Re: Neumím bojovat s jinakostí svého dítěte

Persepolis, já to tak nemyslela, že by jedináčci byli automaticky neprůbojní a úzkostliví.
U nás to prostě bylo (mimo jiné) tím, že všichni dceři dělaly program, měla neustále někoho za zadkem....tak se ještě v pěti letech ve školce ptala učitelek, s čím si má hrát. Když jí ten program nikdo nenachystal. Když něco nechtěla a babička řekla "když nechceš, nemusíš", byla si ještě jistější v kramflecích. Když u nás dítě začne brečet, prarodiče jsou z toho úplně rozhozený a jsou schopni udělat cokoliv, aby se dítě uklidnilo. Tak se i děti učily, jak to dobře funguje.
Tak proto jsem se ptala. A u zakladatelky je tchán podobný. Prostě je úzkost a pak nechuŤ. A je pláč a pak kňourání. Já nevím, jak je to u zakladatelky. Ale třeba to přemlouvání, které někdy bylo ze strany babičky a dědy nekonečné, bylo pro mě úplně nesnesitelné. Takže já to nedělám.