Re: Je to opožděná krize středního věku?

Takovouhle krizi mám celý život. Občas. A pak mě zase přejde a je to dobrý. A dobrý taky je, se s tím naučit pracovat. Zvážit si plusy a mínusy toho, co mě štve. Zvážit, co chci a co jde změnit. Když to změnit nejde, změnit se sama. Je to šílená dřina, ale mám dojem, že už to umím. Občas pustit negativní pocity, být naštvaná, smutná, podrážděná. Jít někam pryč. Dělat si radost. Těšit se na něco pořád. Brát lidi takové, jací jsou. Pracovat na svém přístupu k nim. Nebrat si osobně nic z toho co dělají nebo říkají. Já mám jenom pár lidí na kterých mi záleží. K ostatním lidem se chovám slušně, mile a korektně. Nezáleží mi na tom, jak se ke mně chovají a proto mě neštvou. Mně se teda povedlo téměř všechno, co jsem chtěla a proto nejsem primárně podrážděná. Ani z toho, co se mi nepovedlo.
Úzkostné a depresivní naladění úplně s inteligenci nesouvisí. Ale inteligence souvisí s tím, jak s tímto založením člověk dokáže pracovat.
Myslím, že je dobré přijmout to, že všechno je vždycky jen a jen na nás. Někdo nebo něco nám může pomoci, ale jaký si to uděláme, takové to budeme mít.
Taky mi pomohlo si uvědomit, že pocity nespokojenosti nebo podráždění, naštvání, jsou mi vlastně hodně nepříjemné. Takže se snažím je mít co nejméně. Jde to. Tvoje rozpoložení a psychické naladění je tvoje. Tak si s ním pracuj a hrej. Jde to. Ale je to tvrdá práce. Když chceš svaly, musíš máknout. Když chceš být šťastná a spokojená, taky.