Re: Stydlivé dítě, jak na ně?

Mám podobně stydlivé obě děti, i když je každý trochu jiný, tohle mají společné.

VELMI DOPORUČUJI, nechat žít a nechat dozrát. ROZHODNĚ netlačit na pilu, žádné "otužování", opravdu nevystavovat cíleně těmto situacím.
Souhlasím s Alenou a jinými.

A může se tím i napáchat víc škody než užitku. To myslím naprosto vážně. Přemíra stresu se zejména u takovýchto dětí může hodně lehce promítnout do psychosomatických potíží apod. A to může být ve srovnání s "pouhou" stydlivostí už jiný kafe, věř mi :)

Myslím že lámat přes kolenou se to nedá, je to holt povaha a myslím že většina dětí se s tím postupně naučí žít, a částečně se to i poddá věkem.

Jako po malých krůčcích, ve své přítomnosti nabízet ať něco udělá sama, třeba aspoň předá peníze, řekne jakou zmrzku atd. Když bude chtít, když řekne, řekne, když ne, nechat to být, přejít to. Žádné komentáře ve stylu "proč nechceš, ty jsi hrozná stydlivka, vždy to nic to není .. apod. Pro to dítě to totiž NĚCO je, a obří.
Rozhodně neposílat samotné do obchodu, k sousedce, tedy pokud samo nebude chtít, což bych řekla že asi nebude dle popisu.

A abych trochu uklidnila, můj mega stydlín během první třídy, dost vyzrál. Tedy chce to skvělou učitelku, to ano. Hodně udělal ten kolektiv dětí, našel si kamarády, to jde pak postupně lépe i s těmi dospělý s tím "davem" za zády.

Pokud to dceři v davu dětí jde, není to dle mého tak zlé, a časem v tom dozraje, i když asi upovídaný extrovert z ní nejspíš nebude.

Mé dítě by samo nakoupit ani samo k sousedům nešlo, přesto 1 třídu zvládl dobře a v pohodě, zvládá i tu druhou třídu a postupně se to po krůčcích lepší.
Už si i tu zmrzku objedná v cukrárně kam chodíme roky :) (jsem-li poblíž)