Diskuze : Dle regionu : Maminky v zahraničí

Nejdulezitejsi je se "naucit jinak myslet".
Tak, jak zijes doma, kde rodice porad jsou bliz, nez kdyz zijes v jine zemi, proste zit nemuzes a nic s tim nenadelas. Zivot musis prizpusobit tomu, co vyhovuje tvoji rodine.
Ja ziju jinde 45 let. To, co chces vedet, mam za sebou, a vzdycky se to vyresilo. Odjela jsem sama, vdala jsem se, mela deti. . To je opet jina stranka veci - lidi si po par tydnech zacnou jit na nervy, protoze nejsou zvykli, maji jine zvyky a potreby, musi se hodne prizpusobovat, byt neni prizpusobeny na zivot 2 ruznych rodin/generaci atd. Takze se to samo jaksi casem omezi. Cim jsou deti starsi, tim min touzi do CR jezdit. S rodici je nebavi travit cas, sami nikam nemuzou, neznaji nikoho a nevi, co a jak, i kdyz cesky mluvi. Prostredi je pro ne nove a obvykle byvaji sami =nudi se a jsou protivne = prarodice nejsou zvykli, ze ty deti jsou jinak vychovane (ne rodici, ale skolou a novym prostredim) a treba jim to i vadi. Moje dcera zije opet v jine zemi, takze si to prozivam i z druhe strany. Kdyz na mesic prijedou a u mne je rusno, porad se neco deje, sourozenci se svymi detmi travi taky cas u mne a pod., je to unavne. Jako rodic treba uz nejsem tak zdrava/plna energie, jako jsem byvala, a deti si to neuvedomi. Kdyz jedu k dceri, musim se prizpusobit jejich stylu zivota, coz je taky po par tydnech unavne. Ted to proste prozivam z druhe strany.
Moje maminka zustala sama, sourozence, kteri by se o ni postarali, kdyz sama nemohla, nemam. Cili starost, co ted. To je taky individuelni. Obvykle resit akutne, jak se da. Nakonec to bylo v jeji nemoci nutne resit Domovem duchodcu, kam vlastne nechtela, ale co jsem mohla delat. Sama jsem jeste musela chodit do prace a nemohla jsem se vratit a starat se. Ve stejne situaci budu za nejaka leta sama, protoze vsechny moje deti bydli dost daleko ode mne.
Moje maminka mne podporovala v tom, abych odesla. Jak to sama brala, to mi nikdy nevycitala. Vnoucata videla 2x za rok. Jezdila za nami, jak to slo, na par tydnu, my k ni taky na par tydnu v lete. Cim byla starsi, tim vic na ni bylo videt, jak ji to unavuje, posledni leta uz k nam jezdit nemohla a nase navstevy jsme museli zkratit z ruznych duvodu. Snazila jsem se jezdit tak 3x za rok, ale financne to nebylo vzdycky mozne.
Tchyne zila opet v jine zemi, tam to bylo problematictejsi. Jeji deti vsechny nebyly jeste odrostle, k nim jsme se moc nevesli, k nam moc jezdit nemohla, takze moje deti k ni nemely nijak zvlastni vztah.
To proste jde sebou, ale tohle vsecko clovek nemuze vedet. Musi delat to, co je vhodne v te ktere situaci a snazit se, aby si ulehcil svoje vlastni svedomi - to je horsi nez starsi rodice a tchanovci.

Kdysi měl manžel nabídku práce do Irska, ještě jsem ani nebyla těhu. Rodiče obouch měli kecy, že budem daleko no umíte si to představit, že děti je ani nebudou znát. Dobře manžel pustil další rok i Anglii...., že mají asi pravdu. Co sami. Výsledek.

Pokud jim vnoučata nenaservíruju na "stříbrným tácku" až pod nos a ještě si je pohlídám tak by je neviděli, hlídali se asi 70dní za 15let....a přijedou jednou za rok. Kdyby jsme byli za hranicema, tak by to vyšlo na stejno.
z jeho strany třeba jen jednou za rok na 3 hodiny a nehlídali NIKDY.

MAnžela to mrzí dodneška víc, protože on nakonec řekl, že zůstaneme, já říkala, že to bude jedno. A on mi říká: " zase došlo na tvá slova!"

Osobně bych na rodinu ohledy nebrala a už to neděláme. Usoudili jsme , že to nemá cenu.

rodice od manzela ziji v nemecku a my jsme pro ne taky v zahranici
jezdime skoro kazdy vikend /patek odpoledne/ do Berlina a vetsinu leta tam travime pokud nejsme nekde po evrope. Takze nas vidi dost a dost a presto porad mrmlaji, az me to zacina trochu vadit....no a jestli pry jeden z nich odejde z tohoto sveta driv, oznamili nam, ze se vicemene musime o zbyleho postarat. Takze nic neresim /nejake coby kdyby/, vsechno uz vim

Dcera šla takhle vloni, teda do druhé třídy mezinárodní školy, výuka v AJ. Tu sice "měla" předtím ve školce a vprvní třídě, ovšem jen slovíčka, větu neřekla skoro žádnou (jen se představit), nerozuměla, neuměla anglicky číst a psát. Čas na přípravu by býval byl, ale energie ne a reálně ten čas taky ne (natřískaný program), takže jsem jim (se synem) občas pustila nějaké výukové CD v angličtině či jsme si říkali slovíčka a pár frází, ovšem "rozmluvení" teda rozhodně nebyli.

V té mezinárodní škole jsou na to ale připravení, takže dostala každý den hodinu angličtiny navíc (resp. místo jiného předmětu - druhého jazyka). Museli jsme s ní doma hodně číst a procvičovat. Nejhůř nesla to psaní - přeci jen ten AJ spelling byl pro ni hodně změna. Pak to šlo ve vlnách - týden dva mi přišlo že jede jak dráha a umí každý den spoustu věcí, pak zas třeba 14 dní jakoby "nic" nebo trošku pokles, pak zas najednou postup.... Ke konci školního roku už zvládala zápisky do sešitu třeba na půl stránky. Teď o prázdninách napsala sama učiteli pohled - ptala jsem se jí co chce psát a říkala mi to rovnou anglicky, krásně jí to secvakává, že si to nepotřebuje "překládat" z češtiny a rovnou mluví (ne všechno samozřejmě, ale ten rozdíl od dítěte které se učilo tady v českém prostředí a jí která to má odpozorované z každodení komunikace je fakt velký).

Takže se nebojte, holčička to zvládne, první měsíc to bude vyžadovat hodně podpory a zapojení rodičů ve škole i doma. Taky záleží jaká je povaha - u nás třeba syn je hodně otevřený a ukecaný tak mu i ta angličtina šla protože chtěl prostě s těma dětma mluvit. S přípravou - dobré je cokoliv, i když se možná bude zdát že teď to výsledky nepřináší, určitě ji to popostrčí (ve škole si pak vzpomene tu a tam na slovíčko a bude ráda že už ho zná) a hlavně připraví na tu nutnost se malinko učit i doma.

Jj, trochu jim to závidím. No, trochu dost Člověk se půl roku snaží a je rád že se domluví v infinitivech