| kněžna Dragomirová | 
 |
(17.11.2024 15:26:50)
 Ahoj, napadlo mě takové téma...
obecně tvrdím, že jsem měla dětství hzké, asi mírně nadprůměrné, ale to taky proto, že jsem jiné nezažila. Měli jsme se dobře, ovšem naši byli směs povah + nějakých křivd, kterých se horko těžko zbavovali, a my děti v tom žili. Měli jsme normální dny, naši se nám věnovali, všechno nám dali, nic po nás nechtěli. Občas jsme museli přežít jejich hádky (tátovo jk mamina je bodelářka, jak tu není nic k večeři, apod. a maminíno, když jí zase ruply nervy. Máma dlouho, asi cca od mých 6 do mých 17 nemluvila s tchýní - prostě ji nechtěla vídat, pak jsem teda byla šťastná, že ji poslal občas i dáreček k vánocům, když už byla starší, táta ale dělal dusno, protože si představoval, že by měla být ještě milejší. co jí vadilo nevím, prý byla tchyně neupřímná a přehnaně a falešně milá. Nevím, já jsem v tom faleš neviděla a její bodrost měla jako dítě i pubescent ráda. Táta i snad když jsme byli malí měl nějakou ženskou, no chápu naprosto, že tohle se neodpouští. Pryč od sebe ale nikdy nešli. nikdy nechtěli. byly to taky osmdesátá devadesátá léta, a co by druhý děllal sám, žejo. potřebovali spolu fungovat, asi se nerozváděli i kvůli nám.
To tea bylo dobře, jen občas jsem si říkala že než ty hádky, kéž by se rozvedli. Ale ony nebyly zas tak často... blbé je, že to bývalo třeba na vánoce. Máma nedokázala třeba skrýt (asi celkovou) frustraci ze života nad tím, když dostala nevhodný dárek (epilátor), já to tehdy brala jakože je hysterka, ale zas jsem nevěděla, že táta je dost často arogantní a sprostej, kdž to neslyšíme. No bylo to takové...
kdo to zažil, že jejich rodiče byli adepty na rozvod, ale nerozvedli se, ten to pochopí.
Nikdy jsem například neměla moc ráda film Veselé Vánoce přejí chobotnice, protože tam ta Veškrnová se Zedníčkem měli přesně takhle toxický vztah, nebo mně to aspoň přišlo hodně podobný jako u nás), a že se k sobě prostě nehodí, a když se na koncifilmu o vánocích zase dali dohromady a ty děti potichu odcházeli, aby je nechali se o saotš usmířit, to bylo přesně jako z naší situace a věděla jsem, že to usmíření je krásný okamžik, ale na chvíli, a že to prostě takhle bude dál pořád...
No hádají se dodnes, když tam přjedem na víkend, mám pocit, že někdy je to i před námi víc, než kdybych tam nebyla (jako by nás pořád potřebovali jako zpovědnici a soudce, vidět jak je ten druhej hroznej. Asi pracuje nervozita z návštěv.
Jak mě to ovlivnilo?
- strašně dlouho jsem se od nich nedokázala osamostatnit. nechtěla jsem mámu nechat s jejím životem samotnou. S osamostatněním mám problém doteď, resp výčitky že jsem se odstěhovala 100 km, na druhou stranu jsem ráda, že jsem dál od jejich vlivu.
- bylo mi líto, že naši nemají žádné rodinné přátele. jak měli problém vyjít i sami se sebou, tak už tohle bylo uplně mimo, a já tak žila docela v izolaci. Pokud jsem zrovna neměla nej kámošku, tak mimo kroužek, kam chodili jen mladší děti, jsem se cítila osamělá, nikoho jsme nenavštěvovali krom babiček. Vždycky mě zajímalo, jak bydlí a žijí jiní, jak je to v normální rodině..... řestože ale my byli realtivně normální rodina, jn teda dost bordelářská a nesystémová. Učím se pořádku až po třicítce a stydím se za to...
- bylo u nás dost často neuklizeno, asi to souviselo s menší ochotou manželů si pomáhat, a dlouho jsem si myslela, že je to kvůli nám dětem, našim hračkám. ale co mají naši teda společného je, že jsou oba bordeláři, ae každý jiným způsobem.:) to jsem zjistila až dospělá. u sebe se snažím bordelářství eliminovat. daří se to jak kdy:/ u nás se na všecko kašlalao a pak se uklízelo nárazově než měl někdo přijít. naši neměli návštěvy skoro žádné.... od té doby se snažím mít honě přátel, i podporovat manželovy přátele, zvát lidi k nám a dbát, aby naše děti měly známé a kamarády na více platformách než jen škola, ale třeba i víc přes nás. i kdyby se pak třeba nekamarádily
- musím ale říci, že vztahymáme moc dobré přátelské a hádky našich už e snažím nechávt jim. ony nejsou pořád, že. Takže ty dny co je to fajn, jsem ráda a vychzíme opravdu v lásce a vřele (muj sourozenec co bydlí o nich 10 km, to má se vztahem k nim horší.. al paradoxně víc viní mámu, která nepila, nikoho nikdy nepodvedla, není vznětlivá a plně se nám přispůsobila a statečně to dává. nechápu proč, ale to je jedno. možná je taky cholerik a neumí to jinak:)
Nesu si to v životě a hlavně se snažím, abych negativně nepůsobila na děti :
- snažím se mt hodně přátel, což je snadné, protžoe manžel je extrovert velkou rodinou a mnoha příbuznými
- snažím se mít pořádek v bytě, by to nedošlo jako do domácnosti mých rodičů - opět mi pomáhá manžel, koučuje mně, pomáhá uklízet i vařit, to opravdu není chlap z osmdesátek:)
- snažím se dítěti, pokud se s mužem hádám, vždy vždy vždy vysvětlit proč jsem naštvaná a že za to dítě nemůže. neřvu na dítě, ale teda někdy mi to ujede, když mě hodně prudí (vlastní zážitky nevymažu no)
- snažím se víc držet rituály a tradice, hodně se pusinkovat s manželem a před dětmi říkat, jak se máme rádi s nimi, s tátou, s mámou, a všichni
......................
máme teda v naší roině bohužel jinou zátěž (zdravotní), takže se mi to stejně nepodařilo a děcko 100% v pubertě přijde a řekne, že by si z duše přálo žít jinej život a mít normální rodinu.....  ale nad to jsem se povznesla, s tím nic neudělám :) Rodina mého muže byla taky v pohodě, a tam jim přesto zase maminka zemřela v brzkém věku, takže prostě všude je něco...
Ale tahle se snažím teda aspoň minimalizovat to, co štvalo mně.
|
| Yuki 00,03,07 | 
|
(17.11.2024 16:15:31)
naši se hádali a hádají, nerozvedli se, protože kam by ten druhý šel bydlet, navíc bylo lepší mít dva malý platy dohromady
Já jsem jako děcko neměla ráda Vánoce a dodneška z nich mám divný pocit,
s mužem jsme se nikdy nepohádali, takže naši kluci vůbec neví, jak se hádat. Já to ale taky nevím, protože to, co předváděli rodiče, rozhodně nebylo konstruktivní.
Možná jsme ale kluky naučili, jak se v manželství domlouvat a nepotřebovat hádky.
S bráchou jsme si to už mockrát říkali, že z našeho startu být normální, vzdělaní, s krásným vztahem vůbec nebylo snadný, ale dokázali jsme to a to je hlavní.
|
| kněžna Dragomirová |
|
(17.11.2024 17:25:28)
já jsem vlastně až v dospělosti a dávno po osamostanění poznala dvě věci, o kterých jsem měla fakt donedávna opravdu zkreslenou představu
1. že jsem šťastná a pořádná rodina (asi ne, jen se ty věci zametaly pod koberec a když opadla cholera, dělalo se že nic - ale naši to vždycky brali jako "tamti chudáci se rozvádějí, tamti chudáci nemají peníze". Kdo byl rozvedenej, ten byl na dně, takže já jsem si fakt dlouho myslela, že my jsme na tom jako rodina opravdu moc dobře. Teď je fakt docela hořké si přiznat, že jsme měli jako děti spíš trochu patologičtější start do života - i bez rozvodu rodičů.
2. že jsou naši burani (nebo maloměšťáci) nebo jak o říct...
to jsem mimochodem poznala až v momentě, kdy jsem se přivdala do manželovy rodiny a víc se stýkám s nimi než s našimi, a přestože se obě rodiny mají rády a navštěvují se v létě, tak já tam ty malé rozdíly v běžném životě vidím. Ani manželova rodina není bez chyb, ale má víc vlastností, které jsem u našich postrádala (nezajímali se co si myslí druzí, nikdy. to je tak osvěžující! Netrpěli předsudky a nepodsouvali manželovi co se od něj čeká nebo co by byli rádi,kdyby dělal...naprosto přijímali jeho partnerky a kamarády aniž by měli potřebu to rozebírat. Starali se hodně o své pohodlí a inestovali do sebe, hodně jezdili na dovolené, utráceli za sebe. Naši ne. Snaží se ušetřit každou korunu, to jim ale nezazlívám.
Proč jsem to ale nepoznala dřív? Vždy se naši stavěli (oproti sousedům, a dalším) jako že jsou rozumnější, chytřeší, atd. Sousedka byla hloupá, soused nespolehlivý, ta ukecaná, tamti hrozní, tadyti rozhazovační.. moje kamarádky každá měla nějaký škraloup..jen ty skutečne korektní, hodné (s nimiž byla ale nuda) mamka označla za prima. Oháněli se co v životě dokázali, o procestovali, atd. Ale já to zažila vždy jen z vyprávění.
Většinou měli tedy pravdu, ale strašně mě tole jejich kastování štvalo.
Manželovi rodiče mají taky mouchy, ale nejsou rozhodně maloměšťáci.
s tím teda souvisí další věci -
- nebudu komentovat přátele svých dětí (to možná mám v sobě zaseto tak silně, že doufám, že se mi podaří nebýt jako mamka a prostě to nedělat...ale žila jsem v tom celý život, no...)
- v dospělosti a stáří si chci pro vzor mým dětem udržet vlastní koníčky za každou cenu i aktivity s manželem.
|
|
|
| Půlka psa | 
|
(17.11.2024 17:34:02)
Poznamenalo mě to hluboce. Věděla jsem totiž, že se nechci chovat jak debil, když jsem naštvaná, a věděla jsem přesně, jakého partnera si nenajít  . A zrovna tohle se povedlo, nehádáme se vůbec.
|
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 | 
|
(17.11.2024 17:54:07)
umím se hádat 
opravdu důsledně dodržuju zásady hádání se
S mým mužem se hádáme občas, někdy i před dětmi, ale zase se umíme omluvit a usmířit (a myslím, že i to je součást výchovy, pokud ani jeden z nás není stoik, co by tu hádku někdy nepotřeboval  )
vím, že bych nikdy nežila s mužem, pokud bych se s ním necítila dobře, argument "kvůli dětem" je kravina...
nesnáším křik, výčitky, dělá se mi zle od žaludku, takže pokud mohu, mám potřebu to klidnit, ačkoliv se to přímo netýká mne...
pochopila jsem, že někteří lidé ty hádky považují za normální...
pochopila jsem, že nemám právo soudit životy jiných, natož svých rodičů - oni prostě dělali všechno, co bylo v jejich silách, nejlíp, jak uměli, nás milovali, všechno, čeho se na nás "dopustili", bylo z lásky k nám a v dobré víře 
|
| Sněhulka a sněhuláčci | 
|
(22.11.2024 0:16:29)
Rose, jaké jsou zásady, které důsledně dodržuješ při hádkách?
Diskusi jsem nestihla přečíst celou, ale překvapuje mě četnost názorů, že se nehádáte... jak to prosím děláte? 
|
| Dari79 |
|
(22.11.2024 7:31:53)
Mě naučil nehádat se můj muž. S bývalým jsme se normálně hádali...
Čím to je?
Určitě jeho ochotou vyhovět, pokud to jde a není to v rozporu s jeho pevnými postoji.
Já jsem to převzala, takže to tak mám i vůči dítěti a dalším lidem. Já jsem teda pořád ta hádavější, takže na dítě jsem zvýšila hlas mnohokrát (hlavně kvůli "nechci se učit"). Ale vůči muži to nefunguje.
VLastně se to dá shrnout do těchto bodů:
- v důležitých životních věcech je muž velmi spolehlivý a zodpovědný (odpadají tak hádky kvůli věcem typu - nevyzvedl jsi, přijel jsi pozdě, nemáme peníze..., natož pak nějaký zásadnější problémy -alkohol, nevěra a tak) - já se snažím o totéž (jsem v tom určitě horší)
- pokud je mu to jedno, rád vyhoví mému přání (nebo dětí) - odpadají tak hádky o to, kam na výlet, jestli něco koupit, jestli vymalovat a tak
- pokud má na věc pevný názor, obvykle ho nepřesvědčím, ani diskusí, natož pak hádáním nebo jinými věcmi (trucem, pláčem, vydíráním) - to jsem se velmi rychle naučila na začátku vztahu, když není ochoten říct ANO, tak to z něj nevytluču nijak... Dnes samozřejmě tyhle jeho stopky už velmi dobře znám, takže se o to ani nepokouším - odpadají tak zbytečné hádky potisící o tomtéž
- máme dobře rozdělené své "rozhodovací" působnosti (třeba jeho syn je jeho kompetence, můj dům moje atd.), netřeba se tedy pak hádat o to, jestli jeho syn může jet někam... nebo jestli si "smím" na domě pořídit novou terasu...
- a hlavně si myslím, že oba chápeme, jaký je ten druhý z nás, že se známe a že už dopředu víme, jestli "to projde" nebo "neprojde" a pak se k tomu stavíme tak, že se případně chováme opatrně (víš, já vím, že tobě se tam nechce jet, ale když.... nebo co kdyby ... a předem počítáme i s tím, že ten druhý fakt bude na svém ne trvat). Těch pár principiálních NE, prostě k tomu druhému patří, i můj/jeho respekt k tomu. V ostatních - pokud vidíme, že pro toho druhého je to důležité (a mě se sice nechce, nebo bych to chtěla jinak, ale není to pro mě tolik důležité), tak ráda ustoupím (on ustoupí).
|
| Jerry G. |
|
(22.11.2024 8:11:37)
Dari,
mameto podobne s jinymi kulisama. Po tech vic jak 20 letech jsou proste kompetence rozdelene, mista kde by mohl byt problem zname. Zazili jsme toho spolu tolik, ze nema cenu se prit o blbostech, hlavne to neni hobby ani jednoho z nas.
Naposledy jsem se pohadali pred vic jak dvema lety. Byla silena vichrice decka sla v pulce vyucovani domu, aby nemusely odpoledne se pohybovat venku. Doporuceny zakaz vychazeni. MM se vypravil na kole na druhy konec mesta na trening. Ctyri hodiny jsem o nem nic nevedela. Kdyz se vratil, tak jsem ho sepsula jak maleho kluka a on se zacal detinsky branit. Mel vybity telefon atd. Pak jsem vychladla a vysvetlila mu rozume o co mi slo a co jsem za ty ctyri hodiny prozivala, ze mi muj strach fakt neprijde prehnany, kdyz se nema chodit venku tak se nema chodit venku, on jeste jel na kole, kdyz mohl jet autem po okruhu byt tam za 5 min. po silnici, kde nejsou zadne stromy. Pak se mi omluvil, i k nejaku usmirovani doslo.
Kdyz dojde k nejake neschode tak se snazim dodrzovat pravidla asertivity..
1. popsat situaci snazit se objektivne bez toho, abych druheho napadla
2. popsat co ta situace s tebou dela, svoje pocity
3. posat jak by sis predstavovala, ze by se ta situace mela resit jinak
To se da pouzity vuci nekomu, kdo ma zakladni respekt. Na dceru tohole nefugovalo, v tu chvili, zpetne mozna jo. Te kdyz jsem rekla, tohle chovani se me dotklo.. Tak jsem ji svym zpusobem udelala radost, to presne chtela mi ublizit. Zacala hned kricet, aco si udlela ty me.
Stejne se to dalo vyresit jedine trpelivosti a pevnymi hranicemi.
|
|
|
| Jerry G. |
|
(22.11.2024 8:15:57)
Snehulko,
je fakt, ze jsem se to taky musela ucit, je dobre si k tomu precist nejakou teorii..
https://www.nzip.cz/clanek/103-konflikt-a-jeho-reseni
Pravidla prospěšné hádky
Mluvte klidným hlasem a pomalu: nezvyšujte hlas, nekřičte, neječte.
Vyjadřujte se slušně: „jsi neschopný idiot“, „proč se tváříš blbě, když s tebou mluvím“, „jsi tlustý jako prase“, „jsi líný jako tvoje matka“, „zmlkni“ apod. Urážky a nadávky spolehlivě zabouchnou dveře k vyřešení konfliktu. Nebo snad znáte někoho, kdo se po takových slovech ochotně zamyslí nad svými činy a začne hledat řešení?
Zaměřte se na tady a teď. Držte se věcné příčiny konfliktu, nezatahujte do něj charakterové nebo osobnostní prvky toho druhého, případně záležitosti staršího data. Nepoužívejte obraty nikdy a vždy: „nikdy si po sobě neuklízíš“, „vždycky máš nepořádek v pokoji“ atd. Tato tvrzení druhého blokují: „Pokud je to fakt, nemá smysl se snažit, partner mne vnímá jako nepořádného za všech okolností“ apod. Pokud řeknete dítěti „Jsi zlobivý kluk“, je to něco úplně jiného než říci „Dnes jsi zlobil (jak konkrétně) a to se mi vůbec nelíbilo. Byl bych rád, abys příště tohle nedělal.“
Uvědomit si cíl, kterého chceme dosáhnout: tedy aby partner/ka umyl/a nádobí, připravil/a dětem svačinu, odvezl/a auto do servisu atd. Nesmíte ji/ho ponížit nebo vyhrožovat. To by bylo soupeření nebo násilí - ne spolupráce. Pokud ale požadujeme po druhém splnění úkolu, kterého není schopen, je třeba mít stále na paměti konkrétní činnost a hledání řešení. Pokud partner nikdy nenatíral plot, buď bude ochoten se to naučit, nebo se to naučíte vy, anebo si zaplatíte firmu. Předhazovat mu, že je nešika, líný atd. spor nevyřeší, jen zhorší vzájemné vztahy – i pokud je líný nešika. Pak si položte otázku, proč s ním jste? Asi ho obdivujete pro něco jiného. Nikdo není dokonalý.
Mluvte pravdu: záhonky jsou nezalité, protože jste na ně zapomněli. Spálili jste jídlo, protože jste se zapovídali při rozhovoru s přítelkyní. Pokud vám ovšem partner drží kázání a peskuje vás, není to v pořádku a máte právo se ohradit. Nesnižujte se ke lži, je to nedůstojné vás obou.
Mluvte srozumitelně: „Včera jsme měli výročí svatby a celý večer jsem čekala, že se o tom zmíníš. Je mi to líto, že jsi zapomněl. Pro mne je to významné datum a těšila jsem se, že prožijeme pěkný večer. Ráda bych, abychom si domluvili datum, kdy si to vynahradíme.“ To je jasné sdělení a partner se nejspíš bude omlouvat, přinese další den kytici atd. Pokud ale budete v tento den odsekávat a na dotazy co se děje, odpovíte, že nic nebo že by to měl vědět, sdělení není jasné a partner vaše narážky nepochopí. Pokud už to nevydržíte a vyjedete na něj „Nebudu ti přece připomínat, že máme výročí, jsem ti dobrá jen na to, abych ti prala a vařila“ atd., roztočí se spirála výčitek, které skončí na mrtvém bodě. Pokud se někdo ptá, co se stalo, odpovězte jasně nebo se pak nedivte, že vás nepochopil. Obvykle jsou to muži, kteří potřebují jasné sdělení, ale je dobré to mít na paměti obecně. Je velmi osvobozující komunikovat s lidmi, kteří se vyjadřují jasně.
|
|
| Půlka psa |
|
(22.11.2024 8:20:41)
"překvapuje mě četnost názorů, že se nehádáte... jak to prosím děláte?"
I spor jde přece vést důstojně, konstruktivně, s respektem a v klidu. Nanafukovat se, čitelně komunikovat, nemanipulovat, neočekávat čtení mezi řádky. Vidět stále, co chci vyjednat, protože právě to je cíl. Cílem je výsledek, ne ublížit. Neodbíhat do osobní roviny, ale asertivně se ozvat dřív než ztratím nervy, protože v emocích se pak dělají chyby ve vyjednávání. Dát si pauzu a vydýchat se, kdyby to mělo být v emocích. Podávat sporné oblasti ve smyslu "cítím se nekomfortně, když", "nevyhovuje mi, když" a ne "ty jsi takovej a makovej". Pak to celé není hádka, ale konstruktivní řešení nesouladu.
A jasně - musí na to být dva kompatibilní, co se oba snaží. Jenže oni i na tu hádku musí být dva. Jednostranná "hádka" je taky vopruz, ale není to hádka, je to už něco dalšího.
|
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(22.11.2024 8:42:35)
sněhulko, hodně se to shoduje s tím, co dávala jerry...
já si vždycky vzpomenu na vtip o hádce:
"Hádka se s ženou je jako koncert známý kapely - nejdřív zahrajou novinky a pak vytáhnou starý osvědčený fláky."
a tady se držím důsledně toho, že při hádce vždycky řeším aktuální věc, držím se tématu a netahám nic z minulosti... to, že se před lety opil, nepřišel v noci domů i když věděl, že máme druhý den vyzvednout dítě z tábora, a já ho musela nabírat cestou, nijak voňavého a ještě lehce pod vlivem, to je historka k pobavení, ne k vyčítání po letech
opravdu si hlídám, abych neřekla nic, co by ho doopravdy ranilo (moc dobře vím, co jsou ty slabé strunky, takže na ně nikdy nazahraju)
nevytahuju žádné příbuzné, nepředhazuju jejich chyby - soustředím se jen a pouze na to, co mě v tu chvíli štve, takže žádné "jsi paranoidní jako tvoje matka", "tvůj brácha všechno naslibuje a stejně to neudělá"...
pokud cítím, že jsem opravdu hodně vzteklá, řeknu, že si o tom promluvíme později a nejdřív sebe sama zklidním, odejdu z místnosti, maximálně štěknu něco jako "teď mě nech" v nejhorším případě "jdi do hajzlu" - muž už ví, že to je v jeho zájmu, aby mi dal čas taky ví, že když mlčím, není to "za trest", ale prostě proto, že nechci ječet obvykle se jedná o max desítky minut, ne, že bych mlčela celý den
během toho oddychového času si v hlavě zformuluju myšlenky do slov a sama je pak ještě zkoriguju, aby byly co nejsrozumitelnější - tady mi to teda kazí muž, protože v tom čase on se se mnou v duchu hádá dál, vymýšlí si co bych asi tak mohla říct a pak se se mnou má tendence hádat, jako bych to opravdu řekla ale to on dělá často, něco si myslí a pak věří tomu, že si to myslím já a pak mi to vyčte, přiznávám, že s tím marně bojuju celé ty roky a ne a ne ho to odnaučit
a zakázané jsou slovní obraty "ty vždycky..." a "ty nikdy..."
|
| Jerry G. |
|
(22.11.2024 9:34:33)
Rose, MM pouzival, .. "to je pokazdy stejny s tebou". fuj jeste ted je mi z toho neprijeme. Ja jsem zase domyslela, jako tvuj manzel. Vzajeme jsem se to odnaucili.
|
|
| Stará husa |
|
(22.11.2024 10:37:07)
Rose, já jsem tady ty řízené hádky nikdy nepochopila. Přece když můžu racionálně uvažovat, tak se nehádám. Nehádala jsem se v manželství často, ale když už, tak to byl výbuch neřízených emocí, kdy jsem absolutně nebyla schopna myslet.
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(22.11.2024 10:50:37)
huso, ono je to možná i o pojmech... hádka je emocionální, ale ne nutně čistě emocionální... a teda to, že jsem naštvaná, se u mne neprojevuje výhradně tím, že bych nevěděla co dělám nebo říkám...
takže pro příklad - muž chce jet za tchýní, oba víme, že to musí být sobota nebo neděle - on by raději jel v sobotu, protože pak má neděli na vzpamatování se... já v sobotu jet nechci, protože musím předem uvařit a případně i něco upéct a to znamená taky něco nakoupit, takže buď nakoupit ve čtvrtek a v pátek večer navařit nebo nakoupit v pátek a vařit o to déle (i bez nákupu se vracím domů kolem šesté) - no pohádáme se o tom spolehlivě skoro pokaždé - jeden pak holt musí ustoupit... není to nijak emocionální hádka, že bych měla chuť ho zabít, ale paličkou bych ho s chutí do kolena praštila
nebo jsou pak emocionální hádky, kdy se muž (podle mne) chová jako malý pitomec, uráží se a pak trucuje a to mě vytočí a pak se právě musím uklidnit, než to ještě zhorším...
ty obvykle vzniknou právě z toho, že on si vymyslí, že si něco myslím a pak mě z toho obviňuje, vím, že to má po matce a strašně se musím hlídat, abych to neřekla v tu chvíli, řeknu mu to naopak jindy, když je v klidu a vím, že to ustojí, on si pak chvíli dává pozor, ale stejně to pak zase udělá
|
| Jerry G. |
|
(22.11.2024 11:00:31)
ty obvykle vzniknou právě z toho, že on si vymyslí, že si něco myslím a pak mě z toho obviňuje, vím, že to má po matce a strašně se musím hlídat, abych to neřekla v tu chvíli, řeknu mu to naopak jindy, když je v klidu a vím, že to ustojí, on si pak chvíli dává pozor, ale stejně to pak zase udělá..
Rose,
u nas na tohle funguje ironie. Nesmi to byt moc a ponizujici.. Co jsem to v ty hlave, zese vsechno provedla?..To uz se fakt strasne dlouho nestalo.
|
|
| Saamajna |
|
(22.11.2024 15:01:04)
Rose,
Tohle moc nechapu:
"on by raději jel v sobotu, protože pak má neděli na vzpamatování se... já v sobotu jet nechci, protože musím předem uvařit a případně i něco upéct a to znamená taky něco nakoupit, takže buď nakoupit ve čtvrtek a v pátek večer navařit nebo nakoupit v pátek a vařit o to déle"
No a proc teda nenakoupi a neuvari on? Pro tebe to je - uplne logicky a pochopitelne - silenej stres, kterej nedas! Tak kdyz si to on preje takhle, tak to holt musi udelat on.
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(22.11.2024 15:40:41)
saam, no jednak muž nevaří (jako fakt nevaří ), jednak jezdí domů ještě o chvilku později než já, neb jezdí busem, já autem, takže ani nakoupit nechodí (pokud nejede se mnou)... vaření a nákupy jsou prostě moje parketa... a na druhou stranu já uznávám, že po návštěvě tchýně je dobré mít jeden volný den, ono je to strašně náročné na psychiku a to se obvykle odrazí na fyzické únavě... ta pravda by holt byla někde napůl... a obvykle se pohádáme proto, že je to celkově odvislé od konkrétní situace, konkrétní míry únavy a vůbec... já bych teoreticky mohla vařit až u tchýně, ale to já zase nemám ráda, jednak cizí kuchyně, jednak koření a drobnosti, co považuju za automatické mít po ruce a u tchýně bych neměla a jednak se snažím, aby si tchýně vlastně ani moc nevšimla, že nevařila ona, ale já
no prostě smírné řešení nemáme a tak se holt jednou za čas kvůli tomu pohádáme
|
| Čumča. | 
|
(22.11.2024 15:59:11)
Rose, nejde to koupit? Jenom upéct kuře a koupit sušenky? Protože to, co popisuješ, není o hádce, ale o vašem celkovém vyčerpání, a o tom, že si sdělujete "ten víkend bude dost hroznej a já už pomalu nemůžu"
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(22.11.2024 16:12:22)
čumčo, jo, jedeme už z posledních rezerv, já to vím, muž to ví, ale tak úplně nahlas si to neříkáme, protože víme, že teď je to "vlastně ještě dobrý" a každým dnem se to může otočit a bude to mnohem mnohem horší... ať už co s týká tchýně nebo co se týká syna... jenže ono není už kde ubrat, prostě víme, že to musíme nějak dát ještě nějakou dobu... a taky zase vím, že ta tchýně to domácí jídlo fakt ocení a tak mi to zase nedá, abych ji připravila i o tohle... jsou to drobnosti, co pro jiné můžu udělat a kdybych vynechala i to málo, už bych měla asi pocit definitivní rezignace - to by asi dorazilo mne i muže...
já vím, zní to směšně, nějaký blbý jídlo, ale prostě tyhle "obyčejný" rituály ještě drží nějak ten náš svět po kupě, no...
a zase taky musím říct, že třeba v porovnání se situací na jaře, se aktuálně máme mnohonásobně lépe, takže nějaké to zlepšení tam je taky...
|
| Čumča. |
|
(22.11.2024 16:24:06)
Rose, ta cesta ke tchýni je hodně daleká?
nejde dopo uvařit, v poledne vyjet a na noc být zase zpátky, aby ta neděle byla volná?
|
|
|
|
|
|
|
| Jerry G. |
|
(22.11.2024 11:03:33)
Huso,
jak pise Pulko. Snazit se predchazet tomu nerizenemu vybuchu emoci, radeji se vcas asertivne ozvat, nez se to nakumuluje. Stejne zaklad je, ze ten proti tobe se musi chttit dohodnout. Muzes mit natrenovany vsechny mozny techniky, kdyz ten druhy nechce tak s tim nic neudelas.
|
|
| Koníček mořský | 
|
(22.11.2024 11:08:07)
"...já jsem tady ty řízené hádky nikdy nepochopila. Přece když můžu racionálně uvažovat, tak se nehádám. Nehádala jsem se v manželství často, ale když už, tak to byl výbuch neřízených emocí, kdy jsem absolutně nebyla schopna myslet."
Přesně tak. Můj muž se se mnou taky nikdy nehádá. Vždycky se na všem domluvíme. Ale občas mě vytočí nějakou hodnotovou věcí nebo něco není tak, jak zrovna očekávám a to si teda neřízeně nezřízeně zařvu. Ale jakože fakt hodně, chovám se jako šílenec.
Ale nedělala jsem to nikdy před dětma a nikým cizím, vždycky jen v soukromí. Jdu třeba do koupelny. A není to hádka, ale ozdravný hysterický výlev mých emocí.
Poznamenává to jenom psa, ten si zakrývá pacičkama ouška a těší se, až mě to přejde. Já se před ním pak stydím  . Před mužem ne, ten si to zasloužil   .
|
|
|
|
| breburda71 | 
|
(22.11.2024 11:29:25)
Me prekvapilo i mnozstvi nazoru ( ne teda tady na Rodine, ale na instagramu, FB apod), ze pokud se rodice hadaji, meli se rozvest...Aby se deti nestresovaly..Jasne, kdyz tam je nejaka patologie, je to urcite lepsi, ale ani rozvod mi neprijde jako oaza klidu..Novi partneri, nove rodiny jsou pro ty stavajici deti taky slusna zatez..
Nejak mi pripada, ze ted jsou deti vyrustajici v 90.letech hrozne kriticti k rodicum, nevidím to tedy ani tak kolem sebe, spis ve virtualnim prostoru..Mozna mi algoritmus uz ted ty clanky a reelsy nabizi automaticky, tak mam zkreslenou predstavu..
Dnesni trend okamzite se odstrihnout, jakmile naznam, ze vsechno v detstvi nebylo na 100%, mi prijde trochu prehnany..
Ja bych svoje rodice nechtela rozhodne konfrontovat s tim, co si myslim o jejich vychove, i kdyz samozrejme bych jim taky mela co vytknout..Prislo by mi to zbytecne zranujici a poznamenavajici vztahy..
|
| Buřt |
|
(22.11.2024 11:55:54)
Breburdo, souhlasím, rozvod je přece velikánský stresor a změna pro děti, a ty i když třeba po letech to vyhodnotí, že rodiče dobře udělali.
Mě přijde hrozně naivní, jak dnešní mladí hodnotí exrémně kriticky výchovu svých rodičů a sami si myslí, že oni chyby nedělají. No asi nedělají ty, co dělali jejich rodiče, ale s největší pravděpodobností dělají úplně jiné, jejichž efekt teď ještě nelze dohlédnout.
Teď jsem zrovna na Twitteru narazila na vlákno o vzteklých rodičích, a zase se to hemží velmi razantními odsudky, odstřižení, radši děti nemám, atd. Já nevím, přece každý rodič má své slabé stránky, a pokud je schopný alespoň trochu to reflektovat, po výbuchu se omluvit atd., tak to nevidím jako takové drama ...rodiče přece nejsou nějaký automaty, nelze se vyhnout tomu, že se člověk někdy rozčílí nebo řekne něco nevhodnýho nebo vyignoruje nějakou potřebu dítěte, nevím, tyhle snahy o dokonalost mi přijdou úplně mimo.
|
|
| Buřt |
|
(22.11.2024 11:55:56)
.
|
|
| Žžena |
|
(22.11.2024 13:11:33)
Tak ono je hádání a hádání.
A jsou věci v hádkách, které bych já osobně dala na roveň domácímu násilí.
Jako... kdyby mi muž řekl "drž už kurva hubu" nebo mne nazval pí.ou (příklady uvádím z praxe, co slýchám od sousedů), vnímala bych to na úplně stejné úrovni, jako tu facku. A vyvodila z toho následky. Protože tohle je pro mne fakt hard limit.
|
| Stará husa |
|
(22.11.2024 13:40:25)
Žzeno, tak sprostě jsme si nikdy nenadávali, protože jsme tak nemluvili a tudíž nás tato slova ani v největším rozčilení nenapadla. Ale pamatuju se, jak jsem měla rudo před očima a absolutně jsem se nedokázala ovládnout. Můj BM byl naopak čím naštvanějši, tím navenek klidnější a nakonec si prozpěvoval, čímž mě vytáčel do maximálních obrátek. Je fakt, že takových hádek jsme za 27 let měli jen několik, ale pořád si dobře pamatuju ty šílené stavy, které jsem u toho měla. Docela dokážu pochopit, že někdo v afektu někoho dokáže třeba bodnout nožem, který zrovna drží v ruce. Od doby, co beru AD už jsem nic takového nezažila.
|
| Jerry G. |
|
(22.11.2024 13:56:38)
Stara huso, pokud jsi ho fyzicky nenapadla, nebo na nej nervala at skoci z okna atd. Tak jsi se ovladla.
|
|
| Čumča. |
|
(22.11.2024 15:43:21)
"Můj BM byl naopak čím naštvanějši, tím navenek klidnější a nakonec si prozpěvoval, čímž mě vytáčel do maximálních obrátek."
to bych asi zabíjela, pást se s písničkou na rozčílení toho druhého je na přes hubu
je to krutě daleko od konstruktivní hádky
když já nebo MM zůstaneme u výměny názorů klidní, tak toho druhého uklidníme, ten klidný správně ví, že ten zcela rozrušený má v tu chvíli IQ o pár desítek bodů níž
doprčic výsledkem hádky není vyhrát, ale najít řešení/vysvětlení schůdné pro oba, ne toho druhého složit jak jelena na honu
|
|
| Čumča. |
|
(22.11.2024 16:04:26)
hele, Huso, ale nezazlívala sis, že ty stavy byly takhle silné, že ne?
protože to není tvoje ostuda, když tě BM cíleně provokací dostal takhle daleko
to si nedělají ani úplně cizí lidi a v manželství člověk prostě čeká, že ho ten druhý ve slabé chvíli nepostrčí ještě níž
|
| Stará husa |
|
(22.11.2024 16:10:12)
Čumčo, samozřejmě, že zazlívala, vždycky jsem se pak strašně omlouvala, ale bylo mi to houby platné. Když jsme se rozcházeli, BM mi to dal všecko sežrat.
|
| Čumča. |
|
(22.11.2024 16:19:38)
nejde se konstruktivně pohádat, když mezi lidmi není základní důvěra, že budete při výměně názorů hrát fér,
strašně mi vadí, když si jeden druhého takhle potahá, jak ty popisuješ
|
|
| Jerry G. |
|
(22.11.2024 18:06:50)
Stara huso, samozrejme te neznam, ale neprijdesni jako dominatni jedinec s agresivnimu sklony. Spis bych si rekla, ze te TB tlaci do kouta az si se citila v pasti.
|
| Čumča. |
|
(22.11.2024 18:26:04)
no právě, důmyslnou provokací lze ale z každého ve slabé chvíli udělat úplného blba, téměř nikdo se tomu neubrání, klesne mu IQ na polovinu, vyskočí tep, roztřesou ruce, stáhne hrdlo, nedostává se mu vzduchu....v té chvíli mu oponent začne důmyslně "tlačit na jeho slabá místa"
no jo, ale tohle ti přeci nezpůsobí někdo, kdo tě má rád - ten ti přeci nikdy nechce "přišlápnout krk" (obrazně)
rozčílenej puberťák ve vyhrocené situaci si to zkusí (mám vyzkoušeno, potom jsem se ptala "jak se teď cítíš, je ti dobře, vyhovuje ti tahle role?), dospělej by fakt neměl, vůči blízké ani cizí osobě, je to sráčství
|
|
|
|
|
|
| breburda71 |
|
(22.11.2024 13:57:01)
Žženo, ono se dá i slušným slovem a s úsměvem na rtech hodně ublížit..
Je to případ od případu, řekla bych...
Kdyby mé muž v afektu nazval dámským přirozením, urazilo by mě to velmi, ale pro rozvodové papíry bych teda hned neběžela, a nestavěla bych to ani na roveň domácího násilí..
V pořádku to není, to vůbec neříkám, záleží, jak se to vyvine dál, jestli přijde omluva atd..
|
|
|
|
|
|
| Martina, 2 kluci | 
|
(17.11.2024 17:54:23)
Mě poznamenali úplně vždy 100% držící zajedno a nikdy se nehádající rodiče. Nabyla jsem dojmu, že hádka znamená konec vztahu, tedy kdo si ho chce udržet, tiše si myslí svoje, ale nikdy neargumentuje proti. Takhle jsem povolně, vždy v pozadí a se vším souhlasící dost přispěla ke krachu prvního manželství.
|
| Katka a 2 výrostci |
|
(17.11.2024 18:07:32)
No jo. Tak to je zase opačný extrém, taky naprd.
|
|
| Senedra | 
|
(17.11.2024 18:45:29)
Martino, mám podobnou zkušenost - rodiče se před námi nehádali, maximálně občas na sebe přepinkávali nepopulární rozhodnutí ( můžu do kina? Jdi se zeptat mamky.. jdi se zeptat taťky..) Už mi bylo asi 16, odjížděla jsem na intr a slyšela, že se rodiče hádají. Celý týden mi bylo špatně a myslela jsem, že se chtějí rozvést. Občas se s MM chytneme, ale usmíříme se a omluvíme se.
|
| Martina, 2 kluci |
|
(17.11.2024 18:53:44)
Já si napodruhé vzala muže z rodiny, kde argumentační přetlačování bylo běžnou součástí nedělní siesty Čučela jsem jak puk, moc ráda jsem začala mít vlastní názor nahlas, hodně jsem se osamostatnila ve své hlavě. Občas je to u nás emočně vypjatý, kdeco si řekneme, ale umíme se mít rádi i tak, za což jsem nesmírně vděčná. Děsí mě zpětně představa, že bych celoživotně držela pusu.
|
| Půlka psa |
|
(17.11.2024 19:00:53)
"Děsí mě zpětně představa, že bych celoživotně držela pusu."
Třeba bys nedržela pusu, ale naučila by ses nesouhlasit kontruktivně .
|
| Martina, 2 kluci |
|
(17.11.2024 19:11:30)
O konstruktivní debatu se snažíme oba, ale ani jeden ji nemáme jako základní prvek okoukaný z dětství. V mém dětství fakt nikdy nezaznělo, že by jeden rodič vyjádřil opačný názor než druhý. Takže i vyjádřit konstruktivně nesouhlas (o který se už 25 let pokouším) bylo šokující.
|
|
| Zasjaj. | 
|
(17.11.2024 19:41:53)
Hadat se da konstruktivne
|
|
|
|
|
| Rodinová | 
|
(17.11.2024 19:24:22)
Jj, Martino, napodobne, svorni nehadajici se rodice, problemyneprobirane a bublajici pod povrchem.
Pak jsem tedy taky nakonec prozrela, pomerne pozde, ale hadam se nerada furt.
Prijde mi to jako ztrata casu
Hadam se rada jen se sefem, ten to miluje
|
| Rodinová |
|
(17.11.2024 19:26:02)
Ale jinak je to zajimave tema, nejak se tu a tam pohadaji vsichni.
A maji se teda rodice hadat pred detma nebo ne? Protoze se zda, ze to deti poznamena vzdycky nejak.
|
| Jerry G. |
|
(17.11.2024 19:32:23)
Rodinova,
Co rikali terapeuti pro deti, tak je dobre pred detmi projovovat kulitivovane svoje emoce. Obcas je konflikt, to se proste v zivote stane, je dobry kdyz to deti zaziji a zase vidi usmireni.
|
|
| Zasjaj. |
|
(17.11.2024 19:43:21)
Kdysi jsem slysela neco jako, deti muzou videt, jak se rodice pohadaji, ale musi videt, jka se usmiruji.
|
|
| Dari79 |
|
(17.11.2024 19:52:54)
My se nehádáme. Muž je extrémní kliďas. Já umím teda být hysterka, ale s ním to nedělám, protože to nejde.
Za 15 let společného života jsme na sebe zakřičeli 1x. Měla jsem horečku, přijela jsem domů, on mi nepřišel dolů pro tašky a já jsem je "ostentativně" vynesla sama, vyčetla jsem mu pak, že je mi blbě a on mě ještě nechá tahat tašky... No, pak mě strčil do postele, uvařil mi čaj, přinesl teploměr a já jsem usnula. (realisticky, kdybych je nechala dole a poslala ho pro ně, tak by pro ně prostě šel, ale já, když jsem nemocná, tak jsem přecitlivělá).
Na malého syna za celý jeho život zvýšil hlas asi tak 3x.
Samozřejmě se vším spolu nesouhlasíme, ale nehádáme se, a tím pádem před dítětem už vůbec ne. Jsou věci, kde rozhoduju já, kde on a kde se prostě musíme nějak domluvit.
K tématu - obecně si myslím, že když je situace blbá, je lepší, když se lidi rozvedou. Vídám to denně (v práci), v drtivé většině případů vede rozvod k uklidnění vztahů. Pak jsou tu ale bohužel ty hnusné a vyhrocené rozvody - ve vztahu k dětem mnoholeté soudní spory, neshody mezi rodiči, nutnosti psychologů, posudků, předávání, navádění dětí, ubližování přes děti..., kde je to k .... - ale to není o ničem jiném, než o těch lidech a o jejich vlastní schopnosti srovnat se s rozpadem vztahu a novou životní realitou.
Je to menšina rozvodů/rozchodů, ale v drtivé většině jsou to vztahy, kde mají ti rodiče dítě-jedináčka...
|
| Čumča. |
|
(20.11.2024 17:30:13)
Dari, to ale nebyla hádka (s tou tvojí teplotou a uložením do postele).
Umět se konstruktivně pohádat, je dobré.
Neumím si představit domácnost, kdy se rodiče nepohádali prostě nikdy, jako fakt nikdy. Nebudou potom děti vyjukaný, až se s tím setkají?
|
| Půlka psa |
|
(20.11.2024 17:48:55)
"Neumím si představit domácnost, kdy se rodiče nepohádali prostě nikdy, jako fakt nikdy."
My se opravdu nikdy nepohádali. Argumentujeme, nesouhlasíme, ale nehádáme se. Vecný a důsledný nesouhlas neberu jako hádku. Nicméně, možná je to o definici.
|
| Čumča. |
|
(20.11.2024 18:04:32)
Půlko, taky v lecčems nesouhlasíme, a je to úplně v klidu, některé naše názory se rozcházejí docela dost, můj je prostě ženský a jeho mužský, tomu se umíme i zasmát. MM má sklony k černobílejšímu vidění, někdy mu závidím, jak je s věcí rychle hotovej. Je o poznání kritičtější, vidí míň polehčujících okolností.
Občas mě překvapí, že jeho názor typu "z jedný vody načisto" , se ukáže být správnej. Jindy ho zase já dovedu k poznání, že jednoznačná odpověď špatný/dobrý na danou věc neexistuje.
Ale taky se hádáme, několikaminutovky, kdy se fakt vrčí a cení zuby. Tohle z něj asi vytahuju já, jsem živočišnější a víc dávám najevo emoce.
|
|
| Žžena |
|
(20.11.2024 20:28:19)
Nevím, my se taky asi nehádáme. Ve smyslu nikdy na sebe nezvyšujeme hlas, nikdy se nenazýváme nelichotivými jmény, nedráždíme se žádnými podpásovkami, neboucháme před dětmi velké emoce. To si teda představuju pod hádkou.
Jasně, máme i neshody, řešíme různé věci, ale asi ne formou hádky.
|
|
|
| breburda71 |
|
(20.11.2024 19:19:32)
Nasi se pred nami nehadali, ale prestali mluvit, bylo dusno a bylo mi to hodne neprijemny, nevedela jsem, co se deje, jestli se rozvadej..
Takze my jsme si nazory vymenovali nahlas, kolikrat i bourlive, a pak se udobrili..Jsme oba docela cholerici, jednomu nasemu diteti to vadilo ( zpetne nam to vytklo), druhemu to nevadilo..
|
| Čumča. |
|
(20.11.2024 19:23:45)
dusno je strašlivý, to se praktikovalo u babičky, několik týdnů naprosté nekomunikace, jako dítě bych snad skočila z okna, aby toho babička nechala
|
| breburda71 |
|
(20.11.2024 19:36:01)
Presne, dusno bylo strasny...podle meho mnohem horsi nez hadka...
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(20.11.2024 19:53:51)
V tom je mistr manželka našeho kamaráda - z ničeho nic s ním nemluví, OKÁZALE nemluví třeba týden a on musí uhádnout proč 
A když řekne, že neví, urazí se ještě víc, protože "jo tak ty nevíš?! jako fakt nevíš?! no tak to je ještě horší!"
Osobně bych ji dávno zabila... On "jen" zvažuje rozvod (jenže dcerku zbožňuje, neumí si představit, že by s ní nebyl denně)
|
| Čumča. |
|
(20.11.2024 19:59:33)
tu dcerku to poznamená
dítě tohle dost citlivě vnímá
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(20.11.2024 20:05:53)
No to my víme, ale uděláš?
Varovali jsme ho od začátku, hodně tomu šel naproti, ale asi mu nějak vyhovovalo to věčné drama, hádky, usmiřování, velká romantická gesta... Ale holt už se to po letech omrzelo, má svůj věk... a ona nechápe, co se změnilo, vždycky se pak omlouval, nosil dary, kytice a najednou nic
Snažila jsem se s ní o tom bavit, že se musí rozhodnout, jestli chce vyhrávat jednotlivé bitvy, nebo žít v míru... Ale ona má svou hlavu...
Dítěte se nevzdá ani jeden z nich...
|
| Čumča. |
|
(20.11.2024 20:14:56)
je to normální demonstrace moci
a je z toho vidět, kdo má to dítě míň rád, že dopustí, aby v tom jím vytvořeným dusnu vyrůstalo
|
|
|
|
| Evelyn1968,2děti | 
|
(20.11.2024 20:08:21)
Jo, tohle dělala máma tátovi, i nám dětem. Táta si založil novou rodinu, já jsem z domova od 18, ségra byla od 14 na intru.
Naši hádající se rodiče se rozvedli, a nás to poznamenalo chudobou, moc peněz neměli ani před tím a ještě to rozdělili na 2 rodiny. Ale aspoň byl klid. Když nepočítám lamentace, jak je táta strašnej, a já jsem celej táta.
|
|
|
|
|
|
|
|
| Martina, 2 kluci |
|
(17.11.2024 19:53:06)
Já bych před dětmi asi nerada skrývala nelad v rodině, vždycky to jde zkusit vyjádřit přiměřeně věku. Občas jsme se pohádali před nimi, ale taky usmířili nebo došli ke smíru taky před nimi. Za mě to k životu patří. Nemyslím ale žádné ječení na sebe a hůř.
|
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(17.11.2024 20:21:36)
Rodinová, já nějak věřím na to, že děti by měly chápat, že i rodič je jen člověk a dělá občas chyby, někdy má špatnou náladu, někdy je protivný, protože mu není dobře, je smutný, případně neuvážený... jen by mělo pak následovat to B - omluví se, napraví situaci, vyřeší to, ukáže, že chyba není konec světa a omluva není pro sraby nakonec i tu omluvu by se měl člověk naučit
|
| kněžna Dragomirová |
|
(20.11.2024 16:50:44)
asi jsem měla nějaké tušení, že jem zakládala tuhle diskuzi... ale normálně strašný... tohle se stává tak jednou za rok, dvakrát maximálně.. někdy ani ne. Ale vlastně takhle do telefonu mi máma nebrečela už hodně let..
telefnát. v něm brečící a vzlykající mamka, konflikt, něco kvůli hrncům a vaření, něco v domácnosti. brek, pláč, vzlyk, strašný. zpovzdálí tátovonadávky, popichy ať skočí z okna... ono se to zase přenese, ale jako dospělá jsem si nyní uvědomila, jak je to strašný.
máma ai vidí, že byla chyba se nerozvést, teď je pozdě, nicméně tím, že už je táta v duchodu, jsou spolu furt a to se zhoršuje.
neumím si představit, že budou spolu fungovat, až máma bude v důchodu také a budou celé dny doma oba. Strašný.
je mi přes třicet, problémů plno, ale z tohohle telefonátu se klepu. jediné co, tak jsem ráda, že mi zavolali, promluvila jsem si s oběma...na jejich hádku to nebude mít asi vliv, bude to potom asi stejně strašný a jsem ráda, že to vím, že to máma nadusí, že zavolala... no prostě hrůza.
Potřebuju psychologa, ale už jsem mu to jednou říkala a ten snad mi i radil, že bych vuči tomu neměla být laxní..jenže on neví že v tom žiju už od narození...
ach jo. potřebovala jsem to vypustit také ven... fakt si hrozně vážím mého láskyplného manželství. Ale tohle je mi líto, vidět naše už od puberty se "zabíjet" v průběhu let...
uf...to byla síla. snad bude na nějaký čas zase pokoj... Ale i já vnímám, že až budou v důchodu, bude to horší, strašný... vůbec nevím co dělat.
Ještě pořád mám iluzi, že sem měla pohodové a hezké dětství...ale teda začínám o tom ted fakt pochybovat. No, jiné jsem neměla...
|
| Čumča. |
|
(20.11.2024 17:15:13)
"máma ai vidí, že byla chyba se nerozvést, teď je pozdě, nicméně tím, že už je táta v duchodu, jsou spolu furt a to se zhoršuje."
proč je pozdě?
proč nejdou od sebe? proč nejsou víc v klidu ve dvou garsonkách
kamarádka má něco podobného, sousedi rodičů na ni tlačili, aby to řešila, že jejich scény jsou k nevydržení pro okolí - a na rovinu: kamarádka se po letech začíná ve svém vztahu chovat jako její otec k její matce. Nikdo by v tomhle neměl žít celý svůj život, potom už to vlastně externě hraje s nima
|
| kněžna Dragomirová |
|
(20.11.2024 21:03:21)
občas mívám ty "hysterkovské" sklony, to je pravda. Krotí mě manžel, který je tak naproý kliďas a tyhlety výhružky nezná, že zklidní i mně, já se mu pak omlouvám. Ale často to nebývá...prostě jen nahlas nadávám..naštěstí. Strašně moc to chci na děti nepřenášet. Bohužel, když je opravdu zle (nemoc, stres, nevyspání, frustrace - tak jo, bývám občas zlá, vždycky se omluvím, ale snažím se, aby k těm situacím nedocházelo. Ani MM mě nedokáže tak strašně vytočit jako frustrace z malých dětí, když je mi zle, jsem nemocná + vyčerpaná + prudí. Je mi to fakt líto, naštěstí se snažím, aby k tomu nedocházelo.
Pak jsem ale viděla, že když jsme v klidu, tak se dcera bojí i jen když maličko zvýším hlas... :/ ...si člověk nevybere.
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(20.11.2024 21:54:32)
Já jsem se naučila zmlknout, když jsem vzteklá, maximálně vyštěknu něco jako "zmlkni" a odcházím...
Bojím se, že ve vzteku bych mohla říct něco, co si ani nemyslím, ale vím, že to raní...
A když mě vytočí děti, jako fakt hodně moc, nekřičím, naopak mluvím hodně tiše a to vědí, že je zle...
Jediný, kdo to klidně ignoruje je syn, mám pocit, že on si mě prostě vypne, úplně v klidu na mne kouká a já úplně slyším, jak si v duchu říká, že už bych mohla skončit - to se někdy bojím, že po něm skočím...
|
|
|
|
| Senedra |
|
(20.11.2024 20:04:09)
No, já třeba nechápu, proč se nerozvedli MM rodiče. Tchýně furt ryla do tchána, ons e jí ničím nezavděčil... No, vím, čím ten vztah byl poznamenaný, ale byl to případ, kdy by byl rozvod asi lepší než setrvávání v něm...
|
| kněžna Dragomirová |
|
(20.11.2024 21:50:32)
u nás byla prý i nevěra, když jsme byli malí. no a pak ten střet povah.nerozvedou se, finančně by to totálně nedali, tta nemá ráci, máma zas neá kam jít... ale je to strašný, strašný. máma dobrovolně zničila život i sobě (protože rozvod je hamba, žejo) i nám dětem.
|
|
|
| Jerry G. |
|
(21.11.2024 9:33:50)
Knezno,
nasi se obcas doma pohadali, ale nikdy jsem nezazila to co pises. Vzdy k sobe meli respekt, nikdy jsem nemela pocit, ze by si vzajeme chteli ublizit, nebo toho druheho co nejvic ponizit. Slo o to tomu druhemu vysvetlit svuj postoj a ne ho umlatit.
To same jsem meli s MM. Ted jsme se nepohadali tak dva roky.
Takove to zakerne, je mi jedno, co reknu hlavne, ze se te to co nejvic dotkne, jsem zazila az z dcerou, kterou mam v PP. Ktera byla okamzite na valecne stezce. Ona dokazala byt neuveritelne zakerna.
Jeste si psala o buranskem-malomestatske chovani, To mne prijde typicke uvazovani. Bez respektu k nikomu a k nicemu, jak k sobe samotnemu, k sobe navzajem a i k sirsimu okoli.
|
| kněžna Dragomirová |
|
(21.11.2024 18:09:32)
ano, pro mně vlastně bylo strašně zásadní (a asi i bolevé) po té třicítce uvědomění, že jsme nebyla rodina, jak ji nazývali naši, s jejími kvalitami, ale že jsme byli naprosto přesně stejní burani a maloměšťáci, na které naši nadávali, nechtěli jimi být - ale byli.
Docela se děsím, že kdybych se nevdala do rodiny manžela, tak bych to vůbec nepoznala. Najednou tam bylo vše tak klidné, pohodové, laskavé - některé názory hloupé, ale rozhodně ne závistivé, maloměšťácké, buranské, sobecké, apod. A ano to sobectví a vymezovávání se vůči druhým, porovnávání, soutěžení, ale na oko dělání, že ne.... prostě buranstvo.
Našim to nikdy neřeknu, ale tak to prostě je. A není to o penězích. Manželovi rodiče z paneláku, naši z paneláku - a zcela jiný přístup. Manželovi rodiče cestují, kupují si hezké věci. Naš šetří, vráží peníze do staré barabizny, která má tolik metrů čtverečních, že to nezvládají uživit, ale nikdy to neprodají. Nadávají na sousedy, na všecko. Kdyby měli jet někam na dovolenou, tak by nadávali na kvalitu služeb, báli by se v hotelu štěnic a tak by tam ani nevlezli do sprchy a celý víkend by radši smrděli potem... a další a další podobné maličkosti... buranské...
a dcera byl taková od malička? prostě povaha? jak se to pak vyřešilo?
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(21.11.2024 18:50:40)
Kněžno, možná je na čase dospět a oprostit se od potřeby hodnotit rodiče
Udělej to pro sebe, jsou jací jsou, ty je znáš, ale opravdu není fér je srovnávat s manželovými rodiči...
Zkus si představit, že by třeba tví rodiče takhle porovnávali tebe a tvou švagrovou - dost hnusné, ne?
Navíc by se ti mohlo stát, že po čase zjistíš, že ani tchánovci nejsou dokonalí, začneš na nich hledat další chyby?
Btw často zjistíme, že to, co nejvíc kritizujeme na rodičích, děláme i my sami (nelíbí se ti, že kritizovali jiné, ale sama na nich nenecháš nit suchou)
|
| Senedra |
|
(21.11.2024 18:52:43)
Rose, ono to platí i naopak.. mamka mě občas kritizuje za věci, které sama dělá ( a nejspíš si to ani neuvědomuje).
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(21.11.2024 18:54:50)
Senedro, ano, platí... Ale co dělá matka, neovlivníš (možná trochu), ale co děláš ty, ovlivnit můžeš (pokud to víš)
|
|
|
| Čumča. |
|
(21.11.2024 18:55:00)
Rose, ty seš poslední dobou taaaak protivná
|
| Čumča. |
|
(21.11.2024 19:11:22)
všimni si, že podobně kritická byla zakladatelka i k sobě, její včerejší příspěvek 21:03
|
|
|
|
| Jerry G. |
|
(21.11.2024 19:10:29)
Rose, treba je nejdriv potrebuje zhodnotit a promyslet co bylo spatne, aby se od nich dokazala odpoutat. Podle toho co pise tady ma asi od ceho, ze by se v kazde rodine chovali takhle? To doufam ne.
`..asi jsem měla nějaké tušení, že jem zakládala tuhle diskuzi... ale normálně strašný... tohle se stává tak jednou za rok, dvakrát maximálně.. někdy ani ne. Ale vlastně takhle do telefonu mi máma nebrečela už hodně let..
telefnát. v něm brečící a vzlykající mamka, konflikt, něco kvůli hrncům a vaření, něco v domácnosti. brek, pláč, vzlyk, strašný. zpovzdálí tátovonadávky, popichy ať skočí z okna... ono se to zase přenese, ale jako dospělá jsem si nyní uvědomila, jak je to strašný.``
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(21.11.2024 20:18:31)
Jerry, já chápu potřebu si to všechno zhodnotit, ale nějak mě irituje ta potřeba srovnávat - všichni víme, že srovnávat děti je nepřijatelné, ale rodiče jsou povoleni? Dětem do života kecat je nepřijatelné, ale rodiče rozvedeme, přestěhujeme a hotovo?
Prostě jsem potřebovala asi připomenout, že i rodiče mají právo žít po svém
|
| Jerry G. |
|
(21.11.2024 20:41:01)
Rose,
nikdo asi nechce rodice rozvadet a stehovat. Ja jsem psala, ze rodice nejsou v bezvychodne situaci, ze to je ciste JEJICH rozhodnuti a odpovednost, jak ziji. Hodnotit a porovnavat, jak zila rodina moje a tchanovcu, mi prijde uplne normalni.
|
|
| K_at |
|
(21.11.2024 21:52:46)
Rose, myslím, že v tomhle nemáš pravdu. Za prvé - rodiče tvoří svět a hodnoty a vodítka a silnice dětem. Pokud žijí v patologickém vztahu, děti jsou prostě rukojmí. Srovnávat to, že jinde to je jiné (aha moment)a lepší. Že to jde jinak, to je prostě srovnávání a pojmenování nějakých skutečností. Jedině tak z toho můžeš něco vytěžit. Že to pochopíš, pojmenujes a nějak s tím dál nalozis.
Ona asi neříká ????nebo říká???? rodičům "to tcháni, ti to umí!". Nebo jim to říká takto?
A srovnávání dětí - zase opět - co a proč srovnávat? Protože díky srovnávání si rodiče můžou uvědomit, že je třeba něco řešit. Že děcko má problém. Že se něco děje.
Pokud mu budeš říkat aktivně, jaký je matla a sousedů Lojzík je boží, je to srovnávání dost blbý.
Navíc pokud chci s rodiči nějak být ve vztahu a vídat se, budou ty zacyklené vzorce chování děsně otravný a vyčerpávající. Mám kolem sebe pár seniorních párů, které bych s chutí liskla přes cumec - ono to totiž tu rodinu a vztahy otravuje furt. Pořád. I když už jsou na světě vnoučata. Ta toxicita prolíná do daleka.
|
|
|
| kněžna Dragomirová |
|
(23.11.2024 14:19:17)
tak já hlavně prožívám asi šok, že co jsem do dnes považovala za normální asi nirální není. A učím se, denodenně, v novém prostředí fungovat.
A nedávno mi to s těmi rodiči docvaklo. Ale není to nic zásadního, nikomu to říkat nebudu, je by to jen mrzelo. A vlastně mě i samu bolí, že to tak (asi) je...
a další věc - nepochybuji, že jsem stejná jako oni. Vidím to, velice.
Ale budu se snažit pracovat na tom nebýt.
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(25.11.2024 8:33:12)
kněžno, já chápu ten okamžik "aha prozření", stává se to asi každému a bývá to dost pecka... ale na druhou stranu fakt radím to nepřehánět, abys pak zbytečně neměla pocit, že "všechno je jinak"... je dobrý si porovnat i to, že často ti rodiče sami si nesou nějakou zátěž, sami měli nějakou výchovu, nějak je ovlivnily okolnosti... pokud se ti jako dítěti zdálo, že máte hezké dětství, asi hezké bylo... je v pořádku chtít dělat věci jinak, poučit se z chyb svých rodičů, ale je taky nebezpečné jim ty jejich chyby vyčítat, byť jen sama sobě v hlavě - dokáže to ovlivnit vztahy i na venek a přitíží to tobě samotné...
za mne platí "odpustit a neřešit", vzít si ponaučení ano, ale připustit si, že my sami napácháme zase jiné chyby na svých dětech, byť bychom se snažili sebevíc a možná by nás překvapilo, co třeba jednou budou mít děti za zlé nám...
co se týče současných hádek rodičů - jestli to dobře chápu, nemají si moc co vyčítat, není to tak, že by byl jeden agresor a druhý oběť, teda doporučuju se od toho mírně distancovat a dát to rodičům najevo - oni to mají jako vlastní životní styl, to neznamená, že to musí být součástí tvého života... když se tě snaží do hádky zatáhnout, říct na rovinu, že jim soudcovat nemůžeš, a nechceš, že ti je líto, když se hádají, že ti to nedělá dobře...
|
| Ropucha + 2 | 
|
(25.11.2024 11:12:48)
Rose 
Kněžno, tvé dětství BYLO normální.
Normální v tom smyslu, že nijak zásadně nevybočovalo z většinových standardů.
Sama píšeš, že jsi viděla podobnosti vaší rodiny s rodinou v nějakém filmu. Právě proto se asi takové rodinné modely objevují ve filmech, že je jich hodně a hodně lidí se s nimi identifikuje.
Dítě vyrůstající v úplné, kultivované, láskyplné rodině, kde jsou všichni na výši, nikdo se s nikým nehádá a každý jedná vždy příkladně jako podle psychologické příručky, je spíše utopický ideál.
Většina dětí se narodí průměrným lidem, kteří chybují v komunikaci, ve vztazích, ve výchově... ale snaží se, jak umějí. Děti se s tím musí popasovat, musí se zorientovat ve vlastní rodině i mimo ni, postavit se na vlastní nohy a zaujmout k životu vlastní postoj.
Ty měj na paměti, že nejsi zodpovědná za život svých rodičů, jsou dospělí, jejich vztah je jejich věc a jejich životní styl je také jejich věc. Přemýšlení o jejich rozvodu nebo nerozvodu není tvůj úkol. Ty si buduj svůj vztah podle svého přesvědčení a rodičům buď nápomocná, budou-li potřebovat, ale jak píše Rose, neber na sebe roli soudce nebo mediátora jejich vztahu. To si oni musí řešit mezi sebou, případně s odborníkem, když budou chtít.
|
|
| Drypetis | 
|
(26.11.2024 7:17:59)
Rose,
"je v pořádku chtít dělat věci jinak, poučit se z chyb svých rodičů, ale je taky nebezpečné jim ty jejich chyby vyčítat, byť jen sama sobě v hlavě - dokáže to ovlivnit vztahy i na venek a přitíží to tobě samotné..."
Jo tohle je naprostá pravda. Přesně tohle se mi stalo. Pro mě byl ten aha moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem vlastně měla hrozné dětství, narození vlastního dítěte. Najednou jsem nějak nechápala, jak máma mohla být tak tvrdá a nekompromisní při výchově a že já budu jiná. Jako dítě jsem neměla v rodině žádné slovo a dětství byla jen příprava na dospělost, kdy začne ten opravdový život. Naši měli názor, že dítě nemá z ničeho rozum a tedy ani nemá žádné zážitky, není potřeba mu nějak dělat radost, hlavní je, aby se dobře učilo a nějak se uplatnilo v životě. Ale zas tam byla snaha umetat cestičku, ale tu určili oni. Pokud se z ní někdo odchýlí, nemůže už počítat s pomocí. A hlavně je důležité, co o nás říkají lidi. Naši se taky hodně hádali, dominantní byla máma, vyčítala pořád tátovi že se po té tradičně mužské stránce málo snaží, není ambiciózní v práci a tak málo vydělává, nemá užitečné zájmy a známé, že všechno musí zastat sama. Já sama jsem dceru vedla jinak, volně, hlavně nestresovat a umožňovat ty zážitky, ale zas jsem opomenula jakékoli vedení, nebyla jsem pro ni nikdy něco jako autorita, která by ji aspoň trochu nastínila, co je v životě důležité a ona měla už od puberty pocit, že je vyzrálejší, než já a že na všechno si musí přijít sama. A taky jí vadilo, že jsem málo dbala o "image" naší rodiny a ona si vždycky připadala, že jsme oproti rodinám jejích kamarádek nějak horší, ona tedy použila slovo socky. A co se týče hádek mezi rodiči, těch zažila taky plno. S mým mužem se ale nějak nedá nehádat
|
|
|
|
|
| kněžna Dragomirová |
|
(23.11.2024 14:13:29)
neboj, to já je srovnávám jen ve své hlavě. tohle bych nikdy nikomu nahlas neřekla! To fakt ne! nikomu by to neprospělo, naši se to dozvědět nikdy nesmí a nemusejí.
|
|
|
| Jerry G. |
|
(21.11.2024 18:59:04)
Knezno,
dcera k nam prisla v jejich trinacti letech, mela to odkoukane z jeji bio rodiny. Jeji bio prarodice oni jsou extremni primitivove. Nemaji ucet v bance, protoze nikomu neduveruji atd. To je az nemocny.
Dceri je ted 18 castecne dospela, castecne ji pomohla terapie, hlavne podle mne vidi, ze se da fungovat i jinak. I ted kdyz je v uzkych tak se vraci, k tomu ze zacne byt podezrvivava, zakerna. Ted, kdyz se s ni pohadam, tak se mi i prijde omluvit a ja ji tez, kdyz je za co. I mam dojem, ze to mysli uprime, ze mi fakt nechce ublizit.
Jak tvoji rodice ziji a jaky maji vztah, je jenom jejich rozhodnuti, ty za to vubec nejsi odpovedna. Jeste nejsou stari a nemohouci, aby se s tim nedalo nic delat, ikdyby sli od sebe, tak se pravdepodobne uzivi. Moje mama je vdova ma lehce podprumerny duchod a rozhodne nijak nezivori, veskere naklady si hradi sama.
|
| Čumča. |
|
(21.11.2024 19:18:11)
"Jeste nejsou stari a nemohouci, aby se s tim nedalo nic delat"
taky si myslím, že tohle fakt je řešení - jestli mají velkou, pro sebe neúčelnou nemovitost, jak píše zakladatelka,
jenže asi jim spolu musí být ještě hůř, aby se odhodlali
|
| Chloé |
|
(21.11.2024 20:10:24)
Cumco, že v tomhle věku někdo bude prodávat barák, pro nějž dělal vše? Ti už to doklepou, si nedokážu představit, ze jdou každý do svého bytu. Navíc i při všech hádkách jsou určitě patologicky závislí jeden na druhém.
|
|
|
|
|
|
|
|
| kněžna Dragomirová |
|
(20.11.2024 17:08:51)
no, tohle je blbé. děti to poznamená vždycky, v tom máš pravdu a dokonce je poznamená negativně i to, že se nehádáte:D tak to je pak těžký... nakonec se zdá, že nejpohodovější manželství mají lidé, kteří měli doma hádkové peklíčko a nevyrovnané rodiče...vidí, co nedělat, kam to nenechat zajít, zdravě si to nastaví.
Ale taky ne vždycky.
Děti z rodin, kde se nikdo nehádá, se pak mohou hroutit z jiného přístupu a mají jinak nastavenou laťku co je ještě v pohodě, tedy je větší šance, že se dostanou do velké nepohody...
|
|
|
|
|
| Vítr z hor | 
|
(17.11.2024 18:58:57)
Naši se sice hádali a strašně mě to štvalo, ale dnes už vím, že se vlastně zas až tak moc nehádali.
Spíš mě poznamenalo, že máma byla velmi schopná postarat se prakticky o cokoliv, zatímto táta byl nepraktický pan profesor, který spíš určoval postoj rodiny k politice východního Německa.
Máminy schopnosti jsem ještě vytunila, což je pro mě dost nevýhodné.
Takže mám nízké požadavky na partnera a muže obecně, zatímco sama se můžu udřít, řežu rozbrušovačkou, pokládám dlažbu, vozím děti všude sama. Když se chce jakýkoli muž pustit do nějakého náročnějšího úkolu, prostě mu nevěřím, že to zvládne a kecám mu do toho až příliš.
Já už to ale sama se sebou zvládnu a partner snad taky, takže mně osobně to až zas tak nevadí (a on už si taky zvyknul).
Teď mě hlavně děsí, že tohle vnímají asi dost silně moje děti, takže to berou tak, že máma všechno ví, umí, zařídí, ušetří, sežene. Táta (s nímž nežijeme) je úplně úúúúúžasný, ale holt žije od payslip k payslip, o vzdělání, studiu, přijímačkách, škole, hraní na piáno, řízení auta, vymalování kuchyně, pěstování rajčat, psaní životopisu, shánění věcí na lyžák atd. vůbec nic neví a ještě se snaží mámě maximálně komplikovat situaci, což neva, protože máma to zvládne.
Nejen, že mi v tom jaksi dost chybí empatie, ale hlavně se bojím, že si jednou najdou podobného píp.
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- | 
|
(17.11.2024 19:39:01)
Naši se nakonec rozvedli, když mi bylo 18. Jsem ráda, že počkali, nechtěla jsem být z rozvedený rodiny. Jestli mě to poznamenalo, těžko říct. Nehádáme se skoro vůbec, manžel je cholerik, ale se mnou se hádat nedá.
|
|
| Agatha Ch. | 
|
(17.11.2024 20:04:22)
Hodně. Zvlášť když jsem od mamky slyšela, že by od táty odešla, ale zůstala s ním kvůli nám (odešla, až když jsme byly dospělé a každá měla vlastní bydlení).
Já naopak od manžela odešla především kvůli dětem, aby doma to peklo nezažily. Bohužel jsem blbka blbá pak ještě 2x sáhla po špatném partnerovi.
Dodnes se bojím zvýšeného hlasu a bojím se hádek - raději ustupuji.
|
|
| Pole levandulové | 
|
(22.11.2024 18:30:40)
Moje dětství bylo zároveň děsné kvůli rodičům a pak krásné, kvůli babičce s dědou, kteří to zachraňovali. Doma panovalo nefalšované domácí násilí, xkrát jsem mámu prosila, aby se rozvedla, nikdy tak neučinila a co hůř, vymlouvala se na nás děti. O penězích nebo neschopnosti samostatného života to nebylo, protože se nerozvedla ani tehdy, když sama zrestituovala činžák na nábřeží. Dodnes je můj vztah k ní ambivalentní, v podstatě jí pohrdám a přestože profesně vím, jak fungují patologické vztahy, nemohla bych pracovat s týranými ženami, protože bych k nim nedokázala být nestranná. Naštěstí jsem měla prarodiče, u kterých jsem zažila ten ideální klid a pohodu. Ve svém dospělém životě se snažím kopírovat jejich vztah a jsem ráda, že se mi to daří, ať už výběrem partnera nebo celkovou organizovaností života a tím, že si od nikoho nenechám nic líbit a všechno aktivně řeším, dokud to nevyřeším.
|
|
| Vážný2 |
|
(25.11.2024 23:49:05)
Taky tak nějak podobně.
Táta byl vyloučenej komunista po 1968, navíc 3x rozvedej (2x se stejnou paní) a měl asi 6 dalších dětí. Máma se do něj zbláznila, mladá 22letá výtvarnice, neviděla, že je trochu opilec, neviděla že je násilník. Byl o 17 let starší a viděla v něm tu progresivní sílu, ten socialismus s lidskou tváří (no nevím, když byl od 17 let v roce 1945 v KSČ).
Hádali se vždycky, táta byl nejméně kvartální alkoholik, ale spíš kvartální bylo když nepil. Když se napil, tak ztrácel zábrany, byl žárlivej a agresivní. Běžně u nás létaly popelníky (křišťálové, broušené), vajíčka. Máma se se mnou zavírala v pokoji a táta se tam dobýval a vyhrožoval, že ty dveře vysklí. DOkonce se pokusil odštípat ty lišty, ale byl moc opilej na to, aby to dal. Občas se svalil na zem v přesíni, většinou šel spát na gauč v kuchyni. Když jsem byl starší (13+), tak mamka čím dál častěji utíkala k babičce a dědovi, kteří bydleli o 4 patra níž ve stejném bytě. A mne tam nechala. Já pak v noci tátu ukládal, sundal mu boty, aby neležel v posteli v botech, snažil jsem se ztlumit kazeťák, co si pustil u hlavy buď s Novosvětskou symfonií (v 1:00 naplno), nebo se Svobodnou Evropou apod. KDyž se vzbudil a bylo to moc potichu, tak to zase dal nahlas.
Mamka se musela starat o peníze pro rodinu, protože co táta vydělal, tak často brzy propil.
Mezi tchýní a tátou bylo čiré nepřátelství, babička byla naštvaná, že si ho máma přivedla. Táta babičku téměř násilím vystěhoval do bytu po pradědovi, když praděda umřel aby se jí zbavil z našeho 1+1. (Po roce 1971 byl asi 7 let zakázaný jako architekt a vystěhovali ho ze služebního bytu, že má jít bydlet 1+1 ke snoubence a jejím rodičům, s níž mne čekal.) Táta někde našel fotku z WW2 babičky s nějakým německým oficírem a vydíral jí, že jí udá.
Babička reálně pocházela z berlínských Čechů a logicky měla spoustu přátel i z Berlína. Před Hitlerem ale spolu s dědou uprchli do ČSR v roce 1938 a za války, než aby jako bezdětná manželka ke konci musela na práci do Říše, tak nastoupila u protektorátní Luftschutzpolizei, čili protivzdušné ochranné policie (v podstatě civilní ochrana) jako telefonistka. Protože uměla oba jazyky a psala na stroji. A tak se dostala i do pražského povstání, jako spojovatelka ve velitelském centru Bartoš. Ale asi se táty trochu bála.
Prosil jsem kolikrát mámu, aby se rozvedla, ale neudělala to, protože by ho stejně nedostala z bytu a ona se mnou neměla kam jít. Takže když v létě 1989 umřel na rakovinu jater, tak jsem sice byl smutnej a chyběl mi, ale svým způsobem to bylo vysvobození a já se nedovedl vlastně vůbec vypořádat s těmi emocemi (bylo to o prázdninách mezi gymplem a matfyzem). Navíc jsem byl v lázních a vůbec jsem netušil, jak je to vážné.
Máma se z toho už úplně nikdy nedala dohromady. Začala sice podnikat a dělat politiku, ale měla divně proruchanou osobnost, s každým se pohádala, byla výbušná, manipulativní, několikrát mne začala mlátit, např. když jsem ji oznámil, že bych se chtěl oženit. Moc jí to podnikání nešlo, protože neměla reálné vidění. Nakonec si vzala podvodníka, snad ještě horšího než byl táta. I toho pohřbila a pak jsme ji museli vytáhnout z exekucí po manželovi a pomoci ji finančně, než prodala nějaké umělecké předměty a získala polštář, z něhož se dalo žít. Nakonec skončila s narůstající demencí a umřela na rakovinu. Opět jsem dokázal ji posloužit a pomoci, ale ne s ní moc dlouho být, protože mne to moc zraňovalo.
|
| K_at |
|
(26.11.2024 6:41:43)
Vážný, věděla jsem, že to u vás bylo divoký. Ale že jsi vyrostl až v takovým prostředí, to ne. To muselo být hrozně náročné. Je podivuhodné, že jsi dokázal založit normální vztah a rodinu.
|
|
| Stará husa |
|
(26.11.2024 7:45:01)
Vážný, to je strašné, co píšeš. Naši měli taky svoje mouchy, ale tohle je naprosto otřesné. Vůbec se nedivím, že máš deprese a problémy s emočním přejídáním. 
|
|
|
|
V její náručí
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Vánoční koncertPraha 1 
Vánoční Rybova mše na KuksuTrutnov 
Vánoční slavnostiLiberec 
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Vánoční koncert
Vánoční Rybova mše na Kuksu
Vánoční slavnosti
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)