Re: Kojeňák mám taky v pácu

Ahoj všechny holky vespolek,
za prvé: Pokud máte v rukou papír, že jste coby byli zařazeni do registru žadatelů o osvojení (...nepamatuju si už přesné znění formulace...), máte PRÁVO kontaktovat jakýkoliv kojeňák a vznést dotaz, zda tam nemají právně volné dítě, které nikdo nechce. To byl třeba Tomčův případ - a pročekal si tam dobře půl roku! Nikde jsem to neviděla napsané černé na bílém, ale potvrdili nám to "zasvěcení" z různých stran. Jasně, že to odborníci nedoporučují, protože jim lezete do zelí a projevujete vlastní iniciativu, což se od vás nejen nečeká, ale dokonce je to nežádoucí! Jneže to už se tady provětrávalo x-krát - když budete trpně sedět a čekat, nedočkáte se ničeho jiného než nepříjemných zjištění. (Logika samozřejmě napovídá, že by se mělo začít kojeňákem v místě bydliště či v okolí a postupovat postupně dál a dál...) FOD, pokud vím, vždycky dokáže najít nějakou kličku a zvláštní cestičku, takže je můžete kontaktovat i bez toho lejstra.
Za druhé: jižní Morava a celková čekací lhůta 3 - 4 roky je bohužel drsná skutečnost. Je to blbé, ale je to tak. Na první setkání s psychology jsme čekali 14 měsíců a jak jsme se posléze dozvěděli, je nutné nechat žadatele lehce vydusit, aby neměli pocit, že je to všechno moc jednoduché a snadné. (To nám taky nikdo nedal černé na bílém, samozřejmě. Prostě takové malé překvapení z kuchyňky psychologa.)
Za třetí: I my od počátku odmítali romské dítě a nikdy jsem se za to nestyděla. Vyrůstala jsem v cikánské čtvrti a naprosto přesně proto věděla, co nikdy nechci. Naopak, byli jsme takoví ti zarytí žadatelé o bílého... blonďatého... modrookého chlapečka (manžel CHTĚL za každou cenu syna), a že z toho nakonec vylezl šikmooký Tomáš, to je učebnicový příklad šťastné náhody. Když prostě najednou máte to miminko před sebou, je vám tak nějak fuk, jak vypadá. Samozřejmě, až na ta romčata, to bych nepřekousla. Doporučení: trvejte na svém, nenechte se zviklat a jste-li z jižní Moravy, klidně se u nás stavte, řeknu vám k tomu víc. Nehodlám si znovu nějakými anonymními šílenci z chatu nechat vpálit cejch zaryté rasistky.
Za čtvrté: k Ukrajincům nemohu říci coby máma malého Mongolčete prakticky nic, ALE: odborníci, co se kolem adopcí motají (...přesný zdroj si zase nechám pro sebe...) a pár lékařů nám potvrdilo nebo poradilo, že osvojení dítka ukrajinského původu vůbec není špatný tah. České děti totiž v naprosté většině pocházejí z velmi neutěšených sociálních poměrů (...odtud plynou i častá varování o nereálných očekáváních, vzdělavatelnosti, IQ atd. adoptivních dětí...), a to často i v druhé či třetí generaci. Ukrajinské děti naopak často pocházejí z vcelku normálních rodin a jsou odkládány jedině a pouze z ekonomických důvodů, tzn. že mnohdy mají lepší prognózu než děti z tuzemska. S touto informací už jsme nestačili nijak naložit, neb se objevil Tom a bylo rozhodnuto - takže ji jen předávám dál.
Za páté: máme sice jen jedenáctiletou fenku welsh corgi Cardigan, takže o soužití s devadesátikilovými mazlíky nevím nic, ale můžu potvrdit, že dítko + pes (a k tomu ještě dvě kočky) je báječná kombinace. Tomča asi nikdy nebude mít sourozence, ale zvěřinec mu už teď poskytuje pocit "velké rodiny". Asi největším karambolem, který může tohle opticky ideální soužití dítěte a psů potkat, je alergie, ale nepřijdete na ni jinak než že to prostě zkusíte... a pak se uvidí. I v tomhle směru mě někdo tam nahoře musí mít hrozně, hrozně rád...
Za páté: ...takže mi už ani moc nevadí (no, vadí, ale snažím se na to moc nemyslet), že obě babičky Toma více či méně bojkotují a nedokážou mi odpustit, že jsem místo adopce radši nezkoušela zkumavku. Říkám si, že každý musí mít nějaké to trápění, ale zaplať Pajda za kamarády a známé...
Za šesté: Na něco jsem určitě zapomněla...
Za sedmé: Dobrou noc.