| Divná kočka | 
 |
(29.9.2024 17:14:19)
Před půl rokem mi umřela maminka. Ztratila jsem zároveň tím i domov. Místo, kam jsem se celých 30 let strašně ráda vracela a které bylo pro mě stále domovem, protože tam, kde žiju, se cítím stále vykořeněná a naplavená. Pořád mě to hrozně bolí, možná čím dál víc. Snažím se vědomě nevzpomínat, domlouvám si, že takový je život a že s tím nic neudělám a musím se s tím smířit. Každou chvilku se mi ale stává, že se mi vynoří nějaká vzpomínka z minulosti, nepodstatná, třeba to, jak parkuju před vchodem nebo jak sedím v autobuse a přijíždíme na zastávku, nebo jak si mamka bere hrneček a pije. Je to každou chvilku, přijde to samo, z ničeho nic, myslím na něco jiného, ale kratičká vzpomínka se vynoří a vždycky mě to hrozně zabolí, fyzicky to bolí, někdy mi vylítnou slzy. Při té vzpomínce se cítím, jak když je to teď, jako když se to právě děje. Asi to neumím popsat. Není to jako dejavu. Ty občas mívám, ale tohle je jiné. Někdy při usínání už v polospánku vidím mamku, jen se třeba otočí u linky, nebo si nadhazuje na sobě kabát, jsou to zase jen mžitky. Proč se mi to děje? Snaží se mi mamka něco říct? Proč se pořád ocitám v okamžicích vzpomínek, který mě bolí. Strašně se mi po mamce stýská. Sama už jsem babička a mamka měla požehnaný věk, ale stejně to moc bolí.
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 | 
|
(29.9.2024 17:42:19)
Kočko, je to cca 2,5 roku, kdy mi maminka umřela a přesně to, co píšeš, se mi děje pořád... už můžu aspoň o ní mluvit, aniž bych brečela, ale bolí to pořád a pořád mám chvíle, kdy prostě jen brečím... každá vzpominka na ni pořád bolí, ale už o ní můžu i mluvit a žertovat, vzpomínat na veselé historky, ale pořád tak opatrně, jako když člověk osahává čerstvou jizvu, kam až může, než je bolest nesnesitelná...
Mám teda ještě tátu, mám sestry, s nimi tu ztrátu prožíváme společně (teda s tátou a jednou sestrou, ta druhá moc není na sdílení)... Dodnes třeba nedokážu sedět v jejím křesle...
často jsem s msmkou mluvila z auta, přes hf, kecaly jsme třeba celou mou cestu z práce domů, a teď se mi stává, že s ní mluvím v duchu a někdy mám až intenzivní pocit, že ji neslyším jen v hlavě, ale doopravdy... chtěla bych věřit, že tam někde je a je tu s námi pořád 🖤
|
| Divná kočka |
|
(29.9.2024 18:35:47)
To je mi moc líto. Víš, co prožívám.
|
|
| Čumča. | 
|
(29.9.2024 20:54:19)
Rose, zní to hrozně divně , ale já ti vlastně závidím - přitom píšeš o nesnesitelné bolesti, ale jelikož je jasné, že před ní byl harmonický vztah k maminkou, tak ti stejně závidím.
Jaká vlastně maminka byla? Byly jste si podobné?
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(29.9.2024 21:52:30)
Čumčo, maminka byla taky složitý člověk, měla za sebou hodně náročný dětství, jasně, že to s ní někdy bylo těžké, ale byla mi opravdu blízká, asi víc než je běžné, fungovala mezi námi určitá forma telepatie, přerušená mým prvním porodem... my, děti a pak vnoučata jsme pro ni byly nejdůležitější na světě a to dá člověku hodně do života... v dobrém i tom horším (pocit závazků a snaha nezklamat...)
A podobná jsem jí jen vzhledem (trochu), jinak asi vůbec, jsem víc po tátovi (a bylo hodně těžké si to připustit, ale od doby, kdy jsem to pochopila, žije se mi se mnou mnohem snáz  )
mrzí mě, že si pořádně nestihla užít mou nejmladší, ta je jí strašně podobná, souzněly by spolu... jenže když ta začínala pobírat rozum, byla už maminka hodně nemocná... poslední roky už pro ni byly spíš trápení...
|
| Čumča. |
|
(29.9.2024 22:20:42)
"jinak asi vůbec, jsem víc po tátovi (a bylo hodně těžké si to připustit, ale od doby, kdy jsem to pochopila, žije se mi se mnou mnohem snáz "
ty jsi se s maminkou hodně identifikovala, viď?
povedla se po tvé mamince některá ze tvých sester?
já třeba vlastně nevím, jestli jsem po otci nebo matce, a nikdy to asi vědět nebudu
Rose, proč ses bála, že maminku zklameš, proč jsi cítila závazek? Bála ses, že jí nebudeš podobně hluboce oddaná?
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(29.9.2024 22:38:06)
"ty jsi se s maminkou hodně identifikovala, viď?"
jé, to vůbec, ale táta v našem dětství nebyl zrovna fajn, až teď poslední roky se hodně změnil a já s ním celé roky hodně špatně vycházela, proto bylo těžké si to připustit (což dnes je mnohem snazší )
sestry po mamce taky moc nejsou, ta starší je celá po babičce z tátovy strany, mladší je taky po tátovi, ta hlavně v tom, co je víc vidět, já víc v základu)
zklamání - ona věřila v naši skvělost , když jsem něco podělala, bylo mi líto, že bude třeba smutná... měla jsem problém ji "opustit" a odejít do města, nechtěla jsem ji nechat "samotnou", měla jsem pocit, že jí dlužím... manželství mých rodičů nebylo zrovna ukázkové, i to se usadilo až "na stará kolena", a vlastně paradoxně i když jsem celá po tátovi, s mamkou jsme si byly opravdu blízké - dost možná, že ta tátova temnější stránka ve mně není a když se jí pak zbavil i on, všechno se to usadilo (to mě do teď vlastně nenapadlo)...
a ty znáš aspoň někoho ze strany svého táty? je někdo, s kým bys o něm mohla mluvit?
|
| Čumča. |
|
(30.9.2024 10:53:57)
Rose, to je asi jeden z největších darů , že rodič věří za všech okolností, že jsou děti skvělé, jen máloco je větší dar...(říkám já, která o tom vím houby, neznám to, resp. znám jen opak). Vlastně pozor, babička věřila, že jsem skvělá, ale zklamalo ji, že jdu do puberty, nosím tričko s uzlem nad pupíkem a roztrhané džíny ustřižené pod zadkem (ale ona už asi tehdy měla rozjetého Alzheimera).
Rose, třeba je zbytečné lámat si hlavu, jestli po tátovi/mamince. Nejspíš máš část po ní a část po něm Rose, svého démona (temnou stránku) má každej, fakt snad každej. Třeba ji máš po otci i ty, jako takové žaludské eso, co si člověk lízne z balíčku - to ještě neznamená, že ji budeš rozvíjet a živit - a ona ti potom sama nebude komplikovat život, jenom na ni sem tam mrkneš a budete spolu žít v míru
Co se týká mého otce, dle vyprávění mé mámy (a ta s objektivitou má velký problém ) to byl člověk typu Pekárka ve Volze. Děsí mě to, znechucoval mě ze začátku celý ten seriál, než jsem se z toho oklepala. Zmínila jsem někdy, že jsme se před necelými dvě roky přestěhovali do ulice, kde on bydlel? Nevím, jestli pořád, ale opodál navíc ještě pracoval, jeho jméno bylo na dveřích provozovny, kam jsem chodila. Naprosto neuvěřitelný. Rozhodla jsem se to nechat být. Vycházela jsem z toho, co mi k tomuto kdysi řekla psycholožka - že to jen těžko ukočíruju
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(30.9.2024 11:31:28)
čumčo, jasně, moje temná stránka je mi dobře známá
u toho táty jsem to myslela jinak, spíš šlo o jeho projev, samosebou ovlivněný jeho vlastní výchovou, situací - byl hodně autoritativní, hodně křičel, věřil ve výchovu vařečkou, věřil, že pochválit dítě je chyba, takže abychom snad nebyly namyšlené, vždycky zdůrazňoval hlavně chyby, prostě z dnešního pohledu všechno špatně... sám nakonec potřeboval pochopit, že tohle není dobrá cesta... potřeboval sám narazit, ztratit pár falešných přátel, zlomit si nohu a skončit v nemocnici, ztratit na chvíli soběstačnost, aby pochopil, že nejsme smečka, kterou musí krotit a ovládat... sám prošel velkou proměnou, což fakt obdivuju... dneska je to vstřícný člověk, dokáže debatovat i když vyjádřím nesouhlas, nepředpokládá automaticky, že jiný názor znamená hádku dokáže říct, že něco neví, že něco nedokáže, že nás potřebuje... beru to jako velkou odměnu za promrhané vztahy v dětství a nejvíc mě těší, když vidím, jak i on je spokojený s našimi vzájemnými vztahy, dokáže poděkovat, pochválit - je to skvělý
a chápu, jak těžké musí být žít s tím, že nevíš, jaký byl tvůj táta a s mámou nemáš ty vztahy zrovna růžové... možná, kdybys našla někoho, kdo ho znal, podal by ti zase trochu jiný náhled, než (asi právem) ublížená máma.. je zvláštní pohlédnout na ty své rodiče pohledem zvenčí, bez té optiky dítě - rodič... mně tohle hodně pomohlo ve vztahu k rodičům, i k babičce, s kterou jsem jako dítě opravdu moc dobře nevycházela... když dneska dětem vyprávím o rodinné historii, kolikrát jen nechápavě zírají, a já sama si říkám, jak neskutečné věci se v té naší rodině vlastně děly... možná se někdy dokopu k tomu, abych jim sepsala aspoň to, co dáme dohromady s žijícími členy rodiny
|
| Čumča. |
|
(30.9.2024 11:53:01)
"sám prošel velkou proměnou, což fakt obdivuju... dneska je to vstřícný člověk, dokáže debatovat i když vyjádřím nesouhlas, nepředpokládá automaticky, že jiný názor znamená hádku dokáže říct, že něco neví, že něco nedokáže, že nás potřebuje... beru to jako velkou odměnu za promrhané vztahy v dětství"
Rose, to je fantastický. Víš, jak se tu probíralo, do jaké míry se člověk může změnit, když fakt chce? Váš příběh je úžasný, přesně je na tvém tátovi vidět, že to jde, i když to asi bolí jako čert. Nemusí vztah být od začátku nádherný, když to má trend a happyend jako u vás To, co píšeš, mě hrozně těší, včera mi krapet zatrnulo, jak se tu psalo o tom, že se kolem padesátky chlapi vrací do starých kolejí a myšlenkových stereotypů, a jejich ženy je nepoznávají, najednou je z nich celý tchán/pratchán, strýc, prostě vítězí krev... Bylo mi krapet krušno z představy, že se já i mm vrátíme tam, odkud jsme vzešli Protože na rovinu, to bych našim dětem nepřála, aby byly u toho, jak se já měním v mámu a mm se mění ve své rodiče...
V naší rodině muži "nestárnou do krásy" (myslím povahové), jsou z toho spíš katastrofy, jednou si terapeutka kreslila ty naše vztahy a peripetie na čtvrtku, když jsme po pár sezeních skončily s tématem "moje původní rodina", pohlédla na toho pavouka s poznámkami a řekla: "Fuj..." Jen jedna postava z toho rodinného pavouka se vyvinula k dobrému, měl ve stáří i výčitky, jak se choval k prvním tchánovcům a tak...
Takže tátu pochval, odvedl kus obrovské práce na sobě, zpřetrhal spoustu řetězů (jeho dětství, stereotypy z mládí) a muselo to bolet. Máme na tohle doma termín z Princezny ze mlejna "udatník"
|
|
| Beat | 
|
(30.9.2024 11:53:47)
Zasaj: Cumco, mluvis mi z duse. Mi znami a pratele ve veku tak 50-70 prichazeji o rodice a ja cumim na to, co prozivaji. Vubec se do toho nedokazu vzit, jen ziram. A teprve mi dochazi, ze ztraci neco, co ja si ani nedovedu predstavit, ze bych mela. Jake by to asi bylo, kdybych to mela
Mám to stejně. Nemám už ani jednoho rodiče. S mámou to bylo vzhledem k její nemoci hodně narocne a když zemřela, se mi v mnohem ulevilo. Ale měla jsem to tehdy už srovnané a v něčem mi chybí. Tata od nás brzo odešel a moc se nenamahal mi to nahradit, vztha s nim jsem měla velmi vlazny a jeho smrt mi, dá se říct , nezasáhla. Ani jsem nebrecela.
Ale to, jak mohou byt vztahy v rodině pevné a krasne vidím ve své rodině a dovedu si představit, ze mé děti to budou mít náročnější než já.. To, jak se s nasim odchodem vyrovnat..
|
| Čumča. |
|
(30.9.2024 12:13:34)
Zasjaj/Beat, v tomhle to asi je/bude snazší (takové štěstí v neštěstí). Já jsem mámu asi 15 let neviděla. Nic jí nezazlívám, jenom nevím, proč bychom se měly vidět a ona to má taky tak (měla to tak vždycky). Kdysi jsem zasvětila svůj život tomu, abych se jí přiblížila, nic jsem si nepřála víc. Ale asi se mi to "přepřálo".
Nevím, jestli to jednou bude snazší, až se dozvím, že se blíží její odchod, spíš se děsím, aby to nebylo právě naopak...
|
| Ropucha + 2 | 
|
(30.9.2024 12:28:54)
"nevím, proč bychom se měly vidět a ona to má taky tak (měla to tak vždycky)"
Čumčo, uf 
Představa, že bych neměla chtít vidět svou holčičku (Bože můj!) nebo svou maminku (v mladé dospělosti mi svědčily delší intervaly, přiznávám, ale dnes??), je pro mě z jiného světa.
Moc smutné a jsi silná, jestli jsi se s tím dokázala vyrovnat.
Jako Beat a všichni, koho komplikované vztahy s rodiči postihly.
|
| Čumča. |
|
(30.9.2024 12:54:12)
Ropucho, máminy kamarádky jí vyvracely její teorii o strašné dceři, poukazovaly na to, že takhle jako já se evidentně nechovají dcery, které by neměly rády matku.
Když měla máma deprese, její terapeutka jí jemně krotila ve vyprávění o mně a oponovala jí, že jak jsem na ni působila do telefonu, když jsem ji prosila o přednostní přijetí maminky do péče, nezněla jsem jako dcera, co nemá ráda matku... Jelikož psycholožka nepřijala a neodsouhlasila mámino vyprávění o mně, máma terapii ukončila, prý sama nejlépe ví, co má dělat a kdo ji má rád. Dobře respekt, chtěla terapii, pomohla jsem, odmítla terapii, respekt
Potom mi to takhle vyprávěla, co já na to. To už jsem se chtěla hystericky smát. Co na to mám říct? Ona mi nikdy neodpustí, že jsem jako batole přilnula k babičce, když jsme tam bydlely. Já jsem získala babiččinu pozornost a lásku, která měla patřit jí, babiččině dceři, ne vnučce. Jsem její konkurenční mladší sestra, ne její dcera. A ona vlastně není moje matka (biologicky ano, ale vztahově ne). Nikdy se nemůžeme domluvit. Není na čem stavět. Mluvila jsem s mámou o tom, že vím, jak hrozně vztahy s babičkou měla, a že se k ní babička chovala hrozně, že byla na tohle fakt nedovtipná, až hloupá. Když se moje babička stala babičkou, trochu dozrála. Ale že já coby malé dítě jsem do toho jejich vztahu přišla jako slepá k houslím.
Ale pro jistotu jsem to probrala s odborníkem. A tím to pro mě skončilo...silnější pocit, že to změním, už nikdy potom nepřišel
|
| Ropucha + 2 |
|
(30.9.2024 13:29:23)
Čumčo, moc smutné, jak se to řetězí z generace na generaci
O to větší borec je ten, kdo řetěz přeruší a dokáže být zralým rodičem.
|
|
|
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(30.9.2024 12:23:13)
Beat, to zní mrazivě.
To si zase neumím představit já.
Moje rodina byla celkem rezervovaná, nepěstovalo se bouřlivé projevování citů, z maminčiny strany jsme banda nemluvných introvertů a lecjaké křivdy bych dokázala rodičům vyčítat.
Ale byli tam pro nás, vždycky tam byli a náklonnost bylo vždycky možné bezpečně vyčíst, i když plné porozumění třeba ne.
Tatínek už tu není řádku let, přesto mám slzy v očích při každé vzpomínce.
|
|
|
| Čumča. |
|
(30.9.2024 12:01:26)
"chápu, jak těžké musí být žít s tím, že nevíš, jaký byl tvůj táta a s mámou nemáš ty vztahy zrovna růžové..."
není to tak těžké, Rose, zatímco jiní mají v sobě hotové "Sebrané spisy" vzpomínek, já tam nemám nic...u otce jakési téměř vzduchoprázdno a pár nedůvěryhodných informací (ale dohledala jsem si babičku a navštívila ji v Diakonii), taky fotku z FB...u mámy Sebrané spisy toho, co jsem jí odpustila (a nechala jít) a pár vzpomínek, které si hýčkám, na to dobré
čili na jedné straně téměř nic a na druhé špetka
|
|
| Saamajna |
|
(30.9.2024 15:08:18)
Rose,
"když dneska dětem vyprávím o rodinné historii, kolikrát jen nechápavě zírají, a já sama si říkám, jak neskutečné věci se v té naší rodině vlastně děly... možná se někdy dokopu k tomu, abych jim sepsala aspoň to..."
Ano, ano!
Videt to ve filmu, tak si clovek poklepe na celo, jak to ti autori prekombinovali, tohle prece neni mozny.
Kdyz nekdy nekde vypravim zazitky a historky z me puvodni rodiny, tak lidi jen vrti hlavou a rikaji "to prece ne, nevymyslis si?" 
Jen jeden komentar jedne "skoro" tchyne v mym mladi:
"Nechapu, jak vubec muzes byt z tehle rodiny ted takova "normalni"?!"
Sem si v duchu pomyslela "to je jen zdani, kdybys tusila, jak to je uvnitr.."
Kdyz jsem pred par mesici v ramci "povidani" s jednou starsi pani, uplne anonymne, vyventilovala povicero historek, tak ona hned "To musite sepsat!!! Takovyhle pribehy..."
Zatim to neplanuju.
Jen si tak pohravam s myslenkou, tady na rodine vznest dotaz
"Jak by jste se chovaly k otci typu Babise riznutyho Gottem?"
|
| Yuki 00,03,07 | 
|
(30.9.2024 16:47:34)
Babiš říznutý Gottem? co má ze kterého?
populista, exhibicionista, cílevědomý úspěšný dříč, nejlepší
s tím musí být hodně těžký zůstat normální
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(30.9.2024 16:57:24)
no hlavně bys pak měla nějaké geny po otci, nějakou výchovu, patřičnou odezvu okolí, žila s ním (bez něj) odjakživa... byla bys někdo jiný, vyrůstající v jiných podmínkách, těžko tedy říct, jak bys reagovala...
|
|
| Saamajna |
|
(30.9.2024 17:50:53)
"Sikovnej" jako Andrejko, schopnej (vseho), workaholic + alfazvire s charismou a velice aktivni uspesny lovec...
Inteligentni.
Podezrivavej a neduverivej ke vsem a vsemu, pac vi, ceho je "clovek" schopnej.
Vyuzivat a pouzivat vsech a vseho jak se to pro jeho ucely hodi. Bez zabran.
A a ja: az pedantskej smysl pro spravedlnost, socialnost, solidarnost.
Neschopnost vyslovit i nevyznamnou malou lez bez zcervenani jak pivonka kdy beru vernost jako nezbytnou podminku vztahu...
|
| Čumča. |
|
(30.9.2024 20:05:14)
saamajno, zřejmě budeme minimálně sestřenice, protože ta charakteristika tvého otce mi nějak podezřele připomíná popis toho mého, plus tedy byl aktivní rozsévač
říkáš Babiš střihnutý Gottem? to je ale "vopravdu nepříjemná" kombinace
|
| Saamajna |
|
(30.9.2024 20:43:08)
Čumčo,
Tak ti gratuluju, tvuj tatik te aspon nechal v klidu zit!
Odstrihnuti je nekdy lepsi varianta.
Ja se snazila to blby dlouho ignorovat, lhat si do kapsy, omlouvat ho a tak...
Ted uz to nejde, jsou zakernosti a zlomyslnosti, co proste ne...
|
| Čumča. |
|
(30.9.2024 21:15:10)
Saamajno, oni zase byli jiní příbuzní, co se najednou v mých 18 mohli přetrhnout, aby mi řídili život. Otce-výlupka plně "nahradili" dědečkové, strýc, to si nevybereš
Měla jsem ale štěstí na cizí lidi, když jsem po maturitě odešla z domova, nemyslím finanční pomoc, spíš radu, povzbuzení a tak... Někdo by tomu říkal "kecání do života", pro mě to ale mělo zásadní význam, že se můžu s někým poradit, že se mi někdo občas věnuje, aby mě vyslechl, že mi poví svůj názor. Že je někdo rád, když mu potom nějakým způsobem jeho pozornost/pomoc vrátím...
|
| Saamajna |
|
(30.9.2024 21:35:11)
Čumčo,
"Měla jsem ale štěstí na cizí lidi"
Presne, ja taky!
Proto tady jeste vubec jsem, ti "cizi" mi dali povedomi, ze svet muze byt dobry misto na zivot.
Treba spolu nekdy zajdeme na pivo, co rikas..
|
| Čumča. |
|
(30.9.2024 22:45:57)
Tak jo, budeme se špičkovat, kdo měl větší kříž Podělané dětství má tu výhodu, že potom už je jenom líp, potom se nějaké věci ještě vrací, když se člověk dostane do krize středního věku, nebo jak to nazvat (po třicítce, kdy se mu všechny zasunuté vzpomínky strašně vrací), ale v zásadě už je jenom líp, když si to člověk odžije, zpracuje a kouká už jenom dopředu
|
| Yuki 00,03,07 |
|
(30.9.2024 23:21:52)
myslím, že ve vedlejší diskusi se včera objevilo, že je lepší, když obě rodiny mají stejný hodnoty,
já si naopak myslím, že jsou situace, kdy je nová rodina jedinou možností, jak vůbec zjistit, že to jde i jinak
zůstat celý život v rodině, kde se jede na výkon/nevěří ve schopnosti/jsou spolu jenom kvůli rozumu/je běžný násilí/alkoholismus/atd, je naprosto likvidační i pro další generace a je nutný z toho vystoupit
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(1.10.2024 8:18:35)
yuki, v tomhle si vypůjčím termíny z Jak jsem poznal vaši matku - polepšitel a spokojitel*
to spojení různých rodinných poměrů může dobře fungovat, pokud polepšitel nesklouzne s věkem (nebo pod vlivem událostí) k původnímu způsobu fungování rodiny, což samozřejmě spokojiteli přinese velmi těžkou situaci
*(v každém vztahu je jeden, co si výběrem partnera polepšil nad svou úroveň a ten druhý, který se spokojil s někým pod svou úroveň - tam teda šlo o sexy koeficient)
|
| Čumča. |
|
(1.10.2024 9:21:42)
Rose, to nemá chybu Prosím, prosím, založ tohle jako téma Skvělé na tom myslím je, že spousta A si bude myslet, že je spokojitel a B je polepšitel, zatímco B ve vztahu se bude domnívat, že je jednoznačně spokojitel a A si polepšilo . Já myslím, že je to ve skutečnosti mix, že je celá paleta polepšivých aspektů a jen uspokojivých prvků u partnera A a B má zase zrcadlově obrácený mix.
Manželova tradiční chvástací věta je "Já jsem nejlepší partie v kraji a ty ani nevíš, jaký máš štěstí, holčičko..."
|
|
|
| Čumča. |
|
(1.10.2024 9:15:09)
Yuki, ty podobné rodinné hodnoty a úrovně jsou samozřejmě hezká věc a polovina úspěchu.. Ale stejně tak důležitá je vzájemná přitažlivost dvou lidí, když si vzájemně voní, když jeden druhého vzájemně "dojímá" (prostě příroda). Nemyslím nezdravou závislost, myslím upřímnou silnou vzájemnou přitažlivost, kdy víte, že je to jiné než v předešlých vztazích. A to v manželství z rozumu, kvůli podobným rodinným hodnotám najít nemusíte, na začátku ani časem...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Zasjaj. | 
|
(30.9.2024 2:50:43)
Cumco, mluvis mi z duse. Mi znami a pratele ve veku tak 50-70 prichazeji o rodice a ja cumim na to, co prozivaji. Vubec se do toho nedokazu vzit, jen ziram. A teprve mi dochazi, ze ztraci neco, co ja si ani nedovedu predstavit, ze bych mela. Jake by to asi bylo, kdybych to mela.
|
| Jerry G. |
|
(30.9.2024 12:29:20)
Zasjaj,
|
|
|
|
|
| Čumča. |
|
(29.9.2024 20:30:32)
Půl roku je strašně krátká doba na truchlení. Už bych se nesnažila na to nemyslet a nevzpomínat, spíš bych si vzala volno a naplno se ponořila do rozloučení, do vzpomínání, do prohlížení fotek, do nějakého rituálu, který se tímto zabývá...
Měly jste s maminkou mezi sebou všechno vyřešené? Nezůstala nějaká věc, kterou si nemůžeš odpustit, že jste si neřekly? Nevyčítáš si něco ve vztahu k mamince, třeba žes u jejího skonu nebyla? Ptám se, protože já sama mám tendence vyčítat si kdeco
|
|
| Ráchel, 3 děti | 
|
(29.9.2024 22:02:40)
Děje se ti to, protože truchlíš. 
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(29.9.2024 22:50:09)
Kočko, děje se ti to, protože se vyrovnáváš se ztrátou.
Není to nic nepřirozeného ani nadpřirozeného.
Půl roku je kratičká doba, to je stále bolestivý šok.
Nezakazuj si vzpomínky ani pláč, naopak, ty emoce je třeba odžít.
Říká se, že kritický je první rok, první výročí. Moje osobní zkušenost to potvrzuje.
A neznamená to, že pak bolest odejde, ale postupně, pozvolna budou emoce slábnout.
|
|
| K_at |
|
(30.9.2024 7:23:01)
Kočko, máš smutek. Měly jste silné pouto a ty jsi prostě nešťastná. A tak ti hlava posílá sny a útržky vzpomínek. Určitě je třeba to odzit. Tohle prostě neodsuneš, neokecáš. Ale zase .... Ať ze smutku není životní program. To by asi ani tvá mamka nechtěla.
Nějakou dobu to bude bolestné. Ale postupně zjistíš, že se i usmíváš. Vzpomínáš na různé srandovní situace, na to, "co by mamka asi řekla, ta by se chytala za hlavu. A tohle by se jí líbilo."
Drž se. Čeká nás to všechny.
|
|
| Gabi.Zlopocasna+3 |
|
(1.10.2024 20:46:41)
takto vzpomínám na tatínka, je to už 30 let, co odešel.
Ta bolest časem otupi a zbyde jen to hezké
|
|
| ivaxx | 
|
(2.10.2024 11:10:06)
Měla jsem tyto "zážitkové vzpomínky" na své prarodiče, se kterými jsem bydlela celý život - přišla jsem domů a měla pocit, jak na mě děda haleká, kde jsem byla, jestli chci s nimi oběd, babičku, jak vykukuje z kuchyně s koucourem v náručí, kdo přišel... Strašně mi chyběli. Je to už 25 let, co odešel děda a 20, co odešla babička. Trvalo to dlouho, ale zatímco první roky jsem to vždy obrečela, teď už zbyly jen hezké vzpomínky.
|
|
| Koníček mořský | 
|
(2.10.2024 11:38:03)
Za mnou choději moji umřelý lidi ve snech. A to jsou mrtví třeba třicet let. Občas zajdou, něco spolu v noci zažijeme a je nám fajn. Jsem ráda, protože to znamená, že tak úplně mrtví nejsou.
Někdy si je vyvolávám ve vzpomínkách záměrně a máme spolu taky hezkou chvilku.
Časem to bude bolet míň, ale stejská se furt, to zase jo.
|
| Čumča. |
|
(2.10.2024 12:02:15)
Koníku, do našeho domku na vesnici "občas zajde" minulý majitel, říkáme mu Walter, byla to chlap špatnej špatnej, ale měl to tam moc rád, bylo to jeho životní dílo - ten dům, zahrada a pejsek, kterej po jeho smrti škoro zemřel žalem.
No a občas začaly kočky třeba o půl jedné v noci vyšilovat a zíraly do jednoho místa jako zcepenělé, prskaly, celé naježené, mm se vzbudil, ospale vejral, co se stalo - prostě Walter Tak jsme si to pojmenovali a nebojíme se Občas se nám samy zavřely/otevřely dveře, taky třeba sama od sebe zhasla svíčka - Walter no Občas mu i říkám: "Tak si to tady vomrkni, no..."
|
| neznámá |
|
(2.10.2024 12:12:16)
To je hustý, to bych se snad odstěhovala, brr. Naštěstí snad žádného ducha nemáme.
Já už jsem chtěla založit podobné téma.
Moje milované prateta umřela těsně po porodu poslední holčičky, neviděla jí, umřela noc před plánovanou návštěvou. Při vyklízení domu se našla obálka s penězi po psaná "Aničce na naušničky". moc se na ní těšila.
A od té doby jsem měla nedávno už třetí živý sen, kdy do v noci do ložnice přijde prateta, koukne na holky a v tichosti zase odejde. Vždy se mi to zdá v takovém to polospánku, kdy vlastně ještě člověk uplně nespí a jsem z toho několik dní rozhozená.
Já se uklidňuji, že je to podvědomí, prateta pro nás byla další babička a hodně na ní myslím a chybí mi, kdybych si připustila, že je to duch, tak se asi zblázním strachy.
|
| Čumča. |
|
(2.10.2024 12:21:45)
aha, já tohle vůbec nemám, sama nevím proč,
ale vykuleně se klepu z jiných strachů, to už tak bývá
|
|
| Koníček mořský |
|
(2.10.2024 12:26:44)
Já jsem fakt šťastná, když se mi zdá o lidech, který tu už nejsou. I ve snu vím, že už umřeli, ale zažíváme tam úplně běžný věci, jakoby byli živí a je to strašně fajn. Chybělo by mi to, beru jako dar, když přijde takový sen.
Jsou prostě pořád se mnou, v mé hlavě, v mém životě a když se po jejich "návštěvě" probudím, mám radost, že zašli. Ale jsou hodní to je fakt.
V našem domku taky žije duch předchozích majitelů, mužových rodičů. Jejich ostatky/popel je na zahradě, občas na ně asi šlápneme. A řekneme: "Pardon". Myslím, že jsou rádi, že tam mohou být.
Vždycky jednou za rok přiletěji jakožto labutě, kouknou se, jak to tam vedeme a zase odletěji.
Na moje mrtvý vzpomínám moc ráda, jsme tak pořád spolu.
Když někdo umře, alespoň se ví kde je. Horší je, když se někdo ztratí a už nikdy nepřijde.
|
| neznámá |
|
(2.10.2024 12:36:10)
Já bych se cítila lépe, kdyby teta ve snu nechodila, jsem strašpytel.
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)