Re: Kojeňák mám taky v pácu

Super, super, super. Jak se říká, víc hlav víc ví. Mám pocit, že když dáme dohromady svoje zkušenosti a vědomosti, nemůže nás nic zastavit. Hned v pondělí začnu zase strkat loktama a to by v tom byl čert...!
Šklíbo, když klikneš na jméno, měl by tam být mejl(aspoň to tak bývávalo). Když budeš někde poblíž ráda bych se za tebou stavila. S těmi Romy mám stejný zažití, taky jsem bydlela v takové čtvrti, takže vím svý. U těch koj. určitě rozšířím rádius i na jiný okresy, ale vytáhnout dítko odjinud je prý dost zapeklité. Jak jsem se dozvěděla, materiály takového roběte se napřed dají místnímu por. sboru, pak do Prahy a pak se dítko rovnou nabízí k mezinárodní adopci. Taky mám obavu, i když jsme byli uznáni vhodnými a máme to černý na bílým, aby nás z toho koj. navyhodili. Takových, jak jsme my, tam určitě chodí zástupy a oni tam toho určitě mají plný zuby. Pravda je, že takovýhle návštěvy nám taky všude rozmlouvají. Jak se tvářili, když jste tam vtrhli? Na co se máme připravit?
A Katko nejsi sama, kdo je v šoku z té řekací doby.
Já jsem při tom martýriu z depek nevylezla a teď to taky není valný. Když Ti někdo předhazuje věk a diví se, proč jste si nepožádali už dávno, tak nevím jak ostatním, ale mě se vždycky "otvírá kudla v kapse". Nebaví mě pořád dokola vysvětlovat-umělý, potrat, umělý, potrat....., že jsem na gyndě byla víc než doma, že jsme vždycky doufali..... Připadám si někdy jak cvičená opička.Psycholog na přípravě nám vtloukal do hlavy, že na tenhle krok máme být hrdí, ale jak mám dávat najevo hrdost, když mě většinou všude (na úřadech) shazují a spíš se tváří, jakoby nám to chtěli rozmluvit?
Netko, vlastníš snad taky uslintanou Německou dogu?
Nedám na tohle plémě dopustit. Byli doby, kdy jsem doma měla čtyři, dnes už z toho stáda zbyla jen jedna. Je zážitek pozorovat takovýho obra s dvounohým prckem. Unás se to cizími dětmi od miminka po školáky jen hemží a já vždycky znova a znova žasnu, jak ten velký svědomitě hlídá kočárek, málem k němu ani mámu nepustí, jak zůstane stát na třech, když se mu batole motá pod nohama, jak opatrně mu odevzdává hračku, kost, nechá se casnovat a to všechno bez příkazů a povelů. prostě jen tak, sám od sebe. Sorry, nechala jsem se unést, tohle je zkrátka moje parketa. Hodláte-li si někdy některá k dětem pořídit psa(ti dva stejně přirozeně patří k sobě), vřele doporučuju. V tomhle směru vás doga nezklame.
A dost, mějte se fajn a čau- Johana.