Re: Syndrom prázdného hnízda

Ropucho, mě to neštvalo, brala jsem to jako samozřejmost. Jako dítě a mladá jsem to vlastně ani nevnímala, bylo (mi) to úplně přirozené.
Až v dospělosti mi docházelo, že naši mají poměrně výjimečný vztah a souhru. K tomu ale také patřilo, že děti jsou drobně vně.
Zatímco naši si volali celý pracovní život dvakrát denně z pracoviště na pracoviště - jeden volal dopoledne, druhý odpoledne... tak co jsem se odstěhovala (poměrně pozdě, ve 25) jsme byli v kontaktu tak maximálně týdně, i méně často. Oni to brali tak, že nechtějí obtěžovat (a citově to nepotřebovali, jen byli zvědavi, jak se mi daří), já jsem solitér od přírody přiživený týdenními jeslemi, takže jsem taky volala-stavila se jen občas.
Vztah jsme měli dobrý, žádný problém mezi námi, ale všedno nesdílíme/nesdíleli jsme.
S tátou jsme navíc takové hodně racionální povahy, takže naše telefonáty mají cca tři věty z každé strany, a vyřešeno Maminka se rozpovídat uměla, trpělivě jsem poslouchala.
Ok, tak to jsem se rozepsala ve stylu mamky, stačí