Umřela mi máma

...je to už sedum let. ale pořád se s tím nemůžu srovnat. před tím, než umřela, jsme se hrozně odcizily - našla si o dost mladšího milence, kvůli kterýmu nám nastalo doma peklo. když se s ní chtěl rozejít, neodhadl její reakci a řekl jí to, zrovna když jeli v autě. a máma to s nima oběma napasovala pod kamion. ona zemřela, on přežil. nevím, jestli ho chtěla jen vystrašit (bylo to v zimě, jeli z kopce, prý dostala smyk), nebo jestli to byl opravdu záměr (ten kopec už měla skoro sjetej, když jí to řekl, vrátila se a pustila to dolů). on vypověděl, že mu řekla "když tě nemůžu mít já, nebude tě mít nikdo." jak z nějakýho stupidního filmu.

poslední půlrok s ní byl opravdu očistec - táta na to přišel, denně se pak hádali, ale nedokázali se rozejít. a dopadlo to takhle. táta si teď mámu glorifikoval, na místě nehody postavil pomníček, jezdí k němu s kytkama, se svíčkama. když o ní spolu mluvíme, nevím, co mám říkat. mám na ní vztek. hroznej. a moc mě to bolí. tím víc, že teď mám sama dítě a nedokážu si představit, že bych se na něj vykašlala kvůli nějakýmu chlapovi. nechápu to, dusím to v sobě a přemýšlím, jak z toho ven.

asi jsem se z toho potřebovala konečně vypovídat a naživo nemám moc komu. rodinný prádlo se pere před známýma dost mizerně...