Re: Není to jednoduché,ale je to to nejdůležitější-totiž naše dítě

Petro, ty jsi se sice zachovala přesně tak, jak říká Zdenka - přijala jsi výzvu. Protože jsi ji přijmout mohla - je to tvé první dítě, měla jsi podporu ve svém příteli, dodělat si školu by neměl být až zas takový problém. Moc ti fandím, přeju Ti, aby se ti narodilo krásné zdravé dítě, v příteli jsi měla stále oporu a tu školu zvládla. Máš ale hlubokou pravdu v tom - a Jana taky, že ne vždy jde ta výzva přijmout. Ano, řečmi děti nenakrmíš. I když jsou to řeči o tom, že každý má právo na život. Jenže ten život budou žít naše děti a hodně záleží na nás, jaký jim ho připravíme. Pro děti není až zas tak důležité značkové oblečení nebo kupa hraček. Mnohem důležitější pro ně je spokojená rodina a harmonické prostředí. Určitě jsou mezi námi stresovaní rodiče, nebo jen máma kteří přemýšlí, z čeho zaplatí nájem, z čeho nakoupí jídlo, oblečení (třeba i v tom sekáči), o nějaké škole či mimoškolních aktivitách nemluvě...I jim se může přihodit, že budou čekat další dítě. Komu pomůže, že si řeknou: je to výzva? Potrat je vražda? Dnešní doba bohužel takovým výzvám dost dobře nepřeje - a to nemusím být sobec, který myslí jen na svoji kariéru či blahobyt. Stačí se rozhlédnout kolem sebe - na ceny potravin, bydlení, elektřiny, léků a na možnosti pracovních příležitostí...Dítě pochopí, že rodiče nemají auto, video, počítač, mobil a třeba i televizi, pochopí, že i v sekáči se dá koupit prima oblečení ale těžko jim vysvětlovat, že nedostanou najíst, anebo že přijde jakýsi pan exekutor a vystěhuje je z bytu. Anebo je součástí výzvy hladovět a bydlet pod mostem?
Miško, myslím, že ani máma, která přemýšlí o potratu nemusí být nutně špatnou mámou. Já při svém třetím dítěti taky o potratu přemýšlela, protože mi můj muž řekl, že se rozvede, jestli si ho nechám. Protože tady diskutuju už celkem dlouho, opakuji se. Jenže tahle slova ani po sedmi letech nepřebolela. Měla jsem podporu ve svých rodičích, bydlení - i když dost stísněné, a tak jsem mohla říct: rozveď se, já si to dítě nechám, protože ho chci. Měla jsem, podobně jako Petra, nějakou jistotu. Ale kdybych tu jistotu neměla, jak bych se zachovala? Byla bych natolik statečná, že bych přijala výzvu a prala se se životem? Když si sáhnu do svědomí, tak asi ne. Protože jsem měla dvě děti, které už něco potřebovaly. Od oblečení po aktivity.
Myslíte, že je to něco zlého, když bereme ohled na ty děti, které už máme? Když jsme v situaci, kdy se musíme rozhodnout ne čemu, ale komu dát přednost?
Já vím, že nahrávám do noty argumentům typu: rodiče, co ztratí práci mají své děti zabít? Rodiče, kteří se rozvedou mají své děti zabít? Tohle je podle mě srovnávání nesrovnatelného, stejně jako srovnávání potratů se skinheady.
Věřím, že jsou potraty, které jsou zbytečné. Lehkomyslnost, pohodlí - nejsme svaté...Věřím také, že Zdenka nepolíčkuje ani nezatracuje ženy, které se pro potrat rozhodnou. Má své přesvědčení, které z něčeho pramení. Věřím, že ona by výzvy přijala a se životem se poprala. Jenže bohužel nejsme všechny stejné, každá máme své "priority" postavené jinak. Můžeme se přít se o tom, že 32 000 dětí "nedostalo šanci". Přít se o tom, jaká šance by to byla a jestli by jejich život byl či nebyl hodnotný. A co vlastně za hodnotný život můžeme považovat. Dítě, když se narodí těžko chápe, co je to a jak je důležité mít auto, mobil, počítač...Znát hodnoty se učí během svého života a je na nás, jak mu je ukážeme a jaké priority mu dáme.
P.S. Jestli se můj příspěvek objeví několikrát, omlouvám se, nějak mě zlobí technika