Pam-pela |
|
(3.10.2015 11:09:16) Víš, Kambalo, vy dvě s babičkou se nemůžete nikdy pochopit. Mně se zdá, že prostě nějak pohrdáš tím, jak ona se chová a vnímá a přitom ona zažívá své vnitřní peklo, což může jako stará a bezmocná osoba už nijak ovlivnit, na to už je prostě pozdě, ona takhle už dožije. Na druhou stranu člověk neví, jak on sám bude na své vnuky a rodinu celkově jednou působit... .
Co bych udělala já - laskavě bych se proti určitým babiččiným věcem a požadavkům vymezila...vysvětlila, že od toho, aby jí pomohly, tak sestřičky prostě jsou a že jim třeba za to přineseš něco dobrého, aby se k ní chovali hezky, to by mohlo babi uklidnit....přece jen už to má za pár, převychovávat není na místě, myslím.
Bezmoc a nedostatek síly je hrozná věc, chce to hodně shovívavosti....člověk ji má rád od druhých (a vlastně i od Boha ), tak proč ji v některých případech sám neposkytnout dtuhým?
|
Půlka psa |
|
(3.10.2015 11:11:37)
|
|
kambala pláááckááá |
|
(3.10.2015 11:16:49) Pampelo, nepohrdám. Jenom už nemůžu a nemám na to nervy, to je všechno. A teda dobrovolně přiznám, že nejsem typ, který umí vycházet se sobeckýma lidma
|
Pam-pela |
|
(3.10.2015 11:26:10) Kambalo, víš, já mám prostě takovou filozofii, že to, jak se chováme k druhým, se prostě vrací, i v osobní spokojenosti. Proto se třeba snažím (ne že mi to vždycky jde, to vážně ne bohužel) k druhým chovat laskavě a s porozuměním. To ale neznamená, že jim vše splním! To, že je člověk laskavý a má druhého rád, přece neznamená, že musí skákat, jak druhý píská.
Ale prostě se stářím a úbytkem síly se pojí pocit bezmoci a strachu...a to je strašný. V pětaosmdesáti už s tím nic neuděláš...můžeš si určité věci kolem babičky rozvrhnout, když jsi tak hodná a staráš se, a nepřestupovat určité svoje hranice, které sis v tom nastavila. Ona je babička se bude snažit asi nabourat, ale právě to bych laskavě odmítala...s tím, že bych věděla, že je o ni dobře postaráno, že na to není sama. Sliby babičce dané bych zase ale splnila...tím vlastně tvé svědomí bude vědět, že je všechno, jak má být...a že jsi udělal maximum, co umíš a můžeš. To přece stačí.
Tohle je její boj...se kterým ji stejně moc pomoct nemůžeš, vážně snad jen tím, že budeš laskavá a ona bude vědět...že ji máš ráda. Prostě v "umírání" je člověk sám... Staří lidi se velice bojí.
|
|
|
Ropucha + 2 |
|
(3.10.2015 11:43:28) "chce to hodně shovívavosti....člověk ji má rád od druhých (a vlastně i od Boha ), tak proč ji v některých případech sám neposkytnout dtuhým?"
To je moc hezké. Sažím se to naučit, ale je to dřina
|
Mirek_ |
|
(3.10.2015 14:50:41) Anett + 2, jakým způsobem či postupem se učíš shovívavosti?
|
Ema | •
|
(3.10.2015 14:55:39) Anette nejsem, ale mam dobrou radu:
vekem. Koukanim kolem - kazdej jsme jinej a mame na to pravo (teda vocat az pocat). Aspon u mne.
|
Ropucha + 2 |
|
(3.10.2015 15:07:16) Emo, ano, s přibývajícím věkem přibývá pokory a tolerance. U mě
|
Ropucha + 2 |
|
(3.10.2015 15:15:00) Ještě takhle bych to řekla: snažím se neřešit a nepátrat, proč je někdo takový nebo onaký, proč se nechová podle mých představ, ale snažím se přemýšlet, jak se k situaci mohu postavit já, aby mě ta situace co nejméně trápila a vyčerpávala.
|
|
|
|
Ropucha + 2 |
|
(3.10.2015 15:05:28) Mirku, to je záludná otázka Nemám na to asi žádný systematicky stanovený postup, natož nějaký, který bych uměla srozumitelně popsat. Prostě se snažím uvědomovat si to, co psala Pam-pela, brát lidi takové, jací jsou, i s jejich slabinami a chybami a když mě něčím vytáčejí, zpracovat to v sobě tak, aby mě to pokud možno nevytáčelo. Takové to "neměň druhého, změň svůj přístup". A opravdu to funguje, přináší to vedle harmoničtějších vztahů s lidmi i vnitřní klid. Ale je to práce
|
Mirek_ |
|
(3.10.2015 15:19:55) Anett+ 2, díky za mně srozumitelnou odpověď.
Jen bych dodal, že slušně a věcně požádat druhého, zda by něco mohl dělat jinak, taky považuju za možnost, jak problematickou situaci vyřešit. Čili podle mě "popros druhého o změnu chování nebo změň svůj přístup".
|
Ropucha + 2 |
|
(3.10.2015 15:26:46) Mirku, asi ano. Já pracuji hlavně na tom, abych se dokázala nerozčilovat nad nedokonalostí druhých, abych dokázala nevyčítat, nekritizovat, nechtít své okolí přizpůsobovat svým představám a nutit do svých modelů a netrápit se tím, když oni se nenechají Ale máš pravdu, slušně požádat o vstřícnost, jde-li o tvůj oprávněný zájem, to je také korektní.
|
|
|
|
|
|
Ráchel, 3 děti |
|
(3.10.2015 15:21:25) "Co bych udělala já - laskavě bych se proti určitým babiččiným věcem a požadavkům vymezila..."
co pamatuji kambaliny příspěvky a historky o její babičce, tak to se kamb snaží celé roky horem dolem. ale holt některý lidi jsou dost resistentní a její babi je v tomto směru extra exponát. nemyslím, že se od kambaly jedná o nějaké pohrdání, jenom to je prostě dlouhodobě velice, velice vyčerpávající.
|
Pam-pela |
|
(3.10.2015 15:27:45) Ráchel, jenže ty jsi vzala jen část toho, co jsem psala . A pokud to ve mně vyvolává to, co se píše Kambala už dlouhé měsíce nebo roky, pak prostě se k tomu nějak postavit musím...ne rozumově, ale vnitřně, jinak mne to prostě bude žrát dál. A vyvolávat onu až nenávist, jak taky Kambala psala.
Myslím si teda, že v každé rodině je něco, někdo, s kým není jednoduché vyjít nebo situace, se kterou není jednoduché se nějak smířit. A myslím si, že i přijetí faktu, že nějaký člověk nebo situace jsou jaké jsou, je důležité...zkoumat proč někdy pomůže, ale často ne. Tady je prostě situace, která reálně nejde změnit, změnit k tomu může jen Kamabala svůj postoj.
|
Ráchel, 3 děti |
|
(3.10.2015 15:42:25) vidíš, já z kambaly takový pocit vůbec nemám, a čtu to tady taky roky. na mě to působí spíš tak, že se kamb z toho tady občas vypíše, většinou docela s humorem (který je nezbytný, pokud to má člověk přežít), a péči o babku věnuje víc času, než to většina dospělých vnoučat. a že její babka není zrovna jednoduchý exemplář či prototyp roztomilé stařenky, která má akorát občas nějaký ten vrtoch a starat se o ni je v zásadě povznášející činnost. starat se o sobeckého, manipulativního člověka, zvláště pokud to trvá nikoliv týdny či měsíce, ale roky, opravdu není nic jednoduchého - a pokud v tom kambale pomůže občas tady vypustit páru nebo si spíš jen tak povzdechnout, že ji babi štve, tak proč ne.
|
|
Ráchel, 3 děti |
|
(3.10.2015 15:48:27) A ještě k tomu "Myslím si teda, že v každé rodině je něco, někdo, s kým není jednoduché vyjít nebo situace, se kterou není jednoduché se nějak smířit."
to jistě ano. nicméně se domnívám, že řada lidí si neumí představit, do jakých extrémů může takový protivný příbuzný dojít, pokud někoho takového nemají doma. shovívavost a trpělivost jsou samozřejmě potřebné a chvályhodné vlastnosti, ale bohužel jsou lidé, u kterých shovívavost není tím nejlepším receptem na úspěch. existují lidé, kteří jsou zcela do sebe zahledění a pokud se k nim člověk chová shovívavě, tak toho pouze zneužívají a neustále přitvrzují ve svých nárocích a požadavcích. já bych kambale taky přála, aby se dokázala více "povznést", nicméně to, co jí radíš, mi prostě připadá poněkud laciné (nic ve zlym).
|
Pam-pela |
|
(3.10.2015 15:57:15) Ráchel, jestli myslíš konkrétně mě, že si neumím představit extrémy v rodině a kam co může zajít, pak tě mohu ujistit, že nejen představit .
Musím říct, že jsem v určitém směru na sebe docela hrdá, co jsem sama v sobě ve své široké rodině dokázala zvládnout - někdy naprosto sama a bez pomoci druhých, do velké míry vlastními silami. Co všechno se ve mně honilo a pralo, s čím jsem sama v sobě bojovala. Znám i tu beznaděj, i tu zlobu i nenávist, i manipulaci, pocity bezvýchodnosti, křivdy, lítosti, i pocity viny ve velkých, opravdu velkých extrémech jak ze sebe, tak směrem ke mně. Bylo to šílený, vůbec nechápu, jak jsem to mohla vcelku ve zdraví přežít. Ale bez toho bych na spoustu věcí nepřišla.
(V opačném případě - kdybych tu zkušenost neměla - bych se neodvážila ty předchozí příspěvky psát.)
|
Ráchel, 3 děti |
|
(3.10.2015 16:07:34) "Musím říct, že jsem v určitém směru na sebe docela hrdá, co jsem sama v sobě ve své široké rodině dokázala zvládnout"
achjo. co na to říct. tak se poplácej po rameni já s tebou totiž v jádru souhlasím - ano, je potřeba, abychom byli laskaví, shovívaví, umět sám sebe přemoct atd. leccos jsem musela v sobě taky překonávat a učit se - a stále se to učím. a ano, druhého nezměníme, můžeme změnit jen svůj vlastní přístup a postoje. to je všechno pravda pravdoucí. ale jsem skutečně daleka toho soudit kohokoliv, kdo si tady na rodině povzdechne, že to nedává, že ho sobeckost jeho příbuzných s.re nebo se přijde jen vypovídat ohledně toho, že nechápe uvažování a pohnutky lidí, jako je kambalina babi. takže tebe dráždí, co píše kambala a vyvozuješ z toho, že svou babičkou pohrdá a má v sobě nenávist a kdosi cosi. já zase z tvých rad cítím jakousi morální nadutost či jak to nazvat, ze které není zase dobře mně. jako by ti paradoxně chyběl kus lidskosti, ke které patří i slabost a to, že ne všechno holt zvládneme. prosím - fakt to neber ve zlým, ale spíš jako zpětnou vazbu, jak taky tvé, byť jistě dobře míněné, rady mohou působit
|
Pam-pela |
|
(3.10.2015 16:20:32) Pozor, Ráchel, o skoro nenávisti psala Kambala, to nebyla moje slova...pohrdání z toho, co psala, trochu cítím, ale to je můj pocit...
Že zas ty cítíš mou morální nadutost je zase tvůj pocit...zapojuju se prostě do diskuze podle toho, jak co vnímám (a snažím se dělat já). Ale já jsem já...druzí jsou druzí, ať si to každý dělá podle sebe. Co píšu jsou to pouhopouhé moje názory a zkušenosti.
A proč bych neměla být hrdá, že jsem se nesesypala a nezlikvidovala se tam, kde to bylo tak strašně těžké a beznadějné? Kdy jsem byla naprosto v bezvýchodné situaci se sesypaným vším, co jsem budovala celý život? Že jsem to dokázala postavit zpět...bez nenávisti, zášti a hněvu....dnes i už bez sebelítosti a pocitů křivdy?
Já na sebe nejsem pyšná, ale jsem pouze hrdá na to, že jsem zvládla svůj těžký boj (se sebou samotnou). Nebojovala jsem s druhými, to bylo jen moje uvnitř. Hrdost a pýcha je rozdíl. Což ovšem neznamená, že mě další vnitřní "boje" ještě nečekají...protože prostě to je ten život. Tak nějak bojujem všichni...akorát je dobrý spíš hledat a "bojovat" v sobě, než vně... I když boj není úplně to správné slovo...jen mě zrovna nenapadá jiné.
|
Ráchel, 3 děti |
|
(3.10.2015 16:29:45) asi žiju více s vědomím, že abych něco vybojovala, potřebovala jsem pomoc "shůry". nepovažuji to, co popisuješ, za nějakou svou zásluhu, jako spíš za Boží milost, že jsem k něčemu časem dozrála a mám opravdu hluboké pochopení pro ty, co zápasí a ne vždy se jim to daří. a třeba zažívají i pocity nenávisti a co by už dotyčného nejraději nikdy neviděli, ale holt se stejně seberou a jdou.
|
Pam-pela |
|
(3.10.2015 16:36:25) Ráchel, to bezesporu...bez Milosti a Vůle shůry by to nešlo, ale tak to mám opravdu v sobě jako samozřejmost. Taky jsem psala "v určitém směru"...
Víš, jsou věci a okolnosti, které prostě člověk musí přijmout a je to strašně těžké, podřídit se té Vyšší vůli...a čistě prostě to nechat jen na ní. Ale pak jsou zas okolnosti, kdy je potřeba hodně máknout, aby ta Boží vůle mohla být naplněna (protože samo se to nestane), a to už právě záleží jen na člověku samotném. Až pak, když ON SÁM se začne snažit, má tu podporu. Jako modlit se a doufat v pomoc a nic nedělat taky není východisko, musí tam být i ta člověčí snaha něco změnit nebo vybudovat.
Tak ale myslím, že píšeme obě o tom samém, jen jsme si třeba právě jinak volenými slovy nerozuměly .
|
Pam-pela |
|
(3.10.2015 16:44:22) Ráchel, jeeště naposledy - já myslím, že je vždycky hrozně těžké, ale strašně potřebné najít tu správnou míru ve všem konání . V té pokoře, v přijímání, v řešení problémů, v aktivitě i psivitě...a i v té sebehodnotě. Nebyla jsem nikdy chválená holčička ani žena, teda jo, ale od těch, od kterých mě to tak moc netěší/lo, ten pro mne důležitý základ - rodina původní i získaná - s chválou a pozitivním hodnocením opravdu velmi šetřil a udělal mi svým způsobem medvědí službu.
K té malé hrdosti jsem dospěla zrovna před pár dny (je mi skoro 50 )...a udělalo mi to velikou radost, že to teď tak mám , on to ani nikdo (krom vás teď tady) neví, to je takové moje uvnitř. A už tu rozpravu o sobě ukončím....
|
Ráchel, 3 děti |
|
(3.10.2015 18:13:47) mít pokoru neznamená se podceňovat.
|
Pam-pela |
|
(3.10.2015 18:41:28) Ráchel, to určitě neznamená, ale i v pokoře je podle mne potřeba správná míra a nasměrování...a opravdovost, ale to už je zas na jinou diskuzi.
|
|
|
|
|
|
|
Pam-pela |
|
(3.10.2015 16:29:12) Ráchel, já to neberu ve zlým, snažím se tu psát hodně neutrálně, spíš mluvím o sobě a právě svých osobních zkušenostech nebo prostě spíš obecně...samozřejmě psaný text je úplně jiný, než mluvený. Chybí mu hodně, aby mohl být chápán tak, jak byl mnou myšlen, minimálně mu chybí tón řeči. Stejně se člověk vždycky někoho dotkne...něčím, i kdybych si dávala 100x pozor.
Když bych tu napsala, jak mě vnímají lidi, kteří se mnou přijdou do osobního styku, budu taky vypadat divně...ale napíšu ti aspoň to, že určitě ne tak, jak to vnímáš v psaném textu.
Východiskem by bylo, kdybych tu nepsala nic, ale mně to prostě fakt někdy nedá . Nepohrdám nikým....a to doslova opravdu nikým ani v reálném, reakce a i činy lidí mi přijdou pochopitelné, což mi teda částečně komplikuje život...
|
Ráchel, 3 děti |
|
(3.10.2015 16:31:36) Pampelo, já ti to věřím. Jinak bych napsala něco ostřejšího psané slovo je vždy nějak omezené píšeš, k čemu sis došla, jaké jsou tvé zkušenosti. problém někdy ale je, když svými zkušenostmi poměřujeme životy druhých - k čemuž samozřejmě tyto diskuse svádí a ani já se tomu neumím vždy vyhnout
|
|
|
|
|
|
Kudla2 |
|
(3.10.2015 17:31:11) Kambalo,
já myslím, že to, že cítíš něco, co nazýváš "nenávistí", je v dané situaci normální a nemáš se za co stydět, tuším, že se tomu říká "ambivalentní pocity".
Mediana to řekla moc hezky, a já k tomu ještě dodám, že pokud jsou s někým starosti a pokud je ten někdo ještě problematická povaha, tak by člověk musel být svatej František, aby na něho neměl vztek.
Důležitý je ale, že ses na ni nevykašlala, že děláš to, co je v Tvých silách, myslím, že si negativní pocity vůči ní můžeš víc než dovolit.
|
|
|
|
|