| Maci1 | 
 |
(11.12.2014 16:13:21)
No já nevím, maminku už dávno nemám, ale nemůžu si pomoct - nějak mi přijde mimo u dospělé ženy očekávat chválu (nebo vlastně jakékoliv hodnocení svého způsobu života) od matky (otce, ...vlastně kohokoliv). Žiju tak, abych obstála sama před sebou, vnější ocenění k tomu nějak nepotřebuju  .
Se svým tátou mám už v podstatě od puberty vztah víceméně rovnocenný, nevzpomínám si, že by mi v posledních x letech do něčeho mluvil nebo mě hodnotil (kdyby to dělal, asi bych mu to vytmavila  ). Chválí tak maximálně moje děti  . Myslím, že kdyby mamka žila, měla bych to s ní taky tak... Manžel to má se svými rodiči podobně, asi by mi přišlo dost nepatřičné, kdyby očekával pochvaly od maminky (a stejně tak, kdyby tchyně měla tendence nějak hodnotit jeho - nebo nedejbože mě  ). Nejsme už přece děti, a rodiče si toho naštěstí všimli.
|
| nordica |
|
(11.12.2014 16:53:10)
Maci, nemohu s Tebou souhlasit, matka je prostě matka a nezáleží, jak samostatně její děti žijí, ale tak nějak by většinu z nich potěšila sem tam nějaká pochvala. To není o tom, že by se Ti matka míchala do života, ale o tom, že i kdybyste každá měly naprosto rozdílné styly života, tak ta pochvala je - prostě - taková milá a i dospělou, samostatnou ženu potěší. Možná proto, že jsi o maminku přišla (asi dřív než ostatní), tak to třeba trochu nechápeš. Mne v životě chválily mraky jiných, cizích lidí (za různé věci), ale všechno bych to byla vyměnila za nějaké slovíčko uznání od vlastní matky.
|
| Maci1 |
|
(11.12.2014 17:47:38)
No tak kdyby mě měli chválit cizí lidi, to by mi připadalo tuplem divné. Pochvalu (či kritiku), zejména pokud je nevyžádaná, prostě vnímám jako projev jisté nadřazenosti, nedostatku respektu.
|
| úča | •
|
(11.12.2014 18:09:16)
Tak to je ten starý známý rozdíl mezi pochvalou a uznáním, žejo. Myslím, že to, co tu diskutujeme, je nedostatek uznání. Což je v podstatě nedostatek respektu.
Já jsem si někdy těsně před třicítkou uvědomila, že jádro problému je, že si mě moje matka neváží. Řekla jsem jí to a ona v naprosto nepředstíraném údivu mi řekla, že doopravdy neví, proč by si mě měla vážit. Byla tak vykolejená, že nestihla ani vymyslet nějakou obvyklou sofistiku.
Podle mě je to jádro problému těchto lidí, možná i generační věc, neváží si nikoho, koho se nebojí, kdo je přímo neohrožuje, což vyvěrá z toho, že především nejsou schopni si vážit sami sebe. Těžko můžou být jiní, než nešťastní.
|
| Epepe | 
|
(11.12.2014 19:27:00)
úča, ale to není generační.
Tvoje matka (a Citronového kolieska), zdá se mi, má nejspíš narcistickou poruchu osobnosti.
|
| úča | •
|
(11.12.2014 19:49:13)
Myslím to tak, že znám takových matek víc a v podobném věku. Je to jen můj dojem.
Jestli má matka narcistní poruchu nevím, vyloučit to asi nejde, já nemám kvalifikaci to posoudit, jen na ní vidím, že je nešťastná, zarputilá, neoblomná a není schopná přijmout nic, co neřídí, lidi, kteří ji neadorují, neumí být spontánní a hlavně není nikdy klidná, uvolněná, neustále získává a udržuje kontrolu. Já na ní cítím, že mě nesnáší, popuzuju ji a vytáčím a ona to nezvládá, myslím, že i jí je to líto, ale nevidí jiné řešení, než že já "zlepším své chování", na což není naděje. Ona to podává ak, že mě velmi miluje a toleruje to, co by jiný nesnesl (třeba že se jí nedovoluju, jestli smím mít dítě), ale že já setrvale překračuji hranice, vymýšlím si a překrucuji a vůbec, že jsem duševně chorá, což padá na konto mé neukázněné osobnosti neschopné se správně chovat.
Blbé je, že v tomto smyslu nenápadně informuje i děti. Její matka to dělala úplně stejně, dobře se na to pamatuju. Ale zatím se zdá, že moje děti jí to moc nejedí.
KDyž jsem byla malá tak jsem jí současně vášnivě (Ale fakt) milovala a hrozně se jí bála, v podstatě jsem vedla náboženský život k jejímu kultu. Ona ale nebyla šťastná ani tak, vždycky to bylo málo, což by na ten narcismus svědčilo, to je fakt.
|
| nordica |
|
(11.12.2014 22:15:11)
Účo, popsala jsi moji matku - naprosto dokonale a do puntíku.Já se vůči ní dokázala po mnoha letech bojů nějak vymezit a postavit, takže to pak přešlo do situace, kdy mne neustále shazovala před synem. Je mi to strašně líto, ale mohu to říct jedině tak: je dobře, že už to je za námi. Kdo nezažil, nepochopí, tak mne tady snad nebudete odsuzovat.
|
|
| Epepe |
|
(12.12.2014 18:43:58)
Účo, přečti si knížky od Hanse Petera Rohra.
|
|
|
| Girili | 
|
(12.12.2014 0:53:22)
Zrejme nejaka generacni porucha osobnosti. Moje matka nemlich to same. Akorat moje matka to rizeni zivotu jinych ani nedela tak laskyplne a sofistikovane. Tedy laskyplnych reci (rikame-li citove vyderacskym recem laskyplne) je vzdy plno, ale v zasade je to vzdy vydirani a manipulace jak vysita a protoze ji to uz nikdo z rodiny tolik nezere, tak se vzdy zhadame skrz to, jak jsem nevdecna. Bohuzel take jsem v jejim vlivu stale vic nez treba bratr, ktery se tim nenechal tak semlit. Je to spojene s tim, ze ale on s nasimi i mene komunikuje, mene se o ne stara. On tam sice prijede, ale vymysli si praci na cely den mimo dum a vecer si cte a nekomunikuje nebo se zasije. Ode me mama ocekava nejakou zenskou pospolitost, vic se mnou chce "sdilet" a vznika tim padem vice trecich ploch. Vice prostoru pro to, aby se projevilo jak "jsem nevdecna".
|
| NovákováM |
|
(12.12.2014 1:02:26)
a to jsem si myslela, že když se rodiče brali mladí, emocionálně nevyvinutí,
táta občas pil, no pak denně, pořád se hádali, někdy i prali...Itálie 20 let - možná 30.
že jsem měla těžký dětství.
|
| Girili |
|
(12.12.2014 1:15:36)
Nasi se taky tezce hadali, tata s alkoholem to same. Ale zase nemuzu rict, ze jsem mela tezke detstvi. Ty hadky sice byly vzdy, ale minimalne ten alkohol vygradoval az po nasem odchodu z domu. Nasi se vuci nam vzdy snazili a jako dite jsem tu autoritativnost tolik nevnimala. Byla jsem takove to poslusne dite, hodna holka jednickarka. Bohuzel ta poslusnost mi nevydrzela az do dospelosti, v dospelsti uz tolik ocekavani neplnim, zejmena jsem nesplnila, co se tykalo studia. A mama se k staru rapidne zhorsuje, takze komunikace cim dal tim horsi. Tedy nejenom se mnou. Kdyz se brachovi pred lety narodilo dite, mamino prvni vnouce, tak jsem mu trochu vytykala, ze to s tim distancovanim se vuci mame a omezovanim jejiho vlivu na dite prehani. Dnes mam deti svoje a jsem v tom radikalnejsi. Mam je bohuzel dnes mnohem horsi a deti jsou jeste male. Ty brachovy uz se dokazi vymezit samy.
|
| NovákováM |
|
(12.12.2014 1:33:33)
lehký opis
Nasi se taky tezce hadali, tata s alkoholem to same. Ale zase nemuzu rict, ze jsem mela tezke detstvi. Ty hadky sice byly vzdy, ale minimalne ten alkohol vygradoval az po nasem odchodu z domu. Nasi se vuci nam vzdy snazili a jako dite jsem tu autoritativnost tolik nevnimala. Byla jsem takove to poslusne dite, hodna holka jednickarka.
Jinak své dětství nevnímám jako těžké - dneska. Za mne bylo dost šílené, velmi mne poznamenalo, - ale i pozitivně. Jen je těžké si v tom ta pozitiva najít..
Nějak jejich vzájemné Italské výpady vyšuměly věkem, ztrátou elánu.. Prostě od jisté doby, co máme děti a oni vnuky - leccos se obrátilo až tak, že zírám.
Táta (děda) sněží, máma, co kdysi prohlásila "tvoje děti jsou tvoje, staráte se VY, já pomůžu, když budu chtít"
kdykoliv miminko zavrnělo, tak byla vzhůru a dodnes servíruje kakao.. a ještě toasty a palačinky našim aktuálně 16-tí letým.
Mně kakao vařil děda, nebo sama.. :-D
´
Ale to je jiný problém, co píšeš. Nepotřebuji pochvalu od mamky, vím, že nás má ráda.
|
|
|
|
|
|
|
| kambala pláááckááá | 
|
(11.12.2014 18:27:17)
tvle, jsem asi nadřazená. tuhle jsem pochválila jedné paní v tramvaji kabát a jiné paní boty
|
| zuzaa | 
|
(11.12.2014 20:13:19)
Taky pochvalim kdyz se mi na nekom neco libi, mne to nic neudela a vetsinu lidi to potesi...nevedela jsem, ze se tim povysuju 
|
|
|
| nordica |
|
(11.12.2014 22:11:08)
Maci, proboha, proč by mne nemohli pochválit cizí lidé a já z toho nemohla mít radost? Z 90% šlo a jde o pracovní věci, tak proč ne? Tvoje argumenty vůbec nechápu, já mám teda z pochvaly vždycky radost a není to na úkor mojí samostatnosti, mého rozhodopvání o vlastním živote atd. To si dokazovat nemusím, mindráky v tomto směru nemám. Jak někdo píše níže, tady jde spíš o uznání a to potěší jak od cizích, tak by potěšilo i od vlastní matky.
|
|
|
|
|
V její náručí
Den otevřených dveří Levandulového pole VelehradUherské Hradiště 
Jak sedlák Honza měnil až vyměnilDomažlice 
Parním vlakem do muzeaRakovník 
Pivní slavnosti a výstava historických vozidelSvitavy 
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na KampěPraha 1 
Den otevřených dveří Levandulového pole Velehrad
Jak sedlák Honza měnil až vyměnil
Parním vlakem do muzea
Pivní slavnosti a výstava historických vozidel
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na Kampě
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)