Dobrovolná izolace v důchodu

Moje máma před třemi lety odešla do důchodu, na který se velmi těšila. Prohlašovala, že už v životě pracovala dost a že bude ten zbytek jenom relaxovat. Čekala jsem, že si tím pádem udělá více prostoru pro své koníčky, začne trávit více času se svými vrstevníky a bude si prostě v klidu užívat zaslouženého odpočinku a věnovat se tomu, na co v pracovním procesu neměla dost času.
Problém je, že se z dříve aktivní a společenské ženy pomalu ale jistě stává asociální a hádavá důchodkyně – přesně taková, na které si vždy stěžovala. Poté, co přestala chodit do práce, totiž také minimalizovala styk s přáteli a příbuznými a nechodí téměř nikam (maximálně tak na nákup nebo na poštu, když už musí). V podstatě tráví drtivou většinu času sama doma u televize. Výsledek se dostavil velmi brzy – nemá ponětí o realitě a dění kolem, takže se začala divit věcem, které dávno zná, vymýšlí si neexistující problémy a krize v okolí, se kterým se ale nestýká, takže jsou to vybájené nesmysly, výrazně jí degraduje slovní zásoba, zapomíná, co před chvílí řekla, nebo si protiřečí, aniž by si to uvědomila, je naprosto bezdůvodně konfliktní atd. Mám pocit, že poslední roky jen bezmocně sleduji jak se moje energická, dobrosrdečná maminka mění na protivnou, zapšklou čarodějnici. A nechápu to.
Zkoušela jsem navrhnout všelijaké aktivity, které ji dřív bavily – pěvecký sbor, turistický klub, kurz ručních prací, nebo i univerzitu třetího věku, nějakou malou brigádu… Podle mého názoru prostě potřebuje nějaký smysl života, něco dělat, nad něčím přemýšlet a především s někým komunikovat. Pokaždé se ale na mě za nějaký takový návrh akorát naštve, popř. se rovnou pohádáme a končí to několikatýdenním mlčením, po kterém ovšem najedou dělá jakoby se nic nestalo. Odmítá ke mně jezdit na návštěvu a když přijedu já a navrhnu nějakou aktivitu (výlet, kino, divadlo, procházku, kavárnu), tak automaticky odpoví, že ona má práci a nemá čas, ať jdu sama nebo s nějakou kamarádkou. Dokonce jsem jí zkoušela navrhnout i návštěvu psychologa (sama tvrdí, že se potřebuje vzpamatovat ze všech životních trablů), ale i s tím mě okamžitě hnala.
Má před sebou ještě dvacet až třicet let života a já nechci aby ho trávila tímto nesmyslným samotářstvím, které evidentně nijak neprospívá její psychice. Ale nevím jak na ni. Zkoušela jsem to po dobrém, dokonce i po zlém. Také jsem požádala její nejlepší kamarádky aby ji někam vytáhly a trochu jí domluvily, ale je to marné. Neuspěly stejně jako já. Stále dokola opakuje, že jí to vyhovuje, že ona nic dělat nechce a s nikým komunikovat nepotřebuje. Když se zeptám jestli si opravdu představuje, že stráví zbytek života takto izolovaná, tak prohlásí, že ano, že to tak chce.
Opravdu už nevím co dál. Máte někdo stejný problém? Netušíte jak ho řešit? Nebo alespoň vysvětlit co za tím je?