Re: Co je a není traumatizující

Tak třeba u nás rodina fakt normálně fungovala, rodiče se snažili mi pobyt zpříjemnit jak to jen šlo (když už mi poslední týden bylo mnohem lépe, táta mi sháněl po antikvariátech stará čísla čtyřlístku co jsme měli doma, protože z nemocnice jsem si je odnést nemohla - infekční; do ozdravovny mi následně psali hodně často, posílali balíky atd.), setsry a doktoři v té době už taky tak nepříjemní nebyli (navíc já byla na dospělém, protože na dětském infekčním nebylo místo, takže se o mě docela starali), ale ta nemoc by dle mého byla záhul za jakýchkoliv podmínek a to, že tam se mnou nikdo nemohl být ve chvíli, kdy jsem byla bezbranná fakt jak kojenec (protože jsem se nemohla hýbat ani komunikovat, jen se vyděšeně koukat) prostě svůj efekt mělo (kromě toho, že to může lehce pozměnit psychiku i důsledkem nemoci). S někým blízkým bych to pravděpodobně snášela o dost lépe.