevědomí čišelo na dálku, ale v kolektivu se nikdy moc neohřáli. K práci se postavili, jako by nikdy v životě nedělali nic jiného a.... pak to většinou totálně pos..li. Ale ani to je nesrazilo, protože přeci nikdo neumí všechno (což je tedy pravda, ale když něco zkazím, tak je asi něco špatně a když je volba, požádám o radu). To, že stačilo trošku pokory, zeptat se, požádat o pomoc a bylo by pro všechny o práci míň, to bylo pod jejich úroveň.

Myslím, že jde dítě formovat a přitom mu nesrážet jeho osobnost.

Ale to už není o půjčování hraček, takže opravdu končím