Poděkování Janině a Ditě

Janino, musím podpořit tebe a Ditu (možná jsem někoho vynechala ?). Petr ani Zuzana evidentně neví o čem je řeč, i když se o svém věku nezmínili, jsou určitě mladší a nedochází jim souvislosti, neznají atmosféru co tu panovala a to je hodně důležité. Nebo jsou prostě výjimka.Je to vlastně pozitivní jev, jak se společnost a lidi rychle přizpůsobují lepšímu tak, že nechápou situaci v které žili lidi před patnácti lety.

Taky by mě zajímalo, jaké byly tehdy ty možnosti.(Je mi 41). Ty tlaky na to se vdát a mít děti byly obrovské a ze všech stran, naopak možnosti se jinak realizovat téměř nulové. Vdávala jsem se ve 24 letech jako už pomalu stará panna, byl tzv. nejvyšší čas,(naštěstí jsem vysokoškolačka, to byla jediná omluva) a byla jsem svědkem toho, jak do mé kamarádky se ve 22 letech (měla jen střední školu, takže už pracovala, proto to bylo pozdě)na svatbě navážela tak nehorázně celá její rodina, že nemá známost a že se už nikdy nevdá, takže ona pak klofla prvního co se nachomejtnul, a o tři měsíce poté měli svatbu (dítě až za rok a půl). Nedivila jsem se jí, takový nátlak až psychický teror by zvládl jen málokdo.

Co se týká jiných možností, pracovní kariéra se bez červené knížky dělat nedala, slovo kariéra vůbec bylo neslušné, kariérista byla nadávka, člověk, který změnil firmu byl fluktuant, a to byl dost černý puntík. Chtít mít majetek a vydělat si bylo nevhodné (v jakémsi seriálu ze zemědělství v soialismu se vyskytuje "mamonářka" Jiřinka, která chtěla přestavět dům a šla kvůli tomu z účetní dojit krávy, a pak jim tam "dělala rozbroje", protože chtěla víc vyděla na stavbu tak dojila za dvě a kazila jim normy. Ten seriál vyjadřuje ducha tehdejší doby a posun hodnot hodně dobře, doporučuju ke shlédnutí těm, co chtějí tu dobu pochopit - jen nevím název, pokud někdo ví, uvítám doplnění.) Platy byly tzv. nivelizované, tedy nebyl mezi nimi v podstatě velký rozdíl, proto ani z toho hlediska nemělo moc cenu se snažit...
Takže ralizovat se v pracovní oblasti se moc nedalo.(Já na to neměla žaludek).

Jazyky se učit daly, taky jsem se je učila, ale už dopředu bez reálné možnosti použít je někdy v praxi. Jako životní program mi to přijde dost málo.Cestování do zahraníčí bylo něco jako cesta na Měsíc, sice tam někteří už byli,ale pro normálního člověka to evidnetně nebylo...Navíc umět třeba anglicky byl další černý puntík, říkali nám emigrantské kurzy a jejich absolventi měli potíže dostat výjezdní doložku do Jugoslávie. Takže možnost cestovat po světě sice prakticky byla a pár lidí cestovalo, ale to byly opravdu výjimky, já nikoho takového osobně neznala a všichni jsme "věděli", že to "nejde". (I když to nebylo nijak vyhlášeno, to je pravda). A co zůstává? Chata a zahrádka (ale bez rodiny, bez dětí? Zařizovat si byt? O tom, jak "snadno" byl k sehnání, se tu už psalo. Společné soužití dvou tří generaci v panelákových dvoupokojácích nebyla žádná výjimka, a i dnes dostanete byt na vesnici nebo ve špatné oblasti docela snadno nebo lacino, zatímco ve městech to i tehdy byl problém. Myslím, že je to dnes jako dřív - kdo má prachy bydlí. Nebo dřív naopak i s penězi to byl problém, muselo se podmazávat,koupit si byt se nedalo...Kde tedy mohl být ten životní program? Žít životem veřejně odsuzovaného podivína, tedy podivínky, čelit tlaku okolí, když navíc většina lidí tu rodinu a děti stejně chce, jen třeba o trochu později. Na to málo lidí mělo odvahu, prostě to nešlo, ale to pochopí jen ti, co to prožili.
Omlouvám se, trochu jsem se rozepsala a vím, že to do tohoto tématu asi nepatří, ale dost mě rozčiluje, když někdo hodnotí něco, o čem nemá ani páru.Tím mám na mysli třeba Petra. Nepochopila jsem ani, jestli i toho puberťáka vlastně doma má,nebo jen tak teoretizuje...

Abych nepsala zas já o tom, o čem nemám ani páru - My sice mladá rodina věkem nejsme,ale díky životním peripetiím vlastně jsme v pozici mladé rodiny, a věřte, že ty tehdejší "jistoty" by dnes mladí (ani já) nebrali ani za nic. Byly chudší než život dnes v sociální síti, a tuhletu jistotu tu má i dneska každý.