Re: Kojeňák mám taky v pácu

Ahoj holky,
chci vám říct naší zkušenost, jsme ze středních Čech, čekali jsme na chlapečka rok a půl, bylo mu taky rok a půl a je míšenec romsko-ukrajinský. Nám je za dva roky čtyřicet. Nejprve nás to zaskočilo, ten jeho původ, ale pak když jsme ho viděli... (jak mi seděl hodinu nehnutě na klíně a opatrně si hrál s korálky co jsem měla na krku a poslouchal, co o něm sestra z DD povídá, jak se celou dobu ve sporťáku mračil, když jsme ho měli poprvé půjčeného ven a odmítal se na nás i jen podívat, jak při další procházce poprvé promluvil - jediné slovo, které ve dvou a půl roce znal - Autí, jak se hrozně bál vlézt do výtahu, když jsme s ním poprvé přijeli domů, dupal nožičkama a zoufale se rozplakal, a jak se na nás konečně začal usmívat a začal konečně žvatlat...
Jak vypadá? No samozřejmě krásný - ale fakt, jemné rysy, špinavý blond, velké světle hnědé oči, dlouhatánské řasy, broskvová pleť, prostě do reklamy. Není tmavý, ale ve srovnání s českými standardními bledničkami mi okolní maminky říkají - ten má krásnou zdravou barvu, vy jste byli někde na horách. No dost o vzhledu. Povaha? Sangvinik-cholerik. Hodně temperamentní, hodně srdečný, téměř pořád dobře naladěný, děsně upovídaný, sebevědomý, inteligentní, netrpělivý, vzteklý, s neuvěřitelnou představivostí. Zdravý. Odolný. Určitě nejsou všechny romské děti stejné.(Přátelíme se s pěstounskou rodinou, která má takové tři, každé z nich je úplně jiné. Jeden hyperaktivní a málo inteligentní, druhý hyperstudijní a mimořádně inteligentní, třetí veselý, průměrný a spokojený.)
Honzíkův původ zatím nikdo z toho jak vypadá ještě neodhadnul, ale to se může samozřejmě změnit. Teď mu jsou tři, prý je nám hodně podobný, v jeho povaze vidím rysy mé i manžela, jako by byl opravdu namíchaný z nás.
Taky jsme do dotazníků psali: jakékoliv etnikum, na romské si netroufáme, těšili jsme se na malého Vietnamce, dopadlo to takhle. Třeba to tak mělo být. Pár lidí už nám řeklo, že nám ho závidí. Prarodiče se v něm vidí. Když jim vysvětluje do telefonu, že by si moc přál, aby za ním přišli na návštěvu, jsou z toho celí pryč. Je mi jasné, že si říkáte, jo uvidí za deset, patnáct let. Kdyby náhodou jo, možná si i tak řeknu, že to za to stálo. Moji známí vychovávali podle nejlepšího svědomí, vědomí a křesťanských zásad vlastní dvě holky, z obou holek jsou těžké rebelky a rodičům je z toho na nic. Ani jedna z nich ještě není plnoletá. Tak si říkám, asi nás těžká puberta potká s větší pravděpodobností, ale nebude to nic neobvyklého. No a když to přečkáme všichni bez větších problémů, tak tím líp. Tak holky, vedle spí malý klouček, kterého máme moc rádi a fakt to stojí za to. Nevzdávejte to.