| Ostruzina |
 |
(23.7.2026 9:56:25)
Chtěla bych se zeptat, jak jste zvládly/zvládáte odchod dětí z domova. Čeká mě to teď poměrně nečekaně, dcera se bude stěhovat k příteli se kterým několik let chodí. Je to logický krok, ale je jí teprve 21 let. Je to na mě trochu brzy, ještě studuje VŠ, ale mají možnost bydlení, tak toho využili. Dcera je jedináček. Vím, že to je přirozené, proto děti vychováváme, aby jednou vyletěli. Ale je to zatraceně těžké, je to nová životní etapa na kterou se musím asi teprve adaptovat. Mám z toho už teď trochu depku. Mám přítele, ale nebydlíme spolu. Myslím, že aktivity typu jóga s kamarádkou nebo si zajít do kina atd. mi tu prázdnotu prostě nezaplácnou. Bude mi chybět taková ta každodenní blízkost, i když často dcera byla pryč, pořád jsme byly společná jednotka, teď už budu já a oni (dcera s přítelem). Prosím napište, jak jste se s tím vyrovnaly, ať nemám pocit, že v tom jsem sama😊
|
| Fern |
|
(23.7.2026 10:47:44)
Prostě chce to čas, časem si zvykneš a přijdou zas jiné podněty - ne už jen od dcery, ale už od ,nich´. A jiné,nové aktivity s tím spojené.
U nás byly děti na vš koleji,takže jsme se mohli na def.opuštění hnízda připravit - nejdřív byli pryč jen přes týden,což bylo velmi příjemné (odpadly nákupy a starání se o jejich každodenní jídlo)a s koncem studia bylo všem jasné,že v rodném hnízdě nezůstanou,ale že vyletí a ne tak úplně nejblíž.Po tom se mi stýská,že vím, že nehrozí se s nimi potkat třebas v našem městě,jako dřív,když bydleli s námi doma...
Ale já mám teda alespon manžela,se kterým se pořád máme o čem bavit,řešit vše spolu,hrajem spolu různé hry,děláme výlety,plánujem dovči a staráme se o pejska.To je opravdu velká výhoda a nade vše,mít takového prima společníka, jinak by to bylo velmi smutné - nejsem zrovna tip na velké kamarádšofty s babama.
Když budeš mít dceru pryč, tak by ses mohla ještě víc zaměřit na přítele,ne? Zas máš výhodu,že ho nemáš furt doma a nemusíčš řešit co furt bude jíst
|
| Ostruzina |
|
(23.7.2026 11:02:52)
No taky vidím, že bych se měla zaměřit na ten vztah. Společné bydlení by bylo asi "řešením", ale v našem případě to asi nepůjde. Přítel má dům, ale je extrémně fixovaný na vše, co tam má, mě se tam nelíbí, on ale s ničím nechce hnout. Nedovedu si představit tam žít, měla bych pocit stále jako na návštěvě. Já mám zase malý byt, tam bychom asi spolu nebyli. Je to složitější, proto mě to děsí, že já tam zůstanu sama a většinově prostě budu sama. S přítelem se vídáme o víkendech.
|
|
|
| Stáňa * | 
|
(23.7.2026 11:12:24)
Jedno dítě opustilo domov poměrně dramaticky před 6 lety a je to silný introvert.Vídáme se párkrát do roka, v kontaktu jsme párkrát za měsíc přes zprávy, kdy to iniciuju já. Ale vím, že kdyby se něco dělo, tak se ozve. Resp. většinou se ozve právě, když se něco děje - vytopený byt, příšerní sousedi, rozhodnutí kam jet na dovolenou atd. Takže tam jsem to nijak neprožívala.
Na mladší ditě jsem mnohem víc citově navázaná. Tam odpoutání už probíhá a je těžké. Kvůli jeho studiu a velkému množství aktivit ho vídáme pár dní nebo jen večerů v měsíci, i když u nás bydlí. Takže prakticky už cca rok jsme sami.
Mám práci, kvůli které jsem většinu dne pryč, máme velký pozemek, kde pěstujeme všechno možné. A mám stovky kytek :)
Taky mám manžela, se kterým ale už roky řešíme spíš provozní věci a donedávna péči o staré rodiče. Společné koníčky nemáme žádné, ale párkrát za rok jedeme spolu někam na dovolenou nebo prodloužený víkend.
Mám hodně aktivit v obci, docela dost kamarádek, kterým stačí zavolat, jestli nemají zrovna o víkendu čas na procházku nebo výlet. Prakticky řeším, kde najít nějaký čas navíc, ale emocionálně mi dítě chybí 
|
| Ostruzina |
|
(23.7.2026 11:26:54)
Stáňo, děkuji. Určitě to chce mít více různých aktivit, zájmů, lidí.. a samozřejmě je důležité, jestli má člověk partnera/manžela. Ten čas se nějak vyplní, to si jo. Ale přesně jak píšeš, emocionálně ti to dítě prostě chybí. Je tam nějaký pocit prázdnoty. Tu asi pak zaplní třeba vnoučata.. Obecně si myslím, že se o tomto období ani tolik nepíše, ted se všude řeší menopauza, s tou myslím, nemám problém se vyrovnat, ale odchod děti z domova se bere jako něco běžného. Nejsem ani typ, který by skončil s dítětem se všemi svými zájmy a stejně mě to celkem zasáhlo.
|
|
|
| Čumča. | 
|
(23.7.2026 11:27:11)
"Bude mi chybět taková ta každodenní blízkost, i když často dcera byla pryč, pořád jsme byly společná jednotka, teď už budu já a oni (dcera s přítelem)."
dcera to nejspíš cítí podobně, když máte hezký vztah, i ona se bude adaptovat na novou situaci - dej jí najevo, ať kdykoli zavolá, když bude chuť přijít/přijet, sama nebo ve dvou, zvi je sem tam na oběd, na společné sledování sportovního utkání v tv (pokud něčemu fandíte), nejspíš i ve třech to bude fajn, a ve dvou (jen dcera a ty ještě hezčí, jak si budete o něco vzácnější).
Zvířátko je dobrý nápad, jak už tu padlo.
Jak reálné je, že bys párkrát do roka jela ty za nimi a spojila to s nějakým divadlem, výstavou?
Jo, a ze společného bydlení by v budoucnu mohla vzniknout nenadálá nebo i plánovaná vnoučata , a pak možná ještě budeš vzpomínat, jaký to byl klídeček, sama v bytečku bez jakýchkoli vzruchů
|
| Ostruzina |
|
(23.7.2026 11:33:45)
Ona nebude daleko, určitě návštěvy budou ona/oni u mě, já občas u nich Asi to bude hezké, jen jinak než doteď. Zvířatka nějaká mám:)
|
|
|
| Stará husa |
|
(23.7.2026 11:40:49)
Já jsem pár let předtím, než děti odešly z domu, zažila překvapivý a u mě strany strašně moc nechtěný rozvod, to pro mě byla taková rána, že potom to odstěhování dětí mi už tak hrozné nepřišlo. A taky nejsem vůbec pečovatelský typ, takže se mi ulevilo, že se nemusím starat. Jasně, byla to změna a stýskalo se mi, ale poměrně rychle jsem si zvykla. Taky jsme v tu dobu prodali náš společný byt a já se odstěhovala taky jinam, takže jsem se netrápila pohledem na prázdný pokojíček apod. A chodila jsem do práce, podnikala zajímavé věci s kamarádkami, hodně jsem četla, to je můj koníček. Záhy jsem si zvykla, že si můžu dělat co chci, kdy chci, nemusím se na nikoho ohlížet. Já tedy nemám přítele, ani jsem ho nikdy nechtěla. A mám výhodu, že jsem ráda sama.
|
| babi_ | 
|
(23.7.2026 14:40:05)
Huso, můžu tvůj průběh a přístup prakticky opsat, jen místo rozvodu úmrtí MM.
Hlavně podtrhuji poslední větu - výhoda je, že jsem ráda sama.
Proto jsem ani nechtěla původně přispět svojí zkušeností, protože zakladatelka evidentně není moc ráda sama.
|
|
|
| Monika |
|
(23.7.2026 13:24:06)
Nemám zatím zkušenost, děti jsou ještě doma, ale syn už je dospělý a dcera taky velká, tak jsem zvědavá, jak to jednou proběhne. Jak psala Fern, že děti odcházely postupně přes VŠ kolej nebo jiné studentské bydlení a vracely se na víkendy, tak to by mi taky přišlo přijatelné, sama jsem to měla taky s našima taky tak. Ale syn bude studovat v Praze a je dost pravděpodobné, že i dcera, takže nás taky asi jednou čeká náhlý odchod, až si najdou vlastní bydlení ... Ale tedy mám ty děti dvě, tak snad alespoň neodejdou oba naráz
Ono tedy už teď je to jiné, když si uvědomím, že bych už syna (19) asi neměla pořád kontrolovat, pokud není pozdě večer doma, nebo od něj očekávat pravidelné dopisování,když někam někam odjede (od maturity už byl na jachtě, na kanoji, na kole, teď se chystá na cestování vlakem ...). Já ho tedy vždycky prosím, jestli by mohl být tak hodný na starou matku a poslat třeba jednu fotku nebo zprávu za den, abych věděla, že je v pořádku, on to vždycky slíbí a stejně pak neudělá - pokud je vše O.K., stará matka mu zřejmě ani nepřijde na mysl. Jak nastanou problémy, tak naopak ještě pořád asi trochu věří, že "maminka to určitě zařídí", to si vzpomene 
|
|
| Evelyn1968,2děti | 
|
(23.7.2026 14:45:03)
Žiju s manželem a přiznám se, ulevilo se mi, že už nejsem za nikoho zodpovědná a můžu si dělat co chci.
Mám náročné zaměstnání, vrátila jsem se ke svým koníčkům z mládí, který mi opravdu hodně chyběly a starám se o své zdraví, víc toho ani nestihnu.
|
| K_at |
|
(23.7.2026 15:10:37)
Tak já pocitam s tim, ze sd mlaďas nekam bude stehovat v nějaké dohledné dobe. Povazuji to za zdravé. Určitě to bude těžké, obrecim to. Ale ubyde mi TAKOVYCH TRIK A KRAŤASŮ NA PRANÍ! A MIKIN. HURÁ!
|
| Ropucha + 2 | 
|
(23.7.2026 15:24:10)
"ubyde mi TAKOVYCH TRIK A KRAŤASŮ NA PRANÍ! A MIKIN. HURÁ!"
Kat, ano! Prádlo je obrovská změna. Tu a tam nadzdvihnu víko koše, marně tam něco na dně hledám, co bych přihodila do pračky, aby mělo smysl ji spustit
|
| Senedra | 
|
(23.7.2026 16:55:46)
Jo, už se těším, až se dcera nastěhuje do podnájmu a nebude vozit á dva týdny plný kufr prádla
|
| Federika | 
|
(23.7.2026 17:00:33)
To jsem se těšila u syna.Pere si sám, ale denně telefonáty typu-tenhle flek odstraním jak, prádlo nevytažený z pračky smrdí,tričko se zdrclo, obarvilo, lem se rozpáral, ždíme moc, ždíme málo, bože...
|
| babi_ |
|
(23.7.2026 18:37:54)
Tak to mám štěstí. Syn se odstěhoval v 19, ještě před maturitou, ke které se pak nepřihlásil, takže má základní vzdělání, ale nikdy, ani jednou, mi nevolal kvůli praní, a mám pocit, že ani kvůli žádné jiné praktické radě. Jak pral v době, kdy bydlel sám v nějakém krcálku u tanečního sálu, kde pracoval, si ani nejsem jistá. Tuším tehdy zmínil veřejnou prádelnu? Je to dávno. On se odstěhoval právě proto, aby se o něj nikdo nestaral.
Dcera se občas na něco zeptá, ale trochu ji podezřívám, že by to sice nějak vyřešila, ale je to příležitost potěšit maminku, že její zkušenost se cení 
Obě děti jsou zlaté (i) v tom, že když už spolu nějak komunikujeme, obvykle se zeptají, jestli něco potřebuji. Cítí odpovědnost, když jsem zůstala sama.
|
| Federika |
|
(23.7.2026 18:40:33)
Mně volají všichni, kvůli praktickým radám.
Přitom já jsem vlastně úplně nepraktická.l
|
|
|
|
| Stáňa * |
|
(23.7.2026 18:45:49)
Senedra, a ted vozi pradlo domu?
Moke dite na VS, ted v tom meste i na brigade, porad vozi pradlo domu i kdyz tam maji pracku. Ze pry by to nenaplnilo a s nikym jinym si pradlo dohromady prat nechce.
Jen vyjimecne, kdyz tam bylo mesic, tak i pradlo. O radu pozadalo, doporucila jsem mu skocit do drogerie pro kapsle na barevne pradlo all in one😃
Btw, na jake vystave jsi byla? Do Prahy na vystavu se chystam s kamaradkou v sobotu, uz mam listky (aneb zprava ji, nechces jet se mnou na vylet vlakem do Prahy na vystavu?). Od nas ze Sudet to mame vylet na cely den zpestreny vylukou😃
|
| Senedra |
|
(23.7.2026 19:08:55)
Stáňo, jj, prádlo vozí domů. Na kolejích sice praku mají, ale půjčení je nějak komplikované a jasně, že je jednodušší vysypat kufr vedle pračky doma Někdy na podzim se bude z kolejí stěhovat do bytu a tam pračka bude, tak se nebude mít na co vymlouvat
Tím, že jsou obě holky o prázdninách dost doma a ještě jim jezdí na prázdniny návštěvy, tak mám pocit, že peru, vařím a nandavám/vyklízím myčku. Navíc je MM většinu doma, tak furt vymýšlím, co vařit. I když děti se zapojují a taky něco uklohní, o víkendech vaří i MM.
|
|
| Senedra |
|
(23.7.2026 19:15:21)
Add výstava - šla jsem do Národního muzea na výstavu o Přemyslovcích, ale poněkud mě zklamala.Jsou tam vystavené hlavně různé artefakty, trocha popis.. Jo, je to zajímavé, ale já myslela, že se výstava bude víc věnovat jednotlivým osobám.
A taky jsem už byla na komentované prohlídce Židovského města. Ale ty probíhají jen ve středu od pěti odpoledne a končili jsme před půl osmou. Mrzí mě, že mi utekla výstava Adolfa Borna. A ještě se chystám do botanické zahrady, mají tam teď nějakou výstavu o evoluci rostlin.
|
|
|
|
|
| Federika |
|
(23.7.2026 16:50:50)
No, je to asi blbý, ale já to ani neobrečím
Nejstarší bydlí mimo už pár let, ale telefonuje mi denně, milionkrát.
Mladší syn se tady vždycky tak nějak neohlášeně mihne, i se svou "spolužačkou", pak tady pár dní okupuje všechno pak zase odjedou...
A nejmladší tady bydlí, často je taky pryč, ale bydlí tady.
A já už bych tak ráda klid!!
Žádnej bordel, neustálý nádobí, skleničky, prádlo všude, věci všude, práskající dveře od jejich koupelny protože zas nechali okno dokořán, kapající kečup, miliony skleniček všude, špinavý koupelny...
A telefonáty:" potřebuju..."
Já se tak strašně těším na dobu,kdy budou mít něco svýho a k nám přijedou po ohlášení, na návštěvu...
|
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(23.7.2026 15:21:06)
Já jsem také z těch, co mají úplně jinou konstelaci.
Mým nejbližším člověkem a parťákem je muž, děti máme dvě, takže ve vztazích je jiná dynamika než žije-li 1 rodič + 1 dítě. Takový vztah neznám. Ale rozumím, že v takové situaci je asi syndrom prázdného hnízda silný.
Já jsem si, upřímně řečeno, dost vydechla, když potomci odmaturovali a vyfičeli ze společné domácnosti za vlastním štěstím.
Miluji je, ráda z povzdálí sleduji jejich život, moc jim fandím, ráda se s nimi pravidelně vidím, ale bydlet s nimi nepotřebuji.
Já obecně nepotřebuji spolubydlící, mám ráda svůj prostor. Toleruji muže a psa, to stačí.
V případech, kdy je rodič na dítě hodně vázaný, je podle mě důležité udržet zdravou míru, aby dítě dostalo prostor k osamostatnění a nemuselo mít výčitky, že opouští rodiče. Je to jeho úkol, osamostatnit se! Rodič ho musí podpořit a projevit radost, i když uvnitř by si sobecky přál mít své malé dítě stále u sebe a pro sebe.
Láskyplný vztah ano, ale zdravě.
|
| Blanče | 
|
(24.7.2026 19:33:56)
Taky jsme asi primárně partneři. Odchody dětí byly jednak postupné (první mizela prostřední, od 13 let jezdila se sportem, pak nejstarší na výšku do jiného města, od začátku do bytu a s v té době přítelkyní, se kterou chodili celý gympl a společné bydlení si užívali. Nejmladší je o 10 let od nejstaršího, ten se vlastně stěhoval až po covidu kvůli vysoké.) No ale protože jsme Hujerovi, s příchodem vnoučat se to zase stahuje k nám, v týdnu jsme rádi, že jsme chvíli sami. Navíc teď s námi dcera s rodinou bydlí v domě, rekonstruuji a pak budou asi chvíli bydlet syn se rodinou. S dcerou jsem nejvic v kontaktu (hovory denně přes chat) když byla rok jako au pair ve Francii, jinak si s nikým nijak zvlášť nevolám, mam je všechnymoc rádaale jsmeuz v režimu "dobří přátelé" a to i s těmi, co s námibydlí. Manžel když byl týden v nemocnici a měsíc na rehabce mi chyběl moc a to jsem tam často jezdila a protelefonovali jsme spoustu času.
|
|
|
|
| sally | 
|
(23.7.2026 16:04:51)
Ostružino,
já si myslím, že by to chtělo nějakého koníčka - něco, co tě bude naplňovat. Já mám čtvero koníčků a občas fakt nestíhám ) Ale užívám si to, že se můžu rozhodnout čistě podle sebe, že už nemusím řešit "kam s nimi" (dětmi), že nemusím řešit, že když přijdu pozdě domů, tak "nebudou mít co jíst" atd...
Mám teda manžela, takže nejsem "sama", s manželem se snažím uudržovat naše společné zájmy (kromě mých osobních koníčků).
Pro mě je nejtěžší udržet tu míru mezi nezájmem a otravováním. Děti momentálně nemají čas / rozpoložení na udržování kontaktů, takže kontakty udržuju já - ale samozřejmě nejde jim dejchat za krk celou dobu... takže dělám takové věci, jako že když jedeme přes jejich město (oni bydlí v horách), tak zavoláme, jestli nechtějí s námi na oběd nebo večeři, snažím se cca jednou za týden napsat - ale snažím se, aby to nebylo "ty na mě nemyslíš, ty mě nekontaktuješ, ty blablabla" - ale pošlu třeba fotku našich koček, nebo se zeptám, jeslti u nich byla taky taková bouřka, nebo že jsem v obchodě potkala jejich kamaráda ze školy... případně se ptám, jestli se chtějí zúčastnit našich víkendových akcí (chodíme po horách, létáme horkovzdušným balónem, jezdíme na kajaky, na lyže atd. - nezvu je na důchodcovská posezení a podobné věci).
Single dítě má větší tendenci přijet domů (ne za námi, ale má tu ty kamarády ) nebo jít s námi někam (je víc outdoorové), dítě s vážným vztahem má holt jiné starosti, tam to musím trošku popichovat já (a právě tam hledám tu míru, abych se mu "necpala" do vztahu a života obecně).
Udržování těch dveří otevřených bez toho, že by se jim člověk s*al do života je takové kouzelnické číslo, a musí se hledat rovnováha... (a síla některé věci nekomentovat, neradit, neprudit )
|
| babi_ |
|
(23.7.2026 16:28:25)
Moje děti jsou od mala kontaktnější než já, zvlášť syn tedy (u malých to vyrovnával MM, starostlivý, mazlivý...), takže se ozývají spíš ony, a balancovat nemusím
Četnost setkávání v průběhu let hodně kolísá podle jejich životních situací, každopádně mi dostačuje. Syn má dvě dcery, takže tam to jde i "přes vnučky", ale oba se snažíme vidět a popovídat si občas i 1:1, v klidu Bydlí teď daleko, tak je to náročnější.
Dcera mám pocit mě snad má i v kalendáři, a ozývá se víceméně pravidelně, bydlí v dosahu, tak dáváme kafe/koncert/něco několikrát do měsíce.
|
| Monika |
|
(23.7.2026 16:36:49)
Babi, já třeba mé mamce volám podzim-jaro taky poměrně "pravidelně" - obvykle v úterý mezi sedmou a osmou večer, když chodím pěšky (asi 5 km, tj. hodinu) do sauny
|
| babi_ |
|
(23.7.2026 16:39:22)
Jo, tak až tak pravidelně to dcera nemá, program má dost variabilní.
|
|
| Stará husa |
|
(23.7.2026 16:44:26)
My si s dcerou taky voláme každý pátek k večeru. Většinou je se psem na procházce, tak má čas na dlouhé hovory, prokládané výkřiky jako kam to lezeš? k noze! nech pejska! a podobně.
Syn mi nevolá nikdy, pokud něco nepotřebuje. Se snachou si občas píšeme na WhatsApp.
Vídáme se vsichni cca jednou za dva měsíce, vždycky je pozvu na oběd a na kafe.
|
|
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(23.7.2026 19:59:34)
Sally, to je skvěle napsané o tom vyvažování  Plně souhlasím. A snažím se to dělat velmi podobně.
|
|
|
| Senedra |
|
(23.7.2026 16:54:06)
Zrovna včera jsem jednu takovou situaci prožívala. Starší dceři přijel na návštěvu přítel, dceru rozbolela hlava a nebylo jí dobře a najednou.... to nebyla maminka, kdo sháněl horký čaj a přikrýval peřinou a vyptával se, jak jí je. prostě jsem najednou byla na vedlejší koleji. Nezasahovala jsem, jsem ráda, že přítel se o dceru staral a měl o ní starost, ale... Tahle dcera je navíc na VŠ v jiném městě, přes školní rok jezdí domů jednou za dva týdny na víkend, tak odpoutávání už probíhá. Mladší dcera je zatím na SŠ, bydlí doma, ale dost často se někam ztratí s kamarády nebo svým přítelem. Ale pořád u maminky je.
Snažím se mít i svůj život, mám pár kamarádek, se kterými občas zajdu na kafe, do kina, do divadla, občas někam vyrazím s MM, nemám problém si najít zábavu i sama. Zrovna dneska jsem jela do Prahy na výstavu.
Vím, že se jedná o přirozenou součást života,když děti odchází z domova, ale když dojde na lámání chleba, tak jsem překvapená
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- | 
|
(23.7.2026 18:59:40)
Syn se odstěhoval nějak okolo pětadvaceti. Dali jsme mu byt po babičce, tak ho předělával a stěhoval se tak nějak postupně. Poměrně brzo se k němu přistěhovala jeho dívka. Sám bydlel krátce. Praktické rady žádá spíš od manžela, ode mne leda okolo vaření.
Snášela jsem to celkem dobře. Jasně, že bych chtěla chlapečka pořád u sebe, ale to by nebyl normální a to nechci.
Píšeme si každý den, vidíme se tak jednou týdně, hlavně s vnoučaty.
S maminkou si volám každý den.
|
|
| Palac + 1 | 
|
(23.7.2026 19:13:24)
já s tím budu mít hroznej problém, vím to už teď. a to syn (17) zatím bydlí doma.
už teď s tím ale bojuju, přestože jsem ráda sama. v tomto to nepomáhá.
|
| Stará husa |
|
(23.7.2026 19:28:12)
Já jsem byla vcelku spokojená, když se děti odstěhovaly. To byl totiž můj cíl v jejich výchově - aby se osamostatnily a dokázaly se o sebe samy postarat. Jasně, že mi bylo i smutno, ale zároveň jsem měla příjemný pocit, že jsem dosáhla svého cíle.
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(23.7.2026 20:49:44)
Děti odešly v 19 na UK do Prahy a už tam zůstaly
|
|
|
| babi_ |
|
(23.7.2026 19:33:29)
Palace, uvidíš, že to pomáhá. Syn ti zůstane synem. Vztah zůstává. Akorát pak není ta fyzická stálá přítomnost, péče o jeho potřeby - to už zvládne sám, a bude to tak v pořádku. Podle mě problém mají ti, co nejsou moc rádi sami, a nemají (doma) partnerku-partnera.
Pokud tady někdo uvažuje, že problém by se vyřešil sestěhováním s přítelem, tak to vypadá, že problém není v "odletu" dětí, ale nepřítomnosti někoho blízkého přímo doma.
|
| Ropucha + 2 |
|
(23.7.2026 19:52:07)
p"roblém není v "odletu" dětí, ale nepřítomnosti někoho blízkého přímo doma."
Babi, souhlasím.
Je to situace, kdy člověk vnímá děti jako své nejbližší lidi.
Když má jako soulmate partnera, odchod dětí samozřejmě doprovází trocha nostalgie, ale není to takový zásadní zlom.
Proto se také doporučuje udržovat funkční partnerství i v době rodičovství. (Což chápu, že u single rodičů je rada k ničemu, prostě se jim to vyvinulo jinak.)
|
| babi_ |
|
(23.7.2026 19:56:02)
U mých rodičů jsem poměrně silně vnímala, že oni jsou prostě hlavně vzájemně pro sebe. Děti fajn, ale přímo doma přechodná záležitost
EDIT: ve výsledku tedy ovdovělý otec bydlí s mým bratrem. Prostě se to tak vyvinulo. Je to, řekla bych, když už je bratr single, docela dobrá konstelace. Já bych to asi dávala těžko, ale bratr je jiná povaha a zvyklý
|
| Ropucha + 2 |
|
(23.7.2026 20:03:48)
Babi, mě to jako dítě až štvalo.
Cítila jsem, že oni jsou jakási jednotka a já zůstávám vně.
Spolu byli vždycky ve všem zajedno, i v tom, že někdy byli zajedno proti mně
Ale zpětně uznávám, že to asi bylo zdravé.
I pro mě, protože jsem nikdy neměla problém se samostatností.
|
| babi_ |
|
(23.7.2026 20:16:58)
Ropucho, mě to neštvalo, brala jsem to jako samozřejmost. Jako dítě a mladá jsem to vlastně ani nevnímala, bylo (mi) to úplně přirozené.
Až v dospělosti mi docházelo, že naši mají poměrně výjimečný vztah a souhru. K tomu ale také patřilo, že děti jsou drobně vně.
Zatímco naši si volali celý pracovní život dvakrát denně z pracoviště na pracoviště - jeden volal dopoledne, druhý odpoledne... tak co jsem se odstěhovala (poměrně pozdě, ve 25) jsme byli v kontaktu tak maximálně týdně, i méně často. Oni to brali tak, že nechtějí obtěžovat (a citově to nepotřebovali, jen byli zvědavi, jak se mi daří), já jsem solitér od přírody přiživený týdenními jeslemi, takže jsem taky volala-stavila se jen občas.
Vztah jsme měli dobrý, žádný problém mezi námi, ale všedno nesdílíme/nesdíleli jsme.
S tátou jsme navíc takové hodně racionální povahy, takže naše telefonáty mají cca tři věty z každé strany, a vyřešeno Maminka se rozpovídat uměla, trpělivě jsem poslouchala.
Ok, tak to jsem se rozepsala ve stylu mamky, stačí 
|
| Rodinová | 
|
(23.7.2026 20:38:23)
Jo babi, jsem na tom podobne, soliter podporeny okolnostmi, jedinacek, zadny deti pribuzny blizky vekem okolo… rada si pestuju ty me blizsi lidi okolo, ale nejsem na tom zavisla.
Deti jsem opustila relativne maly, hlavne to mladsi -nejakych 16 - samotne v Praze. Zpetne to vidim jako partyzanstinu, ale dopadlo to uspokojive, vsichni jsme prezili, radi se vidime a zijem svy zivoty.
|
| Ropucha + 2 |
|
(23.7.2026 20:51:18)
Já nejsem jedináček, ale solitér jsem velký.
A také si myslím, že je to podpořené jeslemi, i když nebyly týdenní.
Já jsem se asi odvážná a samostatná nenarodila, mám podezření, že výrobní nastavení bylo jiné.
Ale když holt mě tam nechali a šli pryč a nikdo mě nezachránil, musela jsem se naučit zachránit sama.
|
| babi_ |
|
(23.7.2026 21:06:00)
Tak já mám bratra, ale o deset let mladšího, takže prakticky dva jedináčci. I když si s bratrem rozumíme perfektně, je to asi jiné, než vyrůstat spolu (?). Když se narodil, byla jsem fakt už "velká", navíc takový rozumbradový, tichý čtivý dítě. Moje rané dětství skončilo, kdežto brácha měl k dispozici tři pečovatele (Táta byl moderní otec, prakticky dnešního typu, zapojoval se hodně.) Přesto nám stačí drobné gesto, dvě slova... abychom věděli co a jak.
|
| Rodinová |
|
(23.7.2026 21:22:44)
Hezky babi, je mi ted uz lito, ze nemam sourozence, v detstvi a mladi mi to bylo jedno, ted mi takovej clovek chybi.
|
|
|
| babi_ |
|
(23.7.2026 21:09:07)
Ropucho, a ty máš pocit, že tě v tom tak trochu vaši nechali? Máš jim to (mírně) za zlé, nebo to bereš jako dobovou záležitost, jinak "nemohli"?
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(23.7.2026 21:15:17)
Měla jsem štěstí, mě hlídala 80 letá prababička, protože na vesnici nebyla školka ani jesle. Byla jsem jako stará/mladá, ale spokojená. Mamka studovala a učila na základce.
|
| Beat | 
|
(23.7.2026 21:19:37)
Evelyn.. Hlídala mě babička, 80+. A mama byla učitelka, učila nejdřív na ZŠ pak byla v dětském domově
|
| Čumča. |
|
(23.7.2026 21:32:06)
Beat/Evelyn, kdy už si konečně přiznáte, že jste sestřenice? (pamatuju si správně bambilion obdobných vzpomínek a střípků z dětství)?
|
| Beat |
|
(23.7.2026 21:40:17)
My to víme, ptž máme stejné příjmení.
|
| Čumča. |
|
(23.7.2026 21:48:03)
"...máme stejné příjmení"
Beat, malý dotaz: "Kam až sahají Hujerovi?"
|
|
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(23.7.2026 21:51:43)
My jsme sestry
|
| Čumča. |
|
(23.7.2026 21:52:20)
jednovaječný?
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(23.7.2026 21:54:10)
Jsem starší
|
|
|
|
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(23.7.2026 21:53:24)
Beat, máma učila děti z dětského domova 
Vyrůstala jsem trochu se strachem, abych tam taky neskončila.
|
|
|
| Čumča. |
|
(23.7.2026 21:29:21)
"mě hlídala 80 letá prababička, protože na vesnici nebyla školka ani jesle"
šťastná to žena - to je, řekla bych, fakt ideální model - když jde dítě z ruky do ruky rodičů a prarodičů, příp. další širší rodiny a všechny to vzájemně těší se mu tandemově věnovat - laicky si myslím, že v něm roste pocit "jsem vítaný, v bezpečí, přináším jim radost"
prostě takový ten model domek+vejminek
|
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(23.7.2026 21:40:38)
Babi, beru to jako dobovou záležitost plus maminčino nezralé nastavení. A vědomě určitě nezazlívám (bylo by asi trapné v padesáti letech něco zazlívat rodičům). Ale uvědomuji si, že na emoční úrovni tam v hlubině nějaká křivda asi leží a rozumem se jí člověk nezbaví, i kdyby chtěl.
Je to zajímavé, jak moc se rané zážitky uloží.
|
| babi_ |
|
(23.7.2026 21:46:15)
Ropucho, jo, tak člověk vědomě dělá, co může
|
|
|
|
| Rodinová |
|
(23.7.2026 21:23:39)
Tyjo zabko, ty mas sourozence? Nepamatuju, zes nekdy zminila
|
| Ropucha + 2 |
|
(23.7.2026 21:47:00)
Rodinová, myslím, že jsem sourozence už i zmínila, ale snažím se nezmiňovat.
Mám zásadu, že tady budu veřejně vláčet pokud možno jen vlastní osobu a žádné lidi ze svého okolí. Trochu obnažuji chudáky děti a rodiče, ale dále se snažím nešířit.
|
|
|
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(23.7.2026 20:39:47)
Babi
Je to zajímavá rodičovská otázka, jak vyvážit vztah k sobě navzájem a k dětem.
Já cítím jako přirozené přechodně upřednostnit děti, ale postupně je lehce odtlačovat
|
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 | 
|
(24.7.2026 9:08:29)
"naši mají poměrně výjimečný vztah a souhru. K tomu ale také patřilo, že děti jsou drobně vně"
tohle mívala babička s dědou a starší sestra se v tom vyloženě zhlídla a pak to praktikovala stejně, bohužel to jaksi nefungovalo (ono to musí jít zevnitř toho páru holt) a dovedla to k tomu, že partner byl pro ni vždycky trochu víc než dítě, bez ohledu na to, že partner se jaksi měnil... přiznám se, že mě to strašně vadilo a vlastně to nutilo zbytek rodiny abychom se mnohem víc o neteř zajímali alespoň my a vynahrazovali  (což pochopitelně nestačí)
naši naopak nebyli nikdy moc pároví, neustále měli mezi sebou nějaké rozbroje a my, děti, jsme se tak nějak plácaly mezi nimi... dost na prd... až po našem odchodu se to trochu srovnalo, hlavně vlivem okolností a maminčinu zhoršujícímu se zdraví - víc potřebovala tátovu péči a to jim ten vztah tak nějak ustálilo, paradoxně si myslím, že ten konec společného života byl mnohem hezčí, než kdy dřív...
no a teď je táta sám a začíná to být problém, začíná se cítit osaměle, dětinsky si vymiňuje péči a pozornost, což se zhoršuje geometrickou rychlostí... obávám se, že nebude dlouho trvat a zblázním se z něj... začíná mi volat bez ohledu na čas (ví, že jsem v práci) s pseudoproblémy, vyžaduje pozornost, chce abychom všechno řešili okamžitě jakmile si vzpomene... mladší sestra sice bydlí kousek od něj, ale ta ho dokáže odmítnout rázně, starší sestra zase všechno nechává vyšumět na tom, že neřídí a přijet za ním nemůže, a já mám pocity viny, protože on dobře ví, kolik péče a času věnujeme tchýni (paradox, já vím)... no a děti nás potřebují ještě pořád také... tohle sendvičové období je prostě na houby...
|
| K_at |
|
(24.7.2026 10:06:36)
Rose, to není o tobě a péči. Taťka začíná blbnout. Sorry. I kdyz bys bydlela vedle a byla tam denně, tak bude volat taky. Nějaká terénní péče, kdo by ho denně zkontroloval atd?
|
|
| babi_ |
|
(24.7.2026 10:17:46)
Rose, tak to je s tátou tedy těžké! Mohla bys ho trochu odklonit na vnoučata? Nebo je rovnou požádat, aby mu každé jednou týdně zavolalo? Jednou za měsíc za ním zajelo?Myslím jak tvoje děti, tak od sester (pokud mají děti).
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(24.7.2026 10:32:03)
já bych odkláněla s radostí jen není kam... telefonování mu nestačí, on by chtěl, aby tam někdo byl s ním a to nestíhá nikdo z nás... jezdíme za ním co 3 týdny minimálně, jenže to je mu málo, chtěl by nejlépe každý víkend... jezdí k němu i strejda (bratr), obvykle na tu dobu, kdy je tam, přijede i teta (kamarádka - říkáme, že je to takové ovdovělé trio), to je taky minimálně jednou do měsíce na prodloužený víkend... má hned vedle v domě další kamarády (manželský pár), ti se mu taky věnují, minimálně jednou týdně k nim chodí na odpoledne... doteď měl i pravidelné masáže, pedikúru, holičku, k tomu nějaké ty doktory, jenže ho vzaly záda a nevydrží moc chodit, řídit se teď bojí a tak na něj to opuštěné hnízdo doléhá asi mnohem výrazněji... myslím, že by potřeboval nějaké léky na úzkost, možná nějaká lehká AD, postupně jsme ho na to už zpracovaly, že už tu myšlenku neodmítá, ale změnila se jim praktička a je tam "cizí" a on se bojí jí o tom říct, že mu vezmou řidičák
|
|
|
| Čumča. |
|
(24.7.2026 10:32:55)
Rose, z podobného sendvič-kolotoče jsem se kdysi složila, neměla jsem tedy žádné pocity viny, protože nevlastní děda blbnul prostě víc ("mám si koupit spíš samopal nebo jen plynovou pistoli, až mě přijdou násilně vystěhovat?" - autentický výrok velmi starého pána ve velkých velkých nesnázích).
Denně na telefonu, účet závratnej ("já si operátora měnit nebudu, nemůžeš ho změnit ty?"), k tomu školkáč a čerstvě odstavené batole. Vlastní děda neměl lautr nikoho, léčil se s rakovinou, a když jsem ho k nám brávala na víkendy, jeho variace rodinné historie, kdy mu všichni ublížili a on dělal všechno dobře, byly...těžce stravitelné, navíc očerňovaly babičku, která odešla po xy letech života v plínkách. K mé naprosté hrůze se příbuzenstvo rozhodlo, že babička nebude mít řádný pohřeb , ani minimální smuteční obřad.
Reakce příbuzných: "ale tebe měli rádi, když jsi byla malá, tak se teď starej, jseš na mateřský, celej den doma, ne - my k němu nemáme až tak vztah a nic moc pro nás nikdy neudělal."
PS: zhroucení přichází po tom, co je všechno zařízené, obstarané....
A nikdy si neodpustím, že jsem neměla na prvním místě malé děti, že jsem se přepnula do režimu "vnučka, dcera" místo "máma", a byla s nimi občas jen fyzicky, dvě třetiny pozornosti upřené na jiné věci.
|
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(24.7.2026 11:36:14)
"naši mají poměrně výjimečný vztah a souhru. K tomu ale také patřilo, že děti jsou drobně vně"
Tohle jsme měli asi ze začátku my, protože jsme spolu před tím 8 let žili, jen sami pro sebe, pořád spolu, v pohodičce, bez režimu, bez povinností, dítě nám úplně rozvrátilo život .
Syn nás oslovoval hromadně - rodiče a ptal se, kdo se o nás staral, když jsme byli malí, myslel si, že jsme spolu od našeho narození
Pak jsme to nějak překonali, děti jsme si museli dělit, většinou si manžel bral dceru někam na hřiště a já syna na nějaký akce pro starší děti a podobně, nebo hromadný rodinný akce, trvalo to dlouho, máme skoro 7 let mezi dětmi, tak jsme si tu péči natáhli.
Teď už jsme zase sami pro sebe, bez režimu a povinností
|
| babi_ |
|
(24.7.2026 11:50:29)
U našich to nebyla záležitost péče, věnovaného času, akcí... ale vztahová, citová. Mají/měli mě/nás rádi, ale silnější vztah mají rozhodně mezi sebou.
|
| Stáňa * |
|
(24.7.2026 13:25:39)
Takhle to měli tchánovci. Vystačili si sami se sebou. Myslím si, že ta jejich soudržnost jim i pomohla dožít se poměrně vysokého věku.
|
| Dari79 |
|
(24.7.2026 13:31:41)
To já zírám, to já neznám...
Já jsem vyrůstala bez otce, takže vzor v tomto žádný.
Můj muž je pro mě určitě nejvyhodnější z partnerů, které jsem kdy měla, obecně jsme ve spoustě věcí kompatibilní atd.
Ale naprosto jednoznačně mám mnohem silnější vztah k synovi, než k mužovi. Podle mě jsme víc rodiče (na víc procent) než partneři.
Co se stane, až syn vyletí z hnízda, to nevím. Nějak to budeme muset nově nastavit asi. Nebo budou vňoučátka (od staršího syna) a budou z nás děda s babičkou...
|
| Čumča. |
|
(24.7.2026 13:58:11)
Z neznámých důvodů (knížka od Frýbové) něco takového (ale mnohem silnějšího) popisuje, moje terapeutka by Anku, hlavní hrdinku, hnala (byl to takový lehounký Sheldon Cooper, ale neskutečně orignální a krásná).
Jednou tu probíralo, že dnešní mladí dospělí vyčítají svým rodičům jesle (i muži, kteří nebývají na tyhle věci tam citliví) - já dost dobře nevím, jak se tomu šlo vyhnout, prostě se děti ráno odvedly mezi mrňousata a do odpoledne byly s "tetami" - co šlo dělat jinýho??? MM se jeslím i školce vyhnul tím, že byl kompletně celý pokrytý ekzémem, věčně ubrečený, já méně, ale máma mohla pracovat doma, takže vlastně značka Ideál, ale jsme vysloveně výjimky, co potvrzují pravidlo... Všechny děti na západě byly brzo zvykané na čas bez rodičů (aspoň pár hodin denně)
A den dva strávené jen ve dvou, bez dětí, tak jako 7 let před svatbou a rodičovstvím - to mi taky kdysi chybělo, žádné přesnídávky, pískoviště, lego duplo, ale probudit se o víkendu libovolně, vzít si snídani do postele k časáku a z pyžama se převléct k obědu
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(24.7.2026 14:52:04)
Jedna z mých nejoblíbenějších knih.
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(24.7.2026 16:38:34)
"já dost dobře nevím, jak se tomu šlo vyhnout, prostě se děti ráno odvedly mezi mrňousata a do odpoledne byly s "tetami" - co šlo dělat jinýho???"
Čumčo, takhle to nejspíš většina těch rodičů brala, ale některé děti to holt poškodilo.
Jednak nebyly zralé na odloučení od rodičů (přirozenost) a jednak jim nevyhovoval drsný kolektivní režim (přirozenost).
Mně to tedy určitě nevyhovovalo.
Ani mateřská školka mi nevyhovovala.
Pár hodin denně s jinými lidmi než rodiči je na tom asi to nejmenší, ale ty prostory, lidé, režim... nebyly přátelské a nebyly komfortní pro každé dítě (pro mě osobně byly stresující).
|
| Čumča. |
|
(24.7.2026 16:58:33)
Ropu, pořád je to o lidech, snad to někde bylo o něco lepší (já fakt nemám konkrétnější představu), já se jen ptám - jak se tomu dalo vyhnout? Dítě kompletně pokryté ekzémem apod., zdravotní důvody na straně matky - fakt nevím
|
| TaJ | 
|
(24.7.2026 17:06:44)
Čumčo, za našich rodičů mohla žena zůstat doma - tzv. V domácnosti. Tedy pokud to rodina zvládla finančně s jedním příjmem.
|
| Čumča. |
|
(24.7.2026 17:26:09)
myslela jsem, že 50. a 60. léta byla "ostřejší", že to fakt šlo jen ze zdravotních důvodů (a společnost ženy v domácnosti odsuzovala), já jsem začátek osmdesátek, to už byl zase trochu jiný svět....
|
| Stará husa |
|
(24.7.2026 17:39:16)
Čumčo, vždycky byla možnost zůstat jako žena v domácnosti. Babička takhle byla doma, protože byla vdaná, i když se s dědečkem rozešla už v r. 1945. Ale neměla pak žádný důchod.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(24.7.2026 18:07:14)
Moje obě babičky byly v domácnosti. Se mnou byla maminka 3 roky.
|
| Stará husa |
|
(24.7.2026 18:13:55)
Moje maminka do práce musela, neboť živila babičku, která byla v domácnosti. Ale ona tam chodila ráda, bavilo ji to, zatímco domácí práce nesnášela. Takže je dělala babička a maminka se realizovala v práci.
|
|
|
|
| TaJ |
|
(24.7.2026 17:40:45)
Čumčo, my jsme s manželem začátek sedmdesátek...to už se ti asi začalo měnit, ale i tak to ještě nebylo asi úplně běžné, i když jsme nebyli jediná rodina v okolí...
|
|
| TaJ |
|
(24.7.2026 17:44:47)
Čumčo a co si i našich myslelo okolí, to jim bylo vždycky tak nějak jedno, stejně jako je to jedno mně. Prostě si to uděláme tak, aby to naší rodině vyhovovalo co nejvíc, v rámci toho, co je reálné.
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(24.7.2026 17:58:43)
Moje mamka nechápala, jak vydržím doma přes 3 roky, se mnou byla doma rok a ještě přitom studovala dálkově VŠ, ani do důchodu nešla v termínu.
|
| TaJ |
|
(24.7.2026 18:40:20)
Evelyn, jasně, tak to má každý jinak, moje mamka je hodně introvert a v domácnosti byla spokojená. Já jsem byla doma přesně tři roky a taky jsem se se synem nenudila, nepracovala jsem ani částečně, ani jsem nestudovala, prostě jsem si užívala rodinu a starala se o domácnost, zahrádku...
|
|
|
|
|
| Drypetis | 
|
(24.7.2026 18:17:24)
Taj,
ano, stačilo, že byla žena vdaná, ani nemusela mít děti.
Matky dvou mých spolužáků v domácnosti byly, ale stejně se to přikrývalo jako zdravotními důvody někoho z rodiny a tak, považovalo se to za buržoazní přežitek. Ale jejich manželé byli oba kamioňáci a na vedlejšák jaksi veksláci a šmelináři a tam příjem té ženské asi opravdu nebyl podstatný. A proti těmhle si netroufly brojit ani soudružky učitelky, protože co kdyby potřebovaly bony
|
| TaJ |
|
(24.7.2026 18:42:59)
Drypetis, můj táta byl tiskař a myslím, že nás nikdy nikdo moc neřešil, jen se pamatuju, že když jsem třeba někde měla uvádět zaměstnání rodičů, tak se občas někdo podivil, protože to asi nebylo moc běžné, ale jinak nic.
|
| Ropucha + 2 |
|
(24.7.2026 20:09:09)
Já si vůbec nevzpomínám, že bych před revolucí osobně znala nějakou ženu v domácnosti. Nikdo takový kolem nás nebyl, ani jsem netušila (tehdy), že taková možnost existuje.
|
| Yuki 00,03,07 | 
|
(24.7.2026 20:17:15)
Já jsem jednu znala, maminka spolužáka. Hrozně jsem mu to záviděla.
|
| TaJ |
|
(24.7.2026 21:37:30)
Yuki, mně to kamarádky taky trochu záviděly, že mám mamku doma 🙂
|
|
|
| Blanče |
|
(24.7.2026 20:49:05)
Moje babi nikdy po svatbě vdávala se ve 22 letech) nikdy nebyla zaměstnaná. Platila na Národní výbor 800 Kč za rok a doma šila. Po revoluci už byla v důchodu. Ten v době její smrti (zemřela v 97 letech v roce tuším 2017) měla duchod 2500 Kč, živili ji otec a teta.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(24.7.2026 21:22:58)
Moje obě babičky nepracovaly, obě měly 3 děti a byly v domácnosti.
|
|
|
| Stáňa * |
|
(24.7.2026 21:59:57)
Moje mamka byla "v domácnosti" od mého narození do doby, než šla sestra do školy, což bylo asi 7 let. Důvodem bylo, že jsme byly pořád nemocné a stejně by ji nikde nezaměstnali. Pak si musela ty roky napracovat, aby měla důchod, i když pracovala od 15.
Do důchodu šla v cca 62.
|
| K_at |
|
(24.7.2026 22:07:54)
Stano, v dětství nepamatuju, ze by kdokoliv z okolí mel doma mamku. U nás nevím, z ceho bychom zili. Vychazeli jsme tak tak. Opravdu se pocitala každá koruna.
|
| Ropucha + 2 |
|
(24.7.2026 23:17:16)
Žít z jednoho platu musela být za minulého režimu dost frajeřina.
Moji rodiče vydělávali dobře na tehdejší poměry, ale ani tak to neznamenalo, že nemuseli počítat.
Z jednoho platu by to asi dřelo.
"Za vodou" byl tehdy asi jen člověk s vedlejšími nelegálními příjmy, socialistickým platem se žádného jmění dosáhnout nedalo.
|
| TaJ |
|
(24.7.2026 23:34:27)
Ropucho, můj táta pracoval na tři směny v tiskárně jako tiskař na ofsetových strojích. Občas mě brával s sebou i do "dílny", byly to obrovské "rotačky", ráda jsem tam s ním chodila. Vždycky jsem měla pocit, že si ho tam dost považovali... Peněz moc asi nebylo, ale nikdy jsem neměla pocit, že bychom trpěli nouzí. Jako jo, nejezdili jsme na dovolené, to je pravda - ani po ČR, ale možná bychom nejezdili ani kdyby bylo financí víc, naši neradi někde přespávali mimo domov. A neměli jsme nikdy auto. Ale o víkendech jsme jezdívali na výlety vlakem. Vždycky u nás byly peníze na knížky, nebo občas na nějakou kulturu, výstavu, kino... Neměli jsme všechno, na co jsme si vzpomněli, ale to v našem okolí nikdo.
|
| Ropucha + 2 |
|
(24.7.2026 23:55:40)
"Neměli jsme všechno, na co jsme si vzpomněli, ale to v našem okolí nikdo."
To opravdu bohužel nikdo tehdy
Já vzpomínám, jak tatínek na dovolené v Jugoslávii, kde byly přece jen trochu jiné poměry, říkával: představte si, jaké to musí být, že tady třeba žijí lidé, kteří vidí všechno to zboží, chodí kolem těch výloh, ale nemohou si ho koupit!
Z dnešního pohledu je to vtipné, ale on nám tou myšlenkou chtěl asi ulevit od frustrace, že tam je v obchodech atraktivní zboží, zatímco u nás není a musíme všechno složitě shánět, vystát ve frontách. Že by bylo více zboží než peněz, to jsme si neuměli představit
Ale jinak je fajn, že jste měli uspořádání ke své spokojenosti. Můj sarkasmus míří na tehdejší režim, ne na lidi, kteří se v něm snažili žít, aby to nebylo špatně pochopeno.
|
| TaJ |
|
(25.7.2026 0:07:41)
Ropucho, tak na druhou stranu, ani dnes si velká část lidí nemůže koupit všechno, co je napadne a je to asi myslím i dobře. A že se muselo shánět? No, já mám pocit, že dneska je sice v obchodech zboží až moc, ale když potřebujeme něco konkrétního, tak stejně pořád pátrám, hledám a sháním... Ale jasně, tenkrát byl člověk rád, že vůbec sehnal něco.
|
| Ropucha + 2 |
|
(25.7.2026 0:15:01)
TaJ, no právě, dneska je to dávno standard, že nabídka předbíhá poptávku a člověk si koupí jen zlomek toho, co je na trhu.
Tehdy jsme smutně hleděli do prázdných regálů, ne do přeplněných.
|
|
|
|
|
| Půlka psa | 
|
(24.7.2026 23:52:19)
"Žít z jednoho platu musela být za minulého režimu dost frajeřina."
Jedni mí prarodiče měli fascinující režim - babičky od svatby nikdy nepracovala, takže měli jen jeden plat. Když jsem byla malá, tak dědeček učil na VŠ na na jiném konci republiky a 4 dny v týdnu tam žil vlastně na koleji. Pak přijel na tři dny na víkend a z domova skoro celou dobu překládal, aby bylo víc peněz.
Babička byla v domácnosti s tím, že se o ni stará, ovšem tam byla většinu týdne jen ona sama. Když si sebe představím na místě toho dědečka, tak prasknu vzteky. Ovšem on babičku bezmezně miloval a asi mu to vůbec nepřišlo.....
|
|
|
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(24.7.2026 22:00:15)
Já zase neznám nikoho, kdo chodil do jeslí. Všichni až do školky.
|
| Stáňa * |
|
(24.7.2026 22:05:50)
Inko, já taky ne.
Na vesnici jesle nebyly a do města do práce do fabriky skoro nikdo nejezdil. Děti většinou hlídali prarodiče, které my jsme ale neměli. Z příbuzných taky nikdo.
Na střední ani nevím, nebavili jsme se o tom. Ani kolegové nevím, nikdy na to nepřišla řeč.
|
|
|
|
|
|
| Fern |
|
(24.7.2026 20:06:48)
Z čehopak asi ty ženy,co celoživotně nepracovaly,žijí nyní ve stáří,zvlášt jako vdovy? Myslím, že zas pro změnu tyjí ze soc.dávek, jelikož vdovský důchod se nevyplácí věčně...
|
| TaJ |
|
(24.7.2026 20:14:58)
Fren, mamka třeba nikdy žádné dávky ani příspěvky nebrala, má celé roky jen ten vdovský důchod. A nějaké roky měla odpracované ještě před dětmi.
|
|
| Čumča. |
|
(24.7.2026 20:38:38)
ty máš starosti, Fern - fakt tě souží, jestli nějaká babička náhodou někde "neukusuje ze společného důchodového krajíce"?
nicméně je to právě to, co mě zajímalo, jak bylo kdysi té jedné ženě v domácnosti s dítětem mezi dvaceti vrstevnicemi, které dávaly dítě do jeslí a chodily na směny - musely to mít dost těžké v krušné době, kdy se lidé programově učili koukat jiným do talíře (v zájmu celku)
absurdní je, že třeba tchyně vyprávěla, že skutečně na směně pracovaly jen tak dvě tři hodiny denně, zbytek prokecaly, ta práce ve fabrice prý víc nebyla než byla - tím spíš je absurdní, odvést batole do jeslí a jít na ranní.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(24.7.2026 21:24:44)
To bylo i v kanceláři, že jsme dost času prokecali. V poledne jsme chodili ven.
|
| Stáňa * |
|
(24.7.2026 22:02:28)
Inko, to vůbec neznám. Nastoupila jsem v 19 do renomované zahraniční firmy a hlavně první roky to bylo skoro vykořisťování.
V šest večer, když jsem odcházela z kanceláře, se mě vedoucí, Němec, zeptal, jestli už mám všechno hotovo, že jdu domů.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(24.7.2026 22:25:00)
Stáňo, to asi nebylo za komunistů, když byl vedoucí Němec.
|
|
|
|
| TaJ |
|
(24.7.2026 21:41:53)
Čumčo, tak moje mamka to měla asi o dost jednodušší v tom, že vždycky byla introvert a stačila jí rodina a třeba jedna dvě kamarádky, se kterými si byly blízké. Takže s těmi dalšími vrstevnicemi, které dávaly děti jeslí, se vlastně moc nepotkávala, nebo se max pozdravily v baráku na chodbě, nebo v obchodě a každá si šla po svém.
|
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(24.7.2026 21:19:59)
Babička skutečně žádný důchod neměla. Žili z dědova.
|
|
|
|
|
| TaJ |
|
(24.7.2026 17:04:34)
Ropucho, já jsem vděčná našim, že i za cenu méně peněz, zůstala mamka doma a my s bratrem jsme nemuseli ani do jeslí, ani do školky. Do školy jsme se pak začlenili bez problémů. A stejně tak i mého syna jsem dala do školky aspoň až ve 4,5 letech a většinu z těch 2 let, co tam chodil, jsme ho vyzvedávali po obědě. Manžel byl v jeslích, i ve školce, jeho mamka byla místní dětská lékařka, tak asi bylo prostě víc potřeba, aby se vrátila do práce, ale sama zpětně vždycky říkala, že kdyby to šlo jinak, tak by ho tam nedala, že tam stejně byl pořád nemocný a nešťastný.
|
| Ropucha + 2 |
|
(24.7.2026 19:59:13)
Já jsem se kdysi dávno rodičů ptala, proč mě do těch jeslí dávali. Tak nějak vágně se vymlouvali, že se to tak dělalo a že na maminku tlačil zaměstnavatel, aby se už vrátila.
To asi i pravda je, ale zpětně si myslím, že to je jen kus pravdy. Že svou roli též hrálo, že maminka nechtěla být celé dny ve společné domácnosti s prarodiči (jejími rodiči). Z náznaků tuším, že to tam drhlo a maminka do té práce spíš utekla. A mě nechtěla nechat prarodičům na krku.
|
| Půlka psa |
|
(24.7.2026 22:48:58)
"Já jsem se kdysi dávno rodičů ptala, proč mě do těch jeslí dávali. Tak nějak vágně se vymlouvali, že se to tak dělalo a že na maminku tlačil zaměstnavatel, aby se už vrátila."
My jsme měli nějaké osvícené rodiče, protože jsme měli chůvu - naši prohlásili, že děti do jeslí rozhodně nepatří, a prarodiče byli v cizině.
Bylo to fajn - u nás v paneláku byla ještě jiná chůva jiné rodiny, tak jsme trávili hodně času dvě chůvy a čtyři děti. Každá ta žena měla totiž jedno svoje dítě, se kterým byla na mateřské, plus jedno dítě každá hlídala jako chůva.
Dodnes si pamatuju, že se mi to moc líbilo. Vlastně jsem s tou svou chůvou i s jejím dítětem dodnes v kontaktu. Moje maminka není zrovna mistr empatie, ale tady to pochopila docela správně bych řekla.
|
| TaJ |
|
(24.7.2026 22:57:21)
Půlko, tak když jste měli chůvu, tak asi nebyla potřeba dávat dítě do jeslí...já jsem třeba v okolí nikdy neslyšela o nikom, kdo by měl chůvu, ani moje mamka ne...
|
| Půlka psa |
|
(24.7.2026 23:39:05)
".já jsem třeba v okolí nikdy neslyšela o nikom, kdo by měl chůvu, ani moje mamka ne..."
Nemyslím, že to byla nějak nedostupná věc. Žen na mateřské byla spousta - teda aspoň u nás na sídlišti v 80. letech. To sídliště sotva dostavěli a stěhovaly se tam mladé rodiny. Stačilo vybrat takovou, která je soudná, laskavá na svoje děti, a chce si přivydělat. Jiná možnost výdělku z domova nebyla, takže dostupných chův bylo dost a tím pádem to pak ani nestálo žádný balík.
|
| TaJ |
|
(25.7.2026 0:03:19)
Půlko, jasně, já jen že jsem o nikom takovém nikdy neslyšela. Ale v r. 1980 jsem šla už do první třídy, přestěhovali jsme se na sídliště z jiné části Prahy, takže jsem to asi moc neřešila, kdo chodil do školky a kdo ne apod. Mamka byla doma i když jsme chodili do školy. Naši si to tehdy takhle společně domluvili, táta byl rád, že mamka obstarala to rodinné zázemí a mamce to taky vyhovovalo, protože coby introvert neměla žádné touhy po kariéře apod. a vyhovovalo jí starat se o rodinu. A pamatuju se, že nám to spolužáci a kamarádi leckdy záviděli, i když jsem to v té době občas nechápala. Záviděli nám, že nemusíme chodit do školní jídelny a jíst věci, které jim nechutnají, nebo že když přijdeme ze školy domů, tak je vždycky někdo doma, nebo že si odpoledne po škole s mamkou zajdeme courat starou Prahou... Tenkrát mi to nepřišlo jako něco zvláštního, ale s odstupem času jsem moc ráda, že jsme to měli doma právě takhle.
|
| Ropucha + 2 |
|
(25.7.2026 0:09:27)
TaJ, a bavilo vás to i v pubertě, že je stále někdo doma?
Nechyběla vám volnost bez rodičů, být naopak někdy sám doma, mít byt pro sebe?
Mně přišlo, že od určitého věku jsme to všichni dost oceňovali, pokud nešlo o druhý extrém a vyložený nezájem rodičů.
|
| TaJ |
|
(25.7.2026 1:23:14)
Ropucho, nevzpomínám si, že by nám nějak vadilo, že je někdo doma. Navíc, samozřejmě mamka taky občas někam chodila, jela třeba za babičkou, nebo po něčem, co jí zajímalo, táta byl třeba v práci...to nebylo tak, že bychom nikdy ani v pubertě nebyli sami doma. Navíc jsme měli každý svůj pokoj, kam jsme se mohli zavřít...a dost času jsme trávili někde venku. Jinak my jsme byli s našima rádi - s mamkou jsem hodně chodila různě po staré Praze, nebo na výstavy, prolézaly jsme antikvariáty, hodně jsme si povídaly, poslouchaly jsme spolu klasiku...s tátou jsme si zase pouštěli Beatles a další kapely z té doby...nebo ho bavilo opravovat různá stará rádia, televize a magneťáky, tak často od někoho něco sehnal, spravil si to a nám to ještě skvěle fungovalo... Když si to tak vezmu, tak jsme s našima vycházeli vždycky moc dobře a nějak jsme ani neměli větší potřebu se vůči nim nějak vymezovat apod.
|
|
|
|
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(24.7.2026 23:05:45)
"naši prohlásili, že děti do jeslí rozhodně nepatří"
To jste měli opravdu štěstí na osvícené rodiče.
Moje babička prohlašovala totéž a nabízela se, že se o mě bude starat. Soucítila se mnou, socialistické výchovné metody se jí celkově příčily.
Ale rodiče nechtěli, chtěli si vést život po svém, v čemž jim rozumím. Ale zrovna v tomto bohužel šli po mylné cestě.
Doživotní trauma z toho nemám , ale nepříjemné vzpomínky ano a trochu se to asi, chtíc nechtíc, propsalo do vzájemných vztahů.
|
|
|
|
|
|
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(24.7.2026 14:06:41)
My jsme byli víc partneři, než rodiče, ale úplně jsme se upozadili a byli léta hlavně rodiče, teď už jsme zase partneři, navázali jsme na rok 1994
|
|
|
|
| Stará husa |
|
(24.7.2026 14:15:42)
U nás to bylo ještě úplně jiné. Moje maminka měla strašně silný vztah se svojí maminkou, mojí babičkou. Když ji táta požádal o ruku, tak maminka souhlasila pouze za podmínky, že nebude muset opustit svou maminku. Táta to vzal a žili všichni společně v babiččině bytě. Naštěstí babička s tátou se měli rádi, nebyly mezi nimi žádné rozbroje. Mě vychovávala babička, takže jsem k ní měla bližší vztah než k rodičům. Když babička umřela, pro maminku to byla naprostá tragédie, nedokázala se z toho vzpamatovat, rok chodila ve smutku (to už dnes nikdo neví, co je, prostě celá v černém, včetně černých punčoch). Maminka se pak zaměřila na mě, ale my dvě jsme si nikdy nedokázaly vybudovat tak úzký vztah, jako měla ona s babičkou. Táta byl ale v naší rodině vždycky ten třetí. Když jsem se vdala a odstěhovala se, tak mamince trvalo dlouho, než se sžila s tím, že je jen s tátou a vlastně se spolu paradoxně nejvíc sblížili až když táta dostal rakovinu a maminka se o něho starala. Po jeho smrti si jejich manželství hodně idealizovala a na tátu vzpomínala jen v dobrém. Na smrtelné posteli ho zoufale volala, asi si už neuvědomovala, že je 17 let po smrti.
|
|
|
|
|
|
| Čumča. |
|
(23.7.2026 21:12:38)
"mě to jako dítě až štvalo."
obě děti jsou občas dotčené, když se jim řekne "my bychom rádi na chvilku soukromí, řešíme takové docela dospělé věci, co nejsou pro vaše uši", hlavně dcera odkráčí nadmutě, vadí jí i to, že vyjedeme někam ve dvou a nezeptáme se, jestli jede taky, nezeptáme se proto, že nám vyhovuje být chvilku jen ve dvou...
|
| Beat |
|
(23.7.2026 21:25:03)
Syndrom jsem řešila dost v době, kdy jedno dítě mířilo po škole do světa. To jsem lkala, že tam třeba zůstane. Nezůstalo, vrátilo se, pak odjelo druhé a taky se vrátilo. Takze jsem lkala asi o 3 roky dříve, než jsem měla . Ale první stěhování proběhlo v dobe, kdy jsme se stehovali všichni, tak to bylo fajn. Druhý dítě doma bylo déle, a pak už jsme vsichni cítili, ze to chce, aby bydlelo samo. Nebyly rozbroje ani problémy, ale je to proste přirozený života běh. Chtěla bych je mit na jednu stranu porad kolem sebe, jsem kvočna, ale mit je doma, kdyz jsou dospěli, taky není ideal. Vidíme se často, voláme si, píšeme, taky často. Iniciativu vyvíjí obě strany podobnou.
|
| Beat |
|
(23.7.2026 21:26:29)
Jo, ja jsem za sourozence rada, jsme dost v kontaktu. S jednim vice. Posilame si fotky z cest, cestovní kvízy apod. Kdyz si volame, kecáme klidně hodinu o všem možným
|
| Ropucha + 2 |
|
(23.7.2026 21:54:04)
Také jsem za sourozence ráda.
My jsme tedy typy "pařez", takže kontakty máme úsporné, žijeme každý jinde a jinak.
Ale jak se říká, víme o sobě a když jde v životě do tuhého, fungujeme.
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(23.7.2026 21:59:24)
Pravou sestru mám tady u nás v ulici, žijeme hodně podobně a často jsme spolu.
|
| Čumča. |
|
(23.7.2026 22:01:38)
musí být super, najít tu i levou sestru
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(23.7.2026 22:02:58)
A vy dvě "sestry" máte stejné vyvdané příjmení, nebo rodné?
|
| Beat |
|
(23.7.2026 22:05:17)
Vyvdane
|
| Beat |
|
(23.7.2026 22:06:14)
No, je to vtipný. Našly jsme hodně podobnosti. A ja nemám ségru, vždycky jsem chtěla
|
| Beat |
|
(23.7.2026 22:07:20)
Toho, že bych skončila v DD jsem se tedy nebála, ale cítila jsem se blbě, ze ja mamu mam a oni ji maji jen jsko tetu. Bylo mi tech deti lito
|
| Beat |
|
(23.7.2026 22:08:13)
Nepátraly. Kdybychom měly nějaké extra zajímavé příjmení , ale není nás zas tak málo. Ale zas Novaci nejsme
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(23.7.2026 22:13:24)
Je nás hodně, je to náhoda .
Ale ta prababička a Poděbradka v síni 
|
|
| babi_ |
|
(23.7.2026 22:24:11)
Tak stejný příjmení to už je jen třešnička na dortu
|
|
|
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(23.7.2026 22:07:00)
Beat, a pátraly jste po příbuzenství mužů?
Je to hodně zajímavý příběh náhod
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(23.7.2026 23:23:57)
Tak to nejste sestry ale švagrové
|
| Beat |
|
(24.7.2026 7:00:24)
Jsme sestry. Ale muži jsou bratři, takže jsme i švagrové.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(24.7.2026 8:11:23)
Prima
Máme takový případ v okolí. Kamarád manžela a jeho brácha si vzali sestry. Je už to asi 40 let a pořád jsou spolu.
|
|
| Evelyn1968,2děti |
|
(24.7.2026 11:26:03)
No, oni jsou povahově podobní i naši muži, to nevymyslíš
|
| Ropucha + 2 |
|
(24.7.2026 16:31:16)
Evelyn, vy s Beat byste to měly sepsat a komerčně vytěžit, ten váš neuvěřitelný sesterský případ
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Federika |
|
(23.7.2026 21:28:20)
A já řeknu doma:" Jdeme zítra na večeři, do té a té restaurace, v osm..."
a hned se ozve:" Jéé, paráda, to stíhám, ze školy, už jste dali vědět tomu a tomu?(sourozencům...)
Vůbec je nenapadne, že chceme jít jen my dva
|
| Čumča. |
|
(23.7.2026 21:45:59)
"Vůbec je nenapadne, že chceme jít jen my dva"
ano
dcera výskne: "Co já si jenom vezmu na sebe?"
přitom celý den trávila s holčičkami, s námi oběma, jen se mnou, jen s tátou, online s kamarádkou, šavlovali se s bratrem smetákama a vřeštěli jak paviáni - ještě ten den nebyla vůbec sama
Zeptám se: "Co kdybychom ti to oblíbené jídlo přinesli v krabičce, za hoďku a půl jsme doma."
"Ne! Co kdybych měla chuť i na dezert?"
A jsme nahraný
|
| Ropucha + 2 |
|
(23.7.2026 22:00:29)
"Ne! Co kdybych měla chuť i na dezert?"
|
|
|
|
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(23.7.2026 20:43:56)
Naši se moc nemuseli, ale byli tak hodný, že se rozvedli až, když mi bylo 18. Nechtěla jsem být z rozvrácený rodiny.
|
|
|
|
|
| K_at |
|
(23.7.2026 19:51:05)
Palac, jeste máš pred sebou nějaký rok. Nebude to hned.
|
|
| Čumča. |
|
(23.7.2026 20:59:06)
"už teď s tím ale bojuju, přestože jsem ráda sama. v tomto to nepomáhá."
já se taky bojím, že to nemusí vždy přímo souviset, já si nejvíce odpočinu sama, to ano, bez dětí (a jejich neustálého pošťuchování, honiček, zamykání se a vzájemných naschválů) to ale bude "bez dětí", tedy bez dětského elementu, oni se jako teenageři přede mnou stejně chovají dětštěji, než by odpovídalo věku - a možná, že až budou jezdit jen na návštěvu, už ten dětský/dětinský element, to přepnutí se do jiného módu, vymizí (takové to mamíííí tohle, tatíííí tamto)
|
|
|
| Tatramelka+3 | 
|
(24.7.2026 10:40:16)
Také si tím procházím ačkoliv mám děti 3 a krapet mladší. Nejstarší syn se pohybuje v rámci svého sportu v reprezentaci - čili většinu času je po soustředěních. Když dorazí domů - zavře se a učí se jak běsný. Má pěkné školní výsledky a příští rok maturuje a rád by na vysokou školu. Ať tak či tak určitě zmizí z domova do Prahy, protože jeho sport nemá v našem městě pro jeho věkovou kategorii základnu, i když je syn doma a musí si odchodit školu, tak jezdí trénovat přes týden do Prahy. Čili, když je doma odchází ráno před šestou na trénink, pak škola a po škole jezdí na trénink do Prahy (1,5hod. vlakem) a doma je kolem 21 -22 hod..
Druhý syn také sportuje, ale jeho sport je v našem městě populární čili je to jediné dítě co mám denně doma, ale taktéž odchází 4x týdně z domu v 5:20 návrat v 20:30 a víkendy po soustředěních nebo závodech, a když má volno, je mu 16 tak se sbalí a jede s klukama ze třídy na ryby nebo někam na kolo. Chápu to, protože potřebuje nějaký ventil a zábavu, většinu dní je velmi disciplinovaný.
Dcera studuje taneční konzervatoř, už jsem to tu psala. Letos jí bude 14 a už je 2 roky v Praze. To byl pro mne poslední dva roky velký citový masakr, protože vím, že když se jí bude dařit a to jí samozřejmě přejeme, půjde na 90% po studiu do zahraničí a vlastně už se nám domů nikdy nevrátí.
Mám vlastně spoustu volna. Manžel se hodně začal angažovat ve sportovním klubu jednoho z našich synů a to mu zabírá hodně času. Nikdy jsem neměla tolik prostoru co mám teď. V loni jsem své smutky přetavovala v práci, ale zjistila jsem, že jsem na svém místě a kariérně růst nechci. Mám svou práci ráda a prohlubovat chci jen svou odbornost, to mne baví a denní operativu mám ráda. Jsem hodně samotářská. Ráda jdu s kolegyněmi, kamrádkami na kafe, ale to tak 1x za měsíc.
Jinak, po letech věčně strávených po sportovištích, dávám od kupy náš malý byt. Letos myslím, že mám nejkrásnější kvetoucí balkón v okolí a hrozně mě to těší - mám květiny, bylinky, rajčata, mangold, papriky - od všecho 2-3 keříčky - nám s mužem to stačí a máme takovou krásnou oázu. V loni jsme si pořídili takové příjemné sezení a tak jsme tam jako ve středomoří, když se večer sejdeme a otevřeme si lahvinku.
Letos jsem začala hodně zase jezdit na kole a teď mi manžel pořídil nové gravelové kolo a jsem z něj nadšená. Tím že jsem ráda sama, tak prostě po práci sednu a jedu, kam mě zrovna napadne.
Cítím, že teď se nechci na nikoho a nic vázat. Když se děti ozvou, že jedou domů, tak prostě připravím to naše hnízdo - udělám pohodu, navařím a jsem tu jen pro ně a mám čas jít jen tak do lesa a povídat. Nebo jít koupit co je potřeba. Prostě ten krátký čas co spolu máme vytěžit, i když ony často jedou domů, protože prostě chtějí být sami, doma -být ve svém, zavřít se a jen tak být. A to mi také nevadí. Já si prostě skočím na 2-3 hodky na kolo a pak se sejdeme u jídla nebo na balkóně, prohlížíme fotky, videa, výsledky, záznamy, řešíme co potřebují.
|
|
| sylvaina | 
|
(24.7.2026 21:40:44)
Celkem se toho bojím. Mladší se mi postěhuje teď na podzim. Starší s manželem tu budou bydlet ještě nejméně rok, ale oba jsou hodně vytížení. Žijem v jednom domě, ale moc se nevídáme. S mladší je to jiné a určitě mi bude moc chybět. Procházkujeme spolu, kafíčkujeme, bude tu bez ní smutno. Sestěhovává se s přítelem, je to běh věcí. Jednou to přijít muselo. Vím to, ale i tak je mi smutno.
|
|
| TaJ |
|
(24.7.2026 23:09:02)
Jinak, teď postupně dočítám téma... Nám asi úplně prázdné hnízdo ještě nějakých pár let nehrozí, nemyslím, že by syn moc pospíchal se od nás odstěhovat. Já jsem se stěhovala až ve 24, když jsme se sestěhovali s mým budoucím manželem. Můj brácha se odstěhoval o rok dřív, taky ke své nastávající. A oba jsme se svými protějšky dodnes. Syn s námi pořád bydlí, je mu teprve 18, ještě mu zbývá nejmíň rok školy, pak se uvidí. Ale v podstatě ho stejně až tak moc nevidíme, i když je doma. Buď je doma a je zalezlý u sebe a vylézá jen na jídlo, většinou ani žádný film s námi dole nesleduje apod. A nebo je celé dny pryč, teď v létě často ráno odchází třeba v šest, někdy i dřív a přijede třeba v osm večer. Třeba i několikrát do týdne. Někdy jezdí fotit sám, někdy s kamarády. A během školního roku je ve škole, potom je zalezlý u sebe a o víkendu jede někam pryč. Nicméně spí vždycky doma, v tom bude asi ten hlavní rozdíl, až "vyletí" z hnízda
|
| TaJ |
|
(24.7.2026 23:16:45)
A co se týká toho, až syn vyletí z hnízda - asi to na náš styl života nebude mít moc vliv, jsme spolu celkem hodně, manžel je díky zkrácenému úvazku po poledni z práce doma, já jsem střídavě celý den v práci a celý den volno. Vyloženě společné zájmy asi až tak nemáme, kromě toho, že rádi různě jezdíme na výlety apod., ale trávíme spolu hodně času i tak, že si každý děláme něco svého, ale ve stejné místnosti a občas spolu něco prohodíme, nebo manžel opečovává auto a já balkón nebo zahrádku, tak jsme oba spolu venku...občas si uděláme sami dva někam výlet, když je syn pryč.
|
|
|
|
V její náručí
Anenská pouťRychnov n/K 
Anenská pouťVsetín 
Historické slavnostiKutná Hora 
Slavnost ovocných knedlíkůBenešov 
Jemnická bitvaTřebíč 
Anenská pouť
Anenská pouť
Historické slavnosti
Slavnost ovocných knedlíků
Jemnická bitva
Čočka nakyselo/Simča, dcery *1988 a 1997
Avokádové chlebíčky/Simča, dcery *1988 a 1997
Chlodnik/Simča, dcery *1988 a 1997
Kuřecí játra na smetaně (s těstovinami)/Simča, dcery *1988 a 1997
Punčová vajíčka/Simča, dcery *1988 a 1997
Pečený květák v troubě/Simča, dcery *1988 a 1997
Strouhaný kakaový koláč/Simča, dcery *1988 a 1997
Špekové knedlíky/Simča, dcery *1988 a 1997
Citronoví sněhuláci (vosí hnízda)/Simča, dcery *1988 a 1997
Medovníkové koule/Simča, dcery *1988 a 1997