Re: Nezvládám být tolerantní

Už jsem to psala, nepostavil mě před hotovou věc, přišla jsem na to úplně náhodou. Nechal otevřenou diskuzi na chatu nebo kde to. Všechno přiznal, byl to šok, nedovedla jsem mimochodem pochopit, že jsem si ničeho nevšimla, bylo mi ho velmi líto, protože přiznat si něco takového asi není snadné a přiznat to doma manželce chce hodně odvahy. Myslela jsem, že to zkrátka zvládnu, že těch několik společných let, budování společného domova za to stojí, že budu schopna určitého nadhledu, protože do té doby to byl úžasný partner i otec. On je i teď, hodně mu na nás záleží. Jenže se ukazuje, že to nezvládám, respektive si připadám poněkud hloupě, že jsem přistoupila na další soužití a tak nějak ve skrytu duše doufala, že z jeho strany vzejde nějaké ocenění mé snahy. Což se nekonalo.
Mě ani moc nenapadlo okamžitě se rozvádět, přišlo mi dost hrozné, jak dlouho vlastně žil ve lži, protože se bál, že ho opustím. Až po několika týdnech mi začalo docházet, co a jak a kdy a kde dělal. Opustit jsem ho chtěla i proto, abych si ujasnila, zda o něho i nadále stojím.

Druhé mladší dítě - manžel vždy chtěl děti, chtěl se o ně starat, vychovávat je.

Welty - můj manžel není homosexuál, je bisexuál. Co na to řeknou děti, nevím, já jim to říkám nehodlám.