Re: Návrat k sobě

Já mám ještě 3-4 roky před sebou, kdy musím v té rutině zůstat. Prostě holt menší dítě...

Za 3 roky mu bude 18, za 4 bude odmaturované...

Už tak rok - dva mluvím o tom, že pak se něco změní. Sama nevím co, ale už teď (vlastně po nějakých těch 15 letech v tom křeččím kolečku) jsem samozřejmě unavená.

Vím, že to vydržet musím - a přitom (jako v tom článku) si vlastně nemám vůbec na co stěžovat - mám super muže, hodný a zdravý dítě, velký syn "z baráku", v práci sice stres, ale stabilní kariéra a příjem, bydlím tam, kde jsem chtěla, všichni jsme zdraví, žádná nutnost péče o nějakého přestárlého či nemohoucího seniora... A přitom i mě to samozřejmě "presuje".

Jak říkám, dělám menší změny v tom, co v současné době jde. (Mimochodem, včera jsem dostala jisté peníze s důrazným příkazem, že ne že to utratím za zahradu nebo tak něco, že nutně to musí být něco pro mě - odkaz na naši diskusi před týdnem? - tímto zakladatelce děkuji, že na mě toto seslala, takže se rozmýšlím mezi novým mobilem a tou kosmeticko-plastickou operací obličeje - hlavně té vrásky mračivky).

Na větší změny si počkám ty 3-4 roky. Jaké budou, to sama nevím, ale těším se + o tom mluvím (ne pořád, ale prostě to sem - tam zmíním, aby pak muž nebyl v nějakém šíleném šoku). Mít dneska odrostlý dítě, tak měním hned.

Muž teda krizi středního věku viditelnou neměl - max. si koupil tu elektrickou koloběžku, ale přestalo ho to bavit celkem rychle. V běžném životě je pořád stejně pohodlný, to jo, ale třeba na ty dovolený a tak vymýšlí takový ptákoviny (podle mě už neodpovídající našemu věku), že mu je spíš rozmlouvám a zoufale kroutím hlavou.