Re: Když jídlo znamená nutné zlo

v manželově rodině bylo jídlo vždycky "modlou". Nenáviděla jsem to a nenávidím dodnes. Manželovi to zůstalo a moje děti to podědily.
Od rána se všechno točilo jen kolem jídla-co se bude vařit, co se bude jíst, kde mají nejlepší to či ono, během jídla se řešilo jen jeslti to je dobře propečený, jestli to není přesolený, jestli je omáčka dobře ochucená..Vždycky mě přešla chuť...
Moje děti jsou nenažraný, byly takový od narození.Miláčci školkových i školních kuchařek, sežerou všechno a přidávají si.
Nejstarší je gurmán, v jídle si libuje a je to na něm znát. Mladší žere jak kyselina, vlastně fakt pořád jí a je dlouhej a tenkej, všechno z něj padá.
A dceru držím. Kvůli ní samotný a kvůli gymnastice. Přesto má k jídlu veskrze "pozitivní" vztah a jí hodně a všechno.Nedovoluju jí vždycky všechno, byla by jako koule.Učím ji, jak a co jíst, do mekáče sice taky zajdem, ale ne často, místo toho jí ukazuju, jaký potravin jsou dobrý a proč, děláme si doma obložený talíře se zeleninou, masem, ráno mívá obilný kaše s ovocem, pije jen vodu.Nepřemejšlím, jeslti mám nebo nemám radost, že dětem chutná, jelikož jim chutná vždycky