Re: Dobrovolná izolace v důchodu

Děkuji za názory.

Malé shrnutí k Vašim nápadům:
Jak už jsem psala, tak kamarádky jsem zkoušela, vyšly mi vstříc a snažily se také. Ale máma prostě chce být takto sama. Pěkně si popovídá na telefonu, všem pořád dokola opakuje, že je absolutně spokojená a nemá čas nikam chodit. Totéž s příbuznými.
Psa naštěstí má a i když jsem s tím úplně nesouhlasila, dnes jsem spíš ráda, protože není doma úplně sama. Ale rozhodně to není řešení všeho. Pes ji sice několikrát denně vytáhne na chvilku ven, ale přizpůsobil se jejímu stylu života, takže nějakou výraznou aktivitu nevyžaduje. Navíc je to další argument proč nikam nechodit (a to byl důvod, proč jsem s tím nápadem úplně nesouhlasila, už jsem tušila) – pejsek přece nemůže zůstat doma sám, pejsek není zvyklý chodit na tůry, pejsek nerad jezdí vlakem... Prostě každá výmluva se hodí.
Zkoušela jsem si s ní i sednout a rozumnými argumenty jí vysvětlit, že takhle se nedá žít a jestli má nějaký problém, tak to chce lékařskou pomoct. Ale je to stejná písnička. Pořád dokola až zuřivě opakuje, že je všechno v pořádku a že ona je absolutně spokojená. Problém je, že to nezní moc upřímně – jako by si člověk pustil gramofon. Naučená věta, kterou spíš sebe sama přesvědčuje o něčem, co evidentně není pravda. A navíc, jak už jsem psala, vliv izolace na její psychiku je evidentní. Ovšem násilím nikoho k doktorovi nedostanete.
Co se týká názoru nechat ji chvíli být aby zjistila, že je opravdu sama. To v podstatě dělá každou chvíli sama, protože obvykle když tohle téma řešíme a jí velice rychle dojdou argumenty, tak se urazí a několik týdnů se mnou nekomunikuje. Pak najednou z ničeho nic zavolá a dělá jakoby nic.
Já osobně bydlím daleko od ní a děti nemám, takže jí nemůžu svěřit nějakou péči o svoji domácnost (ani bych to nechtěla). Už dávno počítám s tím, že až jednou bude potřebovat pomoc, tak ji přestěhuji blíž k sobě (obráceně to nejde – u nás bych neměla šanci najít práci). Ale už teď vidím, že to rozhodně nebude jednoduché. Možná to ani nepůjde (opět – toto se nedá dělat násilím).

Krátce řečeno: Není problém v tom, že by neměla co dělat nebo neměla s kým. Ale ona prostě nechce a pořád jen opakuje, že je takto spokojená. To by bylo naprosto v pořádku, kdyby to byla pravda. Ale evidentně není a navíc jí taková izolace nedělá psychicky dobře (nikomu by asi moc nedělala).
Nečekám, že mi jedna internetová diskuse najde jednoduché řešení, které ráno koupím v obchodě, ale spíš jsem si říkala jestli třeba někdo z Vás něco podobného neřešil a nenapadá Vás cesta kudy dál. Není to snadné, to vím. Psycholog by byl určitě dobrý začátek, ale zkuste si představit jak vlastního rodiče násilím odvlečete k lékaři. To je možné leda v hloupém americkém filmu.