Asi aspiruju na slonici roku!

Tak ač jsem předpokládala, co předpokládala!, byla jsem si téměř jistá, že nezvládnu "dožít se" termínu porodu - ejhle - už mám 4-tý den po stanoveném termínu a nijak se mi nezdá, že by se naše holčička chystala ven, má to zjevně těžce na háku, beruška.

Vzhledem k tomu, že jsem 8-mý a 9-tý městíc těhotenství (tedy takřka plných 8 týdnů) žila v rozbombardovaném bytě (rekonstrukce kuchyně a obýváku ve 3+1), což znamenalo 3 týdny stavebních prací (žili jsme v pokojíčku a ložnici) a 5 týdnů truhlářských, takže jsem denně uklízela, aby se dalo existovat ve zbytku bytu ... no, nebylo to pijánko kliďánko, to fakt ne... v průběhu té reko jsem zvládla, aby se to nepletlo, že, chřipku svoji + synka a svoji téměř 3 týdenní virózu.
Naštěstí už jsem nechodila do práce.

První dítko jsem měla sice vyvolávané o cca 5 dní, ale bylo to díky odtoku plodovky a absenci kontrakcí.
Oprávněně jsem se tedy domnívala, že TP je něco, k čemu se možná dostanu, spíš ale jen přiblížím.

Teď se každý den ukládám ke spánku (no, zase nespím, klasika - jako u prvního nespavost v těhotenství - dám tak 4 hodiny za 24h ) s tím, že jsem zvědavá, jestli to bude UŽ dnes a pokaždé jsem překvapená, že JEŠTE NIC.

Tohle těhotenství - a naše holčička na kterou se všichni moc těší - je pro mě něco jako zázrak!, takže čím víc čekám tím víc si říkám, že, i když to bříško je fakt nepřehlédnutelné a fakt na něj nejde zapomenout, se se mi to snad opravdu jen zdá, že to není pravda a ....asi už mi z toho hrabe!

Navíc - Manžel je z toho úplně hotovej a psychicky to v posledních dnech vůbec nedává - jako vím to o něm, že není schopen zvládat tyhlety nestandardní situace - ač já kolem sebe šířím klid, pohodu, dobré jídlo a pečení, on je úplně jurodivej a ...ano, nesnesitelnej!
Nebýt jeho, asi bych si to i užívala, už je všechno hotovo, já nemám žádné omezující komplikace, ale dnes mě tedy dohnal až k slzám, vzteku a hádce...

Navíc mi v porodce řekli, že pokud do středy nic, tak se naplánuje vyvolávání - tomu jsem se chtěla vyhnout, páč při prvním to fakt dost bolelo...

Ne že bych se tedy nějak moc bála, já vydržím všechno, ale ... takhle jsem si ten konec těhotenství fakt nepředstavovala...chjo...jsem si myslela, že zažiju konečně přirozenej porod...
NO, třeba ještě zažiju - naděje umírá poslední.

A co vy, co jste "přenášely" - já vím, že o přenášení se mluví až od 42tt... jak jste to prožívaly???

Klíďo se rozepisujte, ať mám co číst - já jsem z toho všeho, co se událo za poslední 3 měsíce tak vykolejená, že se nejsem schopna soustředit na žádnou knížku a ani na film...

MarMat (doufám, že jsem to nepomotala) - co holčička? Dobrý???