Re: Jak jsme dopadli...

Jituš já úplně zapomněla, že Ti chci napsat něco takového - povzbuzujícího. To víš, že náš Nik taky vysomruje kde co. Jak chodí do školky a je hodně s dětma, tak většinou není problém půjčovat hračky. Ale když chce, tak si to vezme spátky a hotovo. Jinak, jak jsme byli v pondělí venku - to bylo vzrůšo. Musím říct, že to patřilo k těm klidnějším hrám venku, ale byla jsem po hodině úplně vyčerpaná. Asi 15 metrů od pískoviště máme hospodu a ta má venkovní zahrádku. Chodí tam rodiče s dětma posedět. Nik lítal s dětma a samozřejmě šel i do hospody. Jsem daleko toho, abych mu lítala za zadkem, takže pokud ho vidím, nechávám ho být. V hospodě nejspíš taky somroval. Pak tam ošahával a asi i budil mimi v kočárku. Tak ho vyhodili. Pak jezdil na kole je tu rovinka kolem domu a pak prudký kopec. Nesmí jezdit z kopce. Neumí brzdit a ani ještě zatáčet. Samozřejmě.... A ne, že by jel v klidu, pořádně šlápl do pedálu, aby se to rozjelo. Už když zahýbal z rovinky jsem vystřelila z lavičky, protože mi to bylo jasný. Stejně jsem doběhla až těsně po tom co zastavil bouračkou. Naštěstí bez následků. Zbrzdila ho tráva. Hospoda plná, pískoviště jakbysmet.... Na ostudu tu máme rozhodně zaděláno. Dokonce už nás tu většina lidí zná. Vědí, že máme mimi - ještě jsem ho ale ven nevytáhla.... Sousedky se na nás dívají káravým pohledem....
Ale co. Hlavně, že my se máme rádi takový jací jsme. Se sousedama nežijem. A kdo chce, vždycky si najde něco, proč ti druzí jsou divní nebo horší.... Takže když jdu ven nebo kamkoli na návštěvu, vybyvím se trpělivostí, spoustou hraček, pití, jídla - samozřejmě... A kde se na nás dívají skrz prsty, tam na návštěvu nechodíme.