Re: Dobrovolná izolace v důchodu

Hm, tohle je strašně těžký….

Mám pocit, že člověk by se měl už dávno v aktivním věku a v době, kdy chodí do práce, tak nějak systematicky a pomalu připravovat na dobu, kdy bude v důchodu, bude mít relativně času habaděj, tak jak ten „zbývající“ čas nepromarnit….to napadá kolikrát mě, ale dokud má člověk malé nebo dospívající děti, kolotoč okolo práce a druhá směna v domácnosti – tak „téměř“ na nic dalšího čas nezbývá…..Ale ono to přichází postupně – nejdřív vyrostou děti a osamostatní se a už rodiče nepotřebují ani zdaleka tolik jako dřív, pak změny zdravotní…a pak přijde ten obrovský zlom, kdy člověk „ze dne na den“ zůstane doma v důchodu a teď – CO DÁL???

Moje maminka si nikdy v životě nedovedla představit být doma, milovala chodit do práce, do města, být mezi lidmi, nikdy nebyla ten pravý „domácký“ typ, který doma vaří, šije, plete, okopává zahrádku, na domácí mazlíčky byla úplně vysazená, zahrádkáře a pejskaře úplně nesnášela – prostě byla takto stavěná. Říkala, že pro ni bylo hrozné, najednou být doma a trčet „na zadku“. Nějak se z toho sama oklepala a udržovala se aspoň tak, že dennodenně jezdila třeba do města, brouzdat obchody, když jsem měla syna malého, 2x do týdne jezdila na odpoledne k nám, potom vymýšlela výlety, chodila se synem do kina, dokonce v posledních letech chodila na výlety s nějakými spolužáky apodobně. Říkala a pořád opakovala, že navenek je to sice vše OK, ale uvnitř hrozně trpí tou samotou, když za ni doma zabouchnou dveře a ten „svůj svět“ nechá tam venku. Ale nakonec se s tím nějak dokázala poprat.

Naproti tomu tchýně to je naprosto opačný případ. Sice si ze začátku k důchodu taky pořád přivydělávala, ale nakonec musela všeho nechat (vysoký tlak, cukrovka atd.), prostě fyzicky už nestačila. Pořád byla aktivní doma – pletení, šití, vaření, pečení „na kšeft“ lidem, takže je spíše ten domácký typ, co celé dny nevyleze z baráku. Ale poslední dva tři roky je to katastrofa – právě proto, že pořád vlastně trčí doma a čumí na televizi, tak je úplně poblázněná. Něco ji řekneme a za pár minut o tom neví - prostě tak, jak píše Pikola.

Nejhorší je, že si v současné době si svůj vztek a roztrpčení a takové to naštvání vylívá svůj vztek na svém synovi a na mě….mám právě strach, že je to taky počínající nějaký alzheimer nebo co, těžko říct…Když jsem měla kluky malé a mohla přijít povozit, pohlídat, v ničem jsem jí nebránila – nikdy neměla čas, protože pořád musela péct a vařit na objednávku. Kolikrát jsem ji prosila, aby přišla. Teď – když už nepeče a nevyváří pro celý barák, tak kluci povyrostli a takovou pomoc už nepotřebuju. Podle mě halt promarnila ten správný čas, pozdě jí to „docvaklo“ a teď naštvaná vidí, co mohla zažít, jak si mohla jinak uspořádat svůj důchod. Ale s tím my nic nenaděláme….

Podle mě je dost zásadní, jestli maminka Pikoly třeba má nějaká vnoučata, se kterýma by šla na výlet nebo prochajdu nebo vyzvedla ze školky apodobně…..tohle pomáhalo mojí mamince, aby „vypadla z baráku“ a přišla na jiné myšlenky. Nebo jestli žije už opravdu sama – její manžel zemřel??

Jo, ale ta finanční stránka mě napadla taky – jakože pokud už žije sama, tak ono utáhnout z důchodu nájem, energie apodobně – to není žádná sranda.