| Červená řepa | 
 |
(19.7.2009 22:46:09)
Snažím se získat informace pro svou přítelkyni která je v tíživé životní situaci a rozhodla se dítě dát k adopci. To, jestli je rozhodnutí definitivní, správné a proč k němu došlo bych zde nerada rozebírala, ale potřebuji poradit s tím, jak v reálu probíhá proces tzv. přímé adopce - tedy adopce, kdy si rodič(e)sami najdou prověřené rodiče k NRP, kteří si dítě mají dítě odnést bezprostředně po porodu domů a teprve poté žádají o svěření do péče OSPOD a soud.
Tuto cestu adopce pro své dítě si kamarádka vybrala (proto, aby její dítě nemuselo čekat min.6 týdnů v koj. ústavu), ale protože nemá dostatečný přístup k informacím, obávám se, aby bylo vše v pořádku a aby její rozhodnutí bylo opravdu její, aby nebyla pod nátlakem personálu porodnice a hlavně adoptivních rodičů (kteří přirozeně touží po tom aby dítě získali) a aby znala svá práva v případě, že by si adopci rozmyslela. Kamarádka je s porodníkem domluvená na termínu vyvolání porodu, náhradní rodiče viděla, dohodli se, dohodu zajišťují zřejmě oni, náhradní matka má být s dítětem už v porodnici a při propuštění si jej odnést.
Vyčetla jsem, že se dítě svěřuje náhradním rodičům do tzv. předadopční péče, která trvá 3 měs, teprve po jejich uplynutí může soud rozhodnout o adopci. Má ale biologická matka v těchto třech měsících nárok vzít si své dítě zpět? Četla jsem totiž zase jinde, že byly případy, kdy soud rozhodl mnohem rychleji a matka již pak své dítě nezískala. Jak má být ošetřena vzájemná písemná dohoda matky a adoptiv. rodičů, co má obsahovat a co naopak nemá? Zbavení rodičovské odpovědnosti musí matka podepsat, nebo jí r. zodpovědnosti zbaví soud? Existují v praxi nějaká další (právní) rizika?
Nepředpokládám že dojde k tomu, že si biologická matka dítě nechá nebo si jej vezme zpět od náhradní rodiny, jde mi jen o to, aby měla ty informace a jistotu. Děkuji za zkušenosti a vaše znalosti.
|
| Charlenka + Píďalátko | 
|
(19.7.2009 23:01:53)
Zdravím, znám jen část procesu adopce (obecně), takže asi moc neporadím. Vím, že obecně u adopce musí rodiče projít přípravou na NRP .. nevím, zda bylo v dotazu uvedeno, že oni adoptivní rodiče si tímto prošli.
Dle mých dosavadních informací z průběhu toho adopčního řízení vím, že se u nás v ČR přímá adopce nedoporučuje, takže je logický, že je k tomu asi dost málo informací.
Po právní stránce existují dva druhy adopce ... Adopce I stupně a II stupně(tuším, že se totak nazývá) .. tak ta první je myslím zrušitelná .. a ta druhá ne ...
a dítě do jednoho roku lze adoptovat pouze na tu adopci I stupně, takže když se podaří dítě adoptovat dříve, tak je stejně po 1.roce života třeba řešit tu adopci 2 stupně .. a ta je myslím nezrušitelná
Jinak biologická matka má po porodu možnost napsat, že se vzdává rodičovských práv (či jak se tomu říkká), ale myslím si, že ještě v průběhu 6 týdnů má možnost tuto skutečnost změnit a rozmyslet si to ...
Noví adoptivní rodiče zas musí o dítě pečovat 3 měsíce (tzv. předadopční péče) .. a teprve potom je rozhodnuto o adopci ..
To je zatím vše, nač jsem si vzpomněla .. vím, že to není moc konkrétní, ale zas tak moc zkušeností nemám
|
| Jackie+3zlatíčka | 
|
(19.7.2009 23:08:44)
zakladatelko, a myslíš, že je možné aby si kamarádka své rozhdnutí rozmyslela - v průběhu těch 3 měsíců? Nevím, ale přijde mi to z její strany jako zásadní rozhodnutí, které má dobře uvážené, alespoň z toho jak příběh popisuješ. Proto si myslím, že na stopro ví do čeho jde. Nebo ne? Nevím neznám situaci. Nebo skutečně neví, a musí dát svému rozhodnutí čas???
|
| Červená řepa |
|
(19.7.2009 23:16:20)
Nevím, osobně si myslím že pokud si to nějkterá žena rozmyslí, tak je to spíš záležitost dnů. Ty 3 měs. jsem uvedla protože tak je to v zákoně. Samozřejmě má to rozhodnutí uvážené, ale je třeba si uvědomit že žena v 9tém měsíci těhotenství v nedobrých socioekonomických podmínkách rozhodnutá zříct se svého dítěte může být- a asi vždy je- poněkud emočně nestabilní. Osobně si nedokážu představit ten boj který bych kolem porodu prožívala a to i pokud bych rozumem byla sebepřesvědčenější že dělám jen to nejlepší v zájmu dítěte.
|
|
|
| Červená řepa |
|
(19.7.2009 23:21:10)
Máš pravdu, informací k přímé adopci je dost málo, stát se k tomuto způsobu adopce staví zády. Nneí to asi ideální a hrozí tam určitá rizika, ale aby každé novorozeně trávilo 6 neděl v kojeneckém ústavu úplně zbytečně je přímo trestuhodné. A to je důvod , proč se tyto adopce dějí. Pokud by je zprostředkovávala kontroloval sám stát, bylo by to ideální.
Jinak díky za info, ale vesměs se týkají adopce nepřímé , dík 
|
| Jackie+3zlatíčka |
|
(19.7.2009 23:26:47)
Mumín, je mi moc líto osudu Tvé kamarádky a zároveň se omlouvám, že nemohu přispět konkrtétní radou. Ale napadá mně, být v kontaktu s odborem péče o dítě pod který spadá, a tím si zákonným způsobem ošéfovat práva a povinnosti. Z Tvého příspěvku jsem pochopila, že tak uvažuje nyní v 9měs. těhu. Myslíš že se rozhodla až nyní?
|
| Červená řepa |
|
(19.7.2009 23:34:31)
Ale prosímtě proč se omlouváš?  . Ne, rozhodnutá je od počátku. Nechtěla na potrat, vybrala si pro sebe bolestivější cestu,ale dítěti nevzala život. Spíš nyní, jak se porod blíží, začíná se to v ní mlet a silně to prožívá, je to životní rozhodnutí a do toho hormony...
|
| Jackie+3zlatíčka |
|
(19.7.2009 23:46:05)
já se neomlouvám, je mi opravdu líto osudu tvé kamarádky. Mrzí mně to, že se v danné situaci necítí přirozeně šťastně.... jak už to bývá s příchodem očekávaného potomka. Je to její volba i boj.
Pro kamarádku bude moc důležité, aby pod návalem emocí a hormónů věděla jaký-který papír podepíše. Možná by nebylo špatné vzít si svého právníka, aby vše dotáhl od začátku do konce. Myslím, že podobnou právní pomoc nabízí bezplatně každý odbor soc. péče dle místa bydliště.
|
|
|
|
| Karolína Tomášková, 1 dítě | •
|
(21.7.2009 14:39:03)
Zdravím všechny diskutující,
asi píchnu do vosího hnízda, ale nedá mi to, než nezareagovat. V první řadě chci podotknout, že si nemyslím, že se stát staví zády k problematice přímého osvojení. V zákoně je jasně dáno, kdy je tato forma osvojení vhodná a kdy ne. Soucítím s onou maminkou, která odpovědně řeší a rozhoduje, co se svým miminkem. Ale je potřeba se taky zamyslet nad novými "náhradními" rodiči. Představte si situaci, kdy toužícímu bezdětnému páru nabídnete možnost dostat se v podstatě hned po narození k miminku. Přinesou si ho domů...a přestože jsou v danou chvíli asi těmi nejšťastnějšíma lidičkama, budou žít, jak stanoví zákon, 6 týdnů v nejistotě, protože teprve po 6 týdnech může biologická matka podepsat souhlas s osvojením. Až poté se může do věci zapojit soud a příslušné orgány. Samozřejmě soucítím s biologickou matkou..musí být nesmírně těžké se rozhodnout udělat takový krok..Ale zkuste se vžít i do kůže těch "náhradních" rodičů...Mít každý den, hodinu, minutu strach, že o své miminko přijdou. Psychologické rodičovství má stejnou váhu jako biologické, vždyť si vzpomeňte na kauzu třebíčských vyměněných holčiček. Obě maminky by si nejradši nechaly obě děti. A jen jedna byla "bio". Kdo z nás může posoudit, zda je větší utrpení biologické matky, zda se má vzdát svého dítěte, pro jehož výchovu a zdárný vývoj nemá podmínky, nebo "náhradních" rodičů, kteří žijí ve strachu, že o vytoužené dítě přijdou??? A další..jak těžké musí být pro biologickou matku, když ví, kde její dítě vyrůstá? Kdo z nás ví, jestli by se tajně nechodila dívat, jaké dělá pokroky? Jak žije? A nechtěla by po uplynutí určitého času..po stabilizaci svých podmínek toho všeho být součástí, alespoň jako "teta"? Má právo narušovat chod a život nově vzniklé rodiny? A je správné, vystavovat takovému stresu tuto novou rodinu? Možná to vypadá, že se stát staví zády..ale nejedná se ve své podstatě o ochranu těchto "náhradních" rodičů? I tito mají právo být šťastní. Také se tu neustále objevuje strach z umístění do kojeneckého ústavu. Ano, je hrozné, že dítě od narození nemůže být u milující mámy a táty. Ale pokud má start do života ztížený tím, že se o něho z nejrůznějších důvodů nemůžou biologičtí rodiče postarat, není kojenecký ústav tou nejhorší alternativou. Lehko se to odsoudí jako něco strašného..ano, dětičky tam nemají nikoho jen pro sebe. Ale mají tam lásku sestřiček, často nejrůznějších dobrovolníků i výborné materiální zabezpečení. Vím, že je to proti lásce rodičovské strašně málo a zní to povrchně, jen nechci, aby se dětská centra a kojenecké ústavy paušálně považovaly za strašáka. Nejsou nejlepší alternativou, ale na cestě za novou rodinou jsou dobrým řešením. Nechci bránit stát, ústavní péči, kritizovat systém péče o děti..jen nabízím jiný pohled na situaci k úvaze...
|
| zuni | 
|
(21.7.2009 15:00:42)
Já tě chápu, ale musím říct, že to je tak těžké něco takového udělat, že jsem PRO těch 6 týdnů v nejistotě. Jistě, onu maminku znám a můžu být zaujatá, ale tohle je podle mého to nejcennější rozhodnutí ,které vzhledem k tomu miminku udělala. Pokud i přes svou situaci bude mít víc lásky než rozumu, tak to bude jedině dobře. V dnešní době mnoho lidí společnosti žije víc podle lásky než podle rozumu a u ní to budeme odsuzovat? Pořád jde o její dítě. I přesto, že od začátku žije s tím, že to co jí kope uvnitř bříška, prostě není její dítě.
I já se vzhledem k jistým problémům můžu dostat do situace toho čekajícího páru. Vím ale, že já bych asi dítě, které by mohlo kopat v mém břiše, nedala někomu ani za nic, takže si dokážu představit, že bych se snažila v rámci možností dát takové ženě najevo, že budu chápat i respektovat její rozhodnutí, ať bude jakékoliv.
|
| Karolína Tomášková | •
|
(21.7.2009 17:49:40)
Ale já přece neodsuzuju a ani nehodnotím chování té maminky..neumím si ani zdaleka představit, co se v ní odehrává a jak sama se sebou bojuje. Ať se rozhodne, jak chce, pořád bude žít s vědomím, že to mohla udělat jinak. Ostatně jako my všichni všechno..neupírám jí rozhodně právo na těch 6 týdnů, které má na rozmyšlenou. Jen jsem se pokoušela přivést vás k přemýšlení o tom, že i na té druhé straně jsou lidé, o nichž se rozhoduje stejně jako o tom dítěti. 6 týdnů se mají mít na pozoru, jestli mohou mít rádi děťátko trochu nebo trošku víc..a jestli už to není nebezpečné. Navíc (a upozorňuju, že teď nemluvím o té dotyčné mamince, ale o obecném nebezpečí plynoucí z tohoto typu adopce!!!) - dítě se může stát předmětem vydírání. A než se stanu terčem pro ostatní díky vyřčenému, jsem sociální pracovnice, a tudíž vím, o čem mluvím. A sama za sebe i své kolegyně a kolegy můžu říct, že není cílem vrhnout se na bezbrannou oslabenou matku a ukrást jí dítě.
|
| Vilíková | 
|
(21.7.2009 21:56:39)
Také zdravím všechny diskutující...
Ta 6 týdenní lhůta "na rozmyšlenou" je pro nás důvodem proč jsme do přímé adopce nešli.. měli jsme prostě strach, že bychom neunesli, že si to biomatka rozmyslela.
samotnou by mě nejvíc zajímalo (možná že jako soc. pracovnice máte k těmto informacím přístup) kolik biol. matek se to během těch 6 týdnů "rozmyslí" a dítě si vezmou zpět (ať už z kojeneckého ústavu nebo z předad. péče) .. že se někdo, kdo byl celé těh. přesvědčen, že dítě dá k adopci,rozhodne hned po porodu a do adopce dítě nedá - takové případy znám (i osobně) ale kolik je takových, které prostě během těch 6 týdnů, kdy už dítě u sebe nemají, se rozhodou pro to být s ním?
|
| Karolína Tomášková, 1 dítě | •
|
(22.7.2009 16:34:39)
Dobrý den paní Vilíková,
přesné údaje bohužel nemám, protože statistiky dětí v ústavních zařízeních si vede každý kraj sám. Ale z vlastní zkušenosti vím, že minimálně polovina dětí, které jsou v kojeneckých ústavech či dětských centrech se vrací zpátky k biologickým rodičům. Zůstávají zde různě dlouhou dobu (bohužel i roky), protože biologičtí rodiče prostě "jen neví", jestli se chtějí a můžou o své dítě postarat. Ale kolik matek se rozhodne zrušit svůj souhlas v případě přímého osvojení, to opravdu nevím...
|
|
|
|
|
| zuni |
|
(21.7.2009 15:01:28)
Nesouhlasím s tebou ale v otázce 6týdenního pobytu v kojeňáku.
|
| zuni |
|
(21.7.2009 15:10:26)
Osobně za dobrou péči o novorozence (samozřejmě nemůžeme oddělit fyzickou a psychickou stránku péče) považuji stav, kdy ho můžu kdykoliv vzít do náručí a chovat tak dlouho, jak bude potřebovat. Vážně tohle dokáže nabídnout kojeňák...?
Jinak dostala mě věta "I ti rodiče mají právo být šťastní". Opravdu mám za to, že víc právo "být šťastný" má matka.
|
| Karolína Tomášková | •
|
(21.7.2009 17:51:59)
A k "právu na štěstí" ... má ho především to dítě. Potřebuje jistotu, lásku, péči, aby z něho mohl vyrůst dobrý sebejistý člověk, který dokáže to, co získal od rodičů (ať už biologických, pěstounských či osvojitelských), předávat dál. A to nejen svým dětem.
|
| zuni |
|
(22.7.2009 8:12:21)
No já jsem měla pocit, že jsi prvně nepsala o štěstí dítěte, ale těch rodičů.
Co se tedy dítěte týká, věřím tomu, že děťátko bude mít to své štěstí jak v náručí rodičů, tak v náručí své matky.
Ovšem taky to, že "dítě má právo na štěstí ze všech nejvíc", mi trochu nesedí tomu, že "přece 6 týdnů v kojeňáku není nic hrozného" 
|
| zuni |
|
(22.7.2009 8:13:11)
Ale vlastní maminka bude přece jen o maličko lepší, protože jí miminko pozná podle vůně, bude se tedy cítit víc ve známém prostředí a v bezpečí.
|
|
| Karolína Tomášková, 1 dítě | •
|
(22.7.2009 16:27:11)
Ano, jenže Vy vycházíte z předpokladu a z ideálního stavu, že děťátko je chtěné...
A jak jsem podotýkala, v žádném případě nechci upřednostňovat pobyt dítěte v kojeneckém ústavu před pobytem v rodině. Jen jsem chtěla poukázat na to, že zákon (neříkám, že dokonalý) se snaží chránit i osvojitelské rodiče a že kojenecké ústavy jsou slušnou alternativou (nikoli nejlepší!!) na přechodnou dobu (samozřejmě na co nejkratší, i když bez něj je to samozřejmě ideální), že nejsou odporným zatuchlým zařízením s mřížemi, vězeňským režimem a nelidským personálem, kde dítě trpí nedostatkem zájmu. Samozřejmě nikdy nemůže nahradit milující rodinu...ale myslíte si, že je pro děťátko lepší být těch 6 týdnů (a to je nejkratší doba, matka se může rozhodovat i déle) u biologické matky, která neví, jestli si ho má nebo nemá nechat (ať už důvody jsou jakékoli) nebo u "náhradních" rodičů, kteří budou žít po stejnou dobu v nejistotě, zda si mohou dovolit toto dítě milovat? Sama píšete, že dítě pozná milující náruč maminky..stejně tak pozná, že je nemilované nebo že jeho rodiče žijí v úzkosti, ve strachu...
|
| maceška | 
|
(23.7.2009 7:19:54)
Dobrý den, paní Tomášková,
rozumím tomu, co chcete říci, ale chybí mi ve vašich úvahách ještě jedna alternativa: umístit novorozence v rodině, která mu poskytne individuální péči, lásku, zázemí, s vědomím, že jakmile se právní situace dítěte vyřeší, půjde do jiné, ale zase milující náruče (vlastní či adoptivní matky). Sama mám s propagací profesionální pěst. péče velké dilema, ale konkrétně v případě dětí s perspektivou brzké adopce bych to viděla jako nejlepší řešení pro všechny zúčastněné.
Co se týká statistiky návratů dětí z koj. ústavů do biologické rodiny: nevím, jak je to v praxi u vás, ale naše děti i děti našich přátel v pěst. péči mají velmi často obdobný osud: prošly kojeňákem, vrátily je domů, znovu je odebrali (u některých se tento scénář opakoval několikrát), a posléze se s nenávratně pošramocenou duší umístily v pěst. péči. Nemůžu tedy souhlasit s optimistickými úvahami, že někteří rodiče se jen potřebují déle rozmýšlet...moje zkušenost spíše napovídá, že tito rodiče by rádi měli děti u sebe, ale bez pomoci zvnější je to pro ně velmi těžké až nemožné (často také proto, že sami vyrůstali v ústavu nebo v dysfunkční rodině).
|
| Kačislava | 
|
(23.7.2009 16:58:51)
Já bych se přece jen chtěla taky zastat těch náhradních adoptivních rodičů. Samozřejmě, půjdou-li do přímé adopce, musejí počítat s možností, že si to biologická matka rozmyslí. Na druhou stranu realita je o hodně jiná, než představa: mít skutečně doma skoro 3 měsíce dítě a pak ho muset vrátit, je podle mě pro drtivou většinu žadatelů situace na zhroucení, ne-li na něco horšího. Sama si to vůbec nedokážu představit, ani si nedokážu představit situaci, že tohle dítě vrátím a pak budu ještě někdy žádat o jiné...
|
|
| omaňa | 
|
(23.7.2009 22:23:03)
Kdysi jsem se zajímala o profi PP právě ve vztahu k novorozenci, který půjde do osvojení se souhlasem matky velmi brzy, ale náš kraj mě vyvedl z míry, že přece se dítě musí dokonale zdravotně vyšetřit a to umí jen kojeňáky 
být matkou v nejisté situaci, asi bych volila umístění dítěte v klokánku popř. svěření dítěte do péče 3 osoby. Nyní jsme v situaci, kdy naše přijaté děti mají opět čerstvého sourozence a rozumné JÁ říká, že do toho nepůjdeme a to citové JÁ dumá nad tím, jak to zařídit, aby si zůstali nablízku.
|
| Darka,4+1 | •
|
(24.7.2009 20:53:43)
Náš chlapec žil od narození v KÚ tři roky (dost na to, aby ho dobře vyšetřili!), když jsem ho poprvé jakožto zájemce o PP uviděla "mateřskýma očima" - jsem profesně elektrotechnička. A okamžitě jsem poznala, že má v nepořádku oči. Když jsem přijela po krátkém čase znovu, měl diagnostikovánu dost těžkou vadu a na očičkách brýle jak dalekohledy. To jen na okraj.
|
|
|
| Kaťas & 2 kluci | 
|
(24.7.2009 15:37:15)
Maceško, včera jsi mi opět nasadila brouka do hlavy, resp. jsem přemýšlela o profi PP a "zapíchla" jsem se právě zase na té emoční stránce. Kdo znás dokáže být tak profesionální, že dny, měsíce, roky v noci vstává po třech hodinách a krmí mrňouska, se kterým se bude pravidelně po několika týdnech či měsícech loučit a snažit se být "tak profesionální", že nenaváže citovou vazbu? Nedokážu dojít k žádnému podnětnému závěru. Na druhou stranu pobyt 6 týdnů v KÚ (je ale opravdu jen málo těch, ke kterým přišel prťaveček JEN po 6 týdnech v KÚ) je příliš dlouhý a ponechavající na dítěti trvalé následky. Jak tak nad tím přemýšlím, KÚ mě připadá jako vcelku schůdná varianta, ovšem jen po dobu 6 - 10 dnů, než se udělají nezbytná vyšetření. Na státu jako takovém by pak měla zůstat maximální snaha do těchto pár dnů vyřídit nezbytnosti, aby mohlo dítě ihned zůstat v nové rodině. Nejsem si jistá, zda v současné době existují nějaké limity a funguje supervize po uplynutí již zmíněných 6 týdnech. Aby totiž nedocházelo k tradičnímu zprodlení a dítěti se neustále neoddaloval příchod do nové rodiny. Něco ve smyslu - nevyšel bod jedna, nastupuje bod č. 2, nevyšel bod 2, nastupuje 3. Čili se nemůže stát, že si malé třeba KÚ drží pro obložnost atd.
Omaňo, to je teda dilema.
|
| maceška |
|
(24.7.2009 22:05:59)
Když já si, Katko, pořád myslím, že citová vazba nikomu nemůže ublížit. Že v životě stále navazujeme silné či méně silné citové vazby, a nejsou všechny celoživotní. Já bych klíďo navázala citovou vazbu k mimču, který předám adoptivním rodičům, a ráda bych potom na něj vzpomínala. Hřál by mě pocit, že jsem tomu dítěti dala do vínku dar, který se nedá nahradit.
Taky jsem se k tomuto pohledu musela dlouho "dokopávat". Hodně se mi změnilo s odchodem Žanetky - stále o ní máme informace a moc rádi všichni vzpomínáme na ten kousek života s ní (naposledy dnes), a taky když jsem sledovala třebíčskou kauzu. Ty maminky nešly do svého vztahu s dítětem s vědomím, že jejich holčičky jim nezůstanou, a proto je to pro ně tak zatraceně těžké. Ale děti změny ve svém životě - podle informací z novin, osobně nikoho neznám - zvládly vcelku dobře (určitě lépe než Kubík :-(). Takže když mám na mysli především to dítě, zdá se mi tato alternativa alternativou dobrou.
Kromě toho si myslím, že můžou existovat ženy, které dají láskyplnou péči dítěti, o kterém vědí, že až přijde čas, půjde k někomu jinému domů. Neříkám, že to budeš ty ani že to bude mechanická práce bez citové angažovanosti.
Omaňo, a co udržovat kontakt s rodinou, která bude mít v péči sourozenečka? Myslím, že toto vůbec není ojedinělý případ...mnoho dětí v PP má sourozence v jiných rodinách. Ale ten kontakt by to chtělo.
Darko, máme podobnou zkušenost :-( Naše velmi dobře vyšetřené dítě nemělo správně stanovenou ani jednu diagnózu - prostě chyběla anamnéza od maminky, která jediná zná dítě natolik dobře, aby dokázala odpovědět na důležité otázky týkající se projevů a potíží dítěte.
|
| omaňa |
|
(24.7.2009 22:44:36)
no jo holky, ale my zase narážíme na ten problém, že malý koblih půjde do osvojení a je zase jen a jen na budoucích rodičích, jestli budou mít zájem se s námi bavit. Marian má v osvojení 2 sourozence a přes všechny naše snahy má smůlu, se svými 4 dalšími se vloni viděli, stejně tak Mates má kontakt na své 3 sourozence, bohužel v jeho případě je mu to fuk a nakonec Tom, Kamča a Pepča jsou spolu a další 2 sourozenci jsou zase spolu a prozatím si s jejich maminkou voláme. Dnes jsem uskutečnila bláznivý nápad, vypálila jsem na CD fotky našich dětí a dovezla to na příslušný kraj. úřad, což paní přijala pozitivně, ale můj kulantně podaný návrh na výběr osvojitelů z okruhu našich spřátelených osvojitelů byl vypískán
|
|
| Vilíková |
|
(24.7.2009 22:51:53)
Myslíš to Maceško tak, že když bude od začátku jasné, že jde o profesionální domácí péči o miminko, která po 6 týdnech skončí předáním do adopce, tak tam vztah určitě vznikne, ale s vědomím toho, že je to "práce"...
kdežto, když do toho vztahu vstupuju s vědomím, že je to MOJE dítě, nedokážu si představit, že bych citově unesla nutnost ho "vrátit" ??
|
| maceška |
|
(25.7.2009 9:51:04)
Tan nějak, Vilíková, ještě s dovětkem, že tu "práci" dělám ráda a s láskou. Já mám práci, kterou dělám hrozně ráda, spousta pacientů jsou "trvalí klienti", mám k nim vztah, nejsou mi lhostejní ... já vím, je to nesrovnatelné s každodenní péčí o miminko, jenom si prostě čímdál víc myslím, že ze všech možných řešení je mi toto řešení nejbližší - s ohledem na biologickou matku, na náhradní rodiče a zejména na to mimčo.
Když jsem byla kojenec, musela moje mamka na 3 měsíce do nemocnice. V té době se o mě starala moje babička a její druhá dcera, moje teta (taťka byl na vojně). Vůbec si na to nepamatuju, mám hezký vztah jak s mamkou, tak s tetou. Teta se potom vdala a odstěhovala se daleko od naší rodiny, nevídaly jsme se skoro vůbec, ani si nějak moc nepsaly, a přesto, kdykoliv zavolá nebo já zavolám, jsme rády, že o sobě víme a máme informace. Asi by to tak bylo i bez té epizody, o které jsem psala, protože je to rodina, ale myslím si, že by takovýto vztah mohla ta "profesionální pěstounka" klidně udržovat i s adoptivní rodinou dítěte.
Ostatně je to i o tom, co píše Omaňa - kdyby byl možný kontakt přes třetí osobu, tedy v tomto případě tu profesionální pěstounku, možná by se všem ulevilo. On strach má velké oči, a strach z prozrazení (jestliže Omaniny děti jsou v PP, mají o nich jejich rodiče informace) může být u adoptivních rodičů velký. Možná tuto roli sehraje sociální pracovnice, držím palce!
|
| Vilíková |
|
(27.7.2009 8:36:04)
díky, no tak nějak jsem si to představovala, že by to bylo ideální.. sama bych se na tenhle typ PP nehodila (myslím, že naše neplodnost v tom hraje svoji velkou roli), ale dovedu si představit, že to tak prostě funguje...
Moji kluci v KÚ byli jen minimální dobu, ale i tak jsem vděčná těm sestřičkám, že se "mi" o ně staraly , protože o nějakém zanedbání u nich nebylo ani řeči. Takže si i jako adoptivní rodič dovedu představit, že jezdíme navštěvovat "tetu", co se starala než jsme se našli my. (tak jako koneckonců jezdíme do KÚ)
Téma Omani, mě vede k zamyšlení.
|
| Vilíková |
|
(27.7.2009 12:33:44)
te´d to po sobě čtu a chci jen upřesnit, že kluci nebyli zanedbaní ve smyslu nějakého opoždění, nebo nerozpoznání nějakých chorob. O tom nejdůležitejším - o lásce, v žádném ústavu pochopitelně nemůže být ani řeč. Takže ta myšlenka domácí péče o kojenečky, novorozence a samozřejmě o všechny další děti se mi zdá skutečně skvělá.
|
|
|
| Žížalice |
|
(20.8.2009 14:02:44)
Maceško, Tvá myšlenka se mi moc líbí, jenom mě napadá jedna věc... Starat se těch 6 týdnů by podle Tebe měly rodiny - ženy bez dětí? Protože si nedokážu představit rodinu s prckem, třeba 5ti letým, kterému přinesete domů miminko... jak mu vysvětlit, že je tam jen na hlídání. Dospělý si vybere, zda chce navázat takovou citovou vazbu, když ví, že ji bude muset ukončit a mimčo předat dál, ale zdá se mi to trochu nefér k dětem v takové rodině. Ty si to dobrovolně nevyberou :(
|
| maceška |
|
(20.8.2009 19:22:14)
Lucianetto, myslím, že toto si musí rozhodnout každý sám za sebe, jestli on a jeho rodina takovou službu dítěti ustojí nebo ne. Když budu mít 5leté dítě, které to nezvládne, nepohrnu se do něčeho takového.
Na druhé straně my jsme měli v předpěstounské péči děvče, které soud navrátil biologické rodině, vůbec jsme s tím nepočítali, a přesto jsme to my i děti citově zvládli. Ono hodně záleží na těch dospělých, jak dokážou dětem vysvětlit a předat některé věci.
Mmch kdysi, když kluci byli malí (ještě předtím, než jsme se stali pěstouny) jsme měli doma holčičku našich známých pro dlouhodobé onemocnění matky a faktickou neschopnost otce se o Terezku postarat (pracoval daleko od domova, jezdil služebně často pryč - bylo tam více důvodů). Děti od počátku věděly, že je to dočasné řešení, než se Terezčina maminka uzdraví, a nebyl žádný problém, když se tak asi po půl roce stalo. Je pravda, že Terezka u nás měla druhý domov ještě dlouho poté.
|
| ivate | 
|
(20.8.2009 23:41:35)
Možná se úplně přesně neterfím do tématu, ale prý v zahraničí existují profesionální rodiny, u kterých bývá narozené miminko, než se pro ně najde vhodná rodina. Takový domací kojeňák. Taky si myslím, že dítě ustojí návrat malého miminka, pokud se mu to vysvětlí......Aspoň náš chlap by tu určitě ustál (6 let).
|
| Roxie | 
|
(23.8.2009 8:12:01)
Ahoj, koukni na www.adopce.com je tam ke ztažení brožurka, kde se dozvíš vše podstatné
|
|
|
|
|
|
|
|
| Kačislava |
|
(27.7.2009 15:15:15)
já s tím naprosto souhlasím, naše teta z Klokánku také dokázala zázrak - naše děti (tedy hlavně dcera) byly deprivované mnohem méně než z kojeňáku, protože si k nim dokázala najít téměř mateřskou citovou vazbu. Taky jsme jí málem zlomili srdce (strašně by bývala o naše děti sama stála, jenže se rozváděla a měla 5 bio dětí, takže by jí je asi nikdo nedal) hrozně odchod dětí oplakala a dcera se s "přehozením" citové vazby vyrovnávala půl roku, teprve pak mě přijala jako mámu (a to jí bylo 2,5!). Jenže teta z Klokánku (stejně se s ní občas stýkáme) nebo profesionální pěstouni dopředu vědí, že se to stane, že děti odejdou. Uchazeči o adopci s tím nepočítají (a to můžeme stokrát říkat, že jo, když je to z přímé adopce, stejně je nenapadne, že by si bio matka mohla dítě vzít zpátky) a co hůř, většinou nemají žádné jiné děti, dokonce je z drtivé většiny ani mít nemohou. Já vím, jsou dospělí, mohou si to rozmyslet a pro dítě je to vlastně dobře, ale někdy si představuju, jak těm lidem, co jen neodhadli své psychické možnosti, to dítě zase berou...
|
|
| Kaťas & 2 kluci |
|
(28.7.2009 13:40:19)
Maceško, to bezesporu. Jen si říkám, kolik takových lidí jako ty po světě chodí a je schopno a ochotno se stát v tomto ohledu profipěstounem? Možná je k tomu opravdu potřeba hodně dozrát a nejlépe odchovat svoje děti. Že se člověk jakoby dostane do té babičkovské role (fakt nic proti tvému věku!) a tak brát i příchozí mrňousky, které po čase pošlu do světa dál. Možná bych si do nich nyní příliš projektovala svoje děti a city k nim a jejich následný odchod bych těžko rozdýchávala. No vidíš, každopádně mám o čem přemýšlet, jak třeba naplnit podzim svého života...
|
| omaňa |
|
(29.7.2009 13:55:40)
Dášo, máš pravdu s tím strachem. Taky jsem řešila, jestli se Makinova matka nezbrchá a nebude ho třeba chtít někdy zpět a hlodala ve mě zvědavost jak vypadá ona a jeho sourozenci a spousta dalších věcí, dva roky mi trvalo než jsem sebrala odvahu, nakopla auto a jeli jsme k nim domů se podívat. Ve finále jsme se viděli, chtěla adresu, že Makinovi určitě napíše a zřejmě máme moc pomalou poštu, je to rok a dopis nikde. A rodiče Toma a Kamči asi ani vůbec nevědí, že děti nejsou v DD, protože jsou neznámého pobytu a všechna rozhodnutí jim právně byla doručena vyhláškou a fyzicky leží stále u soudu v zalepených obálkách nevyzvednuty. Takže i kdybychom jim chtěli cokoliv povědět o jejich dětech, tak stejně nemáme šanci. Myslím, že i přes narůstající počet PP s účastí rodičů, těch kontaktních je stále minimum a i osvojitelé sourozenců nemusí mít obavy z prozrazení apod.
|
| Natanela | 
|
(30.7.2009 8:25:50)
omaňo, když jste se jeli podívat k bio rodičům, byl tam s vámi i syn? Jak to vzal, že viděl matku.
Taky mě to dost hlodá, mála se čas od času zeptá a nebo jen tak prohodí, že se jí stýská po mamince - nikdy jí v životě neviděla a rodiče se o ní vůbec nezajímají. Víme, kde její rodiče bydlí, ale tu odvahu zajet k nim domů zatím nemám. Ale zase na druhou stranu si říkám, že dcera má o bio mámě nereálné představy a sřet s realitou by jí mohl do budoucna pomoct. Je to takový citlivý snílek, hodně si svoje prožité situace přibarvuje růžovou.
Tak fakt nevím
|
| omaňa |
|
(30.7.2009 9:15:11)
Natanelo, to víš, že jsem tu odvahu hledala taky hodně dlouho, ale dala jsem sama sobě ultimátum, že chci, aby malý viděl matku než půjde do školy, což bylo právě vloni o prázdninách, takže mi ani nic jiného nezbylo 
Byli jsme spolu jen sami dva, ostatní jsme nechali ve městě. Něvěděla jsem, co uvidíme a nechtěla jsem, aby mu někdo z dětí třeba ve vzteku něco na toto téma škaredého pověděl. Věděli jsme, že biorodina žije ze sociálních dávek a mají doma další 4 děti. Nejvíc z toho byla vedle asi jeho matka, hleděla na něj jak na svatý obrázek, ptala se jak se má a taková ta společenská konverzace. MAlý seděl vedle mě jak přikovaný, styděl se a odpovídal ano - ne - nevím. Nejvíc jsem toho asi nakecala já a sociální pracovnice, tu jsme měli s sebou. Šla k nim nejdřív sama, že jsme přijeli a jestli můžeme jít dál. Když to vezmu po roce, tak syn se asi 2x zeptal, jestli se někdy pojedeme podívat tam jak měli tu velkou televizi a koťátka před domem. Když jsem se dělala, že nerozumím, tak to popsal ještě dál, až mi to jako došlo, ale neřekl přímo, že chce za mámou a stačilo mu jen přikývnutí, že někdy jo až pojedeme kolem (bydlí od nás 400km), oni ač chtěli psát dopis se neozvali.
Když jsem tam seděla, přestala jsem mít strach a obavy, že bychom mohli o syna někdy přijít. Seděla tam mladinká žena, ve tváři bylo vidět, že to nemá jednoduché a je ráda, že zvládá děti co má doma a je spokojená, že její syn se má dobře.
Teď znovu sbírám odvahu ......... na kontakt s tetou Kamči a Toma .
|
| Natanela |
|
(30.7.2009 9:49:53)
Hm, tak to je docela výzva. Naše slečna jde teď také do první třídy. Pořád nevím jestli na to není ještě moc malá, ale pak bude zase moc velká, on je ten čas tak reletivní. Já spíš vidím problém v tom, že oni od nás bydlí celkem kousek, asi 30 km. Otec je prý pěkný rapl, věčně v kriminále, když je doma, tak splodí dítě a zase šup za mříže. Mám informaci, že čekají deváte z toho mají 6 v NRP.
Tak asi zkusím kontaktovat soc. pracovnici a proberu to s ní.
Ale dík za info, celkem to teď doma řešíme
|
| omaňa |
|
(31.7.2009 12:30:21)
Ten věk je relativní, u Makina mi přišlo, že po 5ti letech u nás je už připravený a rozumově schopný to pobrat, tak jak jsem předpokládala, byla to pro něj prostě INFORMACE, nic víc, nic míň. Nijak ho to nerozhodilo. Tom jde letos taky do školy, ale u něj si jistá nejsem, že to zvládneme, byl v biorodině do 2,5 let, pak do 5,5 v DD, u nás necelé 2 roky, navíc si biomatku pamatuje pozitivně a stejnětak tahle teta se o něj starávala. Tom svoji minulost řeší v sobě a nechce o tom mluvit, takže si říkám, že poprvé bych jela jen s Kamilkou, které bude 5let a nezná nic než ústav, takže pro ni to bude v podstaě jen návštěva nějaké tety.
Ten průzkum přes sociálku je dobrý, a i to, že byla s námi bylo fajn.
|
| Natanela |
|
(31.7.2009 13:14:59)
Tak já po včerejšku zase tápu. Byly jsme s malou doma sami, naši chlapi měli pánskou jízdu a když měla jít Klárka do postele, najednou na mě skočila a začala strašně brečet, že se jí moc stýská po sestřičkách - byly spolu v DD i když každá v jiném odd. Já vím, že byla už hodně unavená, ale ona se čas od času takhle rozsype. Holky dvojčata jsou už také rok v NRP, tak u nás asi bude lepší udržovat kontakt se sestřičkama. Vůbec nevím, jak by na mámu reagovala, když jsme si jí brali, bylo jí 4,5 roku a hodně to řešila - pořád opakovala, že neví proč se té zlé paní narodila. Asi to ještě trochu posuneme o rok až dva, až bude mít víc rozumu.
Omňo, ty máš tři děti v PP? Jak to zvládáš?
|
| omaňa |
|
(31.7.2009 17:30:34)
Natanelo, napsala jsem ti krátký mejlík
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
.
V její náručí
Akční VyšehradPraha 2 
Jiří Stivín – Pocta sv. CecíliiPraha 1 
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Akční Vyšehrad
Jiří Stivín – Pocta sv. Cecílii
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)