Re: Syndrom prázdného hnízda

"naši mají poměrně výjimečný vztah a souhru. K tomu ale také patřilo, že děti jsou drobně vně"

tohle mívala babička s dědou a starší sestra se v tom vyloženě zhlídla a pak to praktikovala stejně, bohužel to jaksi nefungovalo (ono to musí jít zevnitř toho páru holt) a dovedla to k tomu, že partner byl pro ni vždycky trochu víc než dítě, bez ohledu na to, že partner se jaksi měnil... přiznám se, že mě to strašně vadilo a vlastně to nutilo zbytek rodiny abychom se mnohem víc o neteř zajímali alespoň my a vynahrazovali (což pochopitelně nestačí)
naši naopak nebyli nikdy moc pároví, neustále měli mezi sebou nějaké rozbroje a my, děti, jsme se tak nějak plácaly mezi nimi... dost na prd... až po našem odchodu se to trochu srovnalo, hlavně vlivem okolností a maminčinu zhoršujícímu se zdraví - víc potřebovala tátovu péči a to jim ten vztah tak nějak ustálilo, paradoxně si myslím, že ten konec společného života byl mnohem hezčí, než kdy dřív...
no a teď je táta sám a začíná to být problém, začíná se cítit osaměle, dětinsky si vymiňuje péči a pozornost, což se zhoršuje geometrickou rychlostí... obávám se, že nebude dlouho trvat a zblázním se z něj... začíná mi volat bez ohledu na čas (ví, že jsem v práci) s pseudoproblémy, vyžaduje pozornost, chce abychom všechno řešili okamžitě jakmile si vzpomene... mladší sestra sice bydlí kousek od něj, ale ta ho dokáže odmítnout rázně, starší sestra zase všechno nechává vyšumět na tom, že neřídí a přijet za ním nemůže, a já mám pocity viny, protože on dobře ví, kolik péče a času věnujeme tchýni (paradox, já vím)... no a děti nás potřebují ještě pořád také... tohle sendvičové období je prostě na houby...