Kudla2 |
|
(17.3.2015 22:59:52) Já myslím, že obecně majetek má být prostředek k dosažení spokojeného života, nikoli cíl.
Ano, když někdo dostane víc než druhý, není to spravedlivé, ale opravdu má cenu se tím do konce života užírat a hýčkat si svou křivdu?
Fakt mi to hlava nepobírá, jsou to přece koneckonců JEN mrtvý věci. Mnohem cennější a křehčí jsou vztahy, a v určitým smyslu to opravdu mají mnohem jednodušší ti, co začínali s holým zadkem a dopracovali se možná ne tak velkého majetku, ale nejsou zatíženi nějakým tím "bratr dostal o 10 Kč víc a já s ním proto do konce života nepromluvím".
Jsem vděčná za to, že nám nikdo neodkázal žádné majetky a nebyl tudíž prostor pro žádnou takovou křivdu a handrkování.
Do hrobu si to stejně nikdo nevezme, tam je s sebou cokoli brát zakázaný, tak co?
|
Monty |
|
(17.3.2015 23:06:07) Kudlo, je mi úplně u zadele, že nic nepodědím. Já bych si fakt ráda ty peníze a majetky pořídila za svý, ale nějak nevím, kde ty "svý" vzít.
|
Kudla2 |
|
(17.3.2015 23:16:22) no ale co z toho?
já taky nemám peníze a majetky, a co? máme dost, abychom bydleli a najedli se, a abychom si mohli vzít výjimečně taxíka do vedlejšího města, kdyby to byla potřeba.
Cokoli je navíc, je příjemný, ale dá se bez toho v pohodě obejít.
Potřebuješ nějak extra moc peněz na to, aby sis mohla přečíst dobrou knížku (kterou si nemusíš kupovat, ale můžeš si ji půjčit), poslechnout pěknou muziku, zajít s kamarádama na jedno (nebo si dát doma čaj)?
A o co víc je zapotřebí ke spokojenosti?
|
Monty |
|
(17.3.2015 23:18:38) Kudlo, když tobě je těžký vysvětlit, že každej se bez toho "v pohodě" neobejde. Obejde se, samozřejmě. Ale v pohodě ne.
|
Kudla2 |
|
(17.3.2015 23:25:33) Monty,
ale to, jak moc v pohodě, přece - aspoň od určitý hranice, chápu, že když někdo hladoví, tak v pohodě nebude objektivně - nezávisí na nikom jiným než na něm.
Taky mě může celoživotně s..štvát, že nemám dlouhý blonďatý vlasy po pás, protože mi prostě takový nikdy nenarostou, nebo se s tím holt musím nějak srovnat. To ale závisí jen na mně, když je někdo masochista a BAVÍ ho se celoživotně užírat, tak proti gustu žádnej dišputát, ale myslím si, že to není nutný.
|
jentak | •
|
(17.3.2015 23:28:55) Kudlo - ono tě to nebaví se tím užírat, je to tak, protože se s tím setkáváš denně. A nejhorší pak jsou ty nároky - musíš. A i když řekneš - nemusím, tak hodit to za hlavu jen tak nejde - je to hrozně těžký.
|
Kudla2 |
|
(17.3.2015 23:42:22) jak, musíš?
chápu, že tihle lidi pravděpodobně budou i manipulátoři, ale když je někdo poctivec jako předpokládám Ty, tak kdyby něco dostal, tak by se jim manipulovalo podstatně líp.
Kdežto takhle máš morálně podloženější, že sice pomůžeš (což by dítě rodičům asi aspoň občas mělo bez ohledu na to, co od nich dostane), ale ne do roztrhání těla (což by člověk asi udělal pro rodiče, kdy by ty vztahy byly vřelý).
|
|
|
Monty |
|
(17.3.2015 23:32:31) Kudlo, tak ty jsi možná světec. Já nejsem světec, takže mne určitý věci opravdu štvou. Ani ne tak proto, že jsou, ale proto, že se nedají změnit.
|
Kudla2 |
|
(17.3.2015 23:39:42) Monty,
světec rozhodně nejsem, ale proč zbytečně plýtvat energií?
|
Monty |
|
(17.3.2015 23:41:57) Kudlo, když něco chceš a nemáš, není problém v tom, že to nemáš, ale právě v tom, že to chceš. Takže pokud něco nechceš, nemusíš řešit, že to nemáš.
|
Kudla2 |
|
(17.3.2015 23:43:01) Monty,
to jo, ale dá se docela dost pracovat s tím chtěním.
|
Monty |
|
(17.3.2015 23:48:49) Kudlo, nedá. To je právě to, co nechápeš. Protože to, co chceš, po čem toužíš, co tě baví a co máš ráda jsi TY.
|
|
|
|
|
|
|
|
breburda71 |
|
(17.3.2015 23:24:44) Kudlo, to ale mícháš hrušky s jabkama. Je super, když člověk vyjde s málem, ale tady se většina baví o tom, že jeden sourozenec dostane grunt a druhej utře hubu a ještě se kolikrát o ty rodiče má starat. Jako může si uvařit čaj a zajít do knihovny, ale štvát ho to bude..To by nenaštvalo snad jedině Dalajlámu a Tebe..
|
Kudla2 |
|
(17.3.2015 23:33:11) breburdo,
ale on se přeci starat nemusí.
Nemyslím, že bychom se o svý nejbližší starali přímo úměrně tomu, co nám dali.
Já jsem se starala (tedy abych byla přesnější, pomáhala jsem se starat) o velmi blízkou osobu, která mi za života hodně dala svou vstřícností a tím, že mě měla bezpodmínečně ráda. Veškerý majetek (kterého ani nevím, kolik přesně bylo) shrábli lidi, kteří se vcelku nerozpakovali pro dotyčnou osobu nepřeložit stéblo křížem s tím ,že oni přece by neměli čas na svoji zábavu. Já jsem nedostala ani fotku (a že teda zrovna o fotky bych byla stála).
Mrzí mě to? Ani náhodou. Co mi ta osoba mohla dát, tak mi dala za života a moc hmotnýho tam nebylo - přijetí, slušný zacházení, pochopení v době, kdy mi to sakra bodlo. Jaký majetek, i kdyby byl v řádu miliónů, by tohle mohl vyvážit?
Spravedlivě pověděno by ti dědicové mohli právem žárlit na mě, protože jsem dostala něco, co mi nikdo nevezme, nemusím z toho platit dědický daně a je to mnohem cennější než cokoli hmotného mohli dostat oni - a oni dostali jen ten majetek.
|
jentak | •
|
(17.3.2015 23:36:01) Kudlo - a proč ta blízká osoba jim dala JEN ten majetek a ne víc?
|
Kudla2 |
|
(17.3.2015 23:39:08) jentak,
to já nevím, ale tak nějak předpokládám, že si asi tak nesedli a že by oni to, co já jsem považovala za velmi cenné, vůbec neviděli nebo nebyli ochotni přijmout.
Takže vlastně to dopadlo dobře - každý máme to, co jsme chtěli.
|
|
|
breburda71 |
|
(17.3.2015 23:43:45) Dostali jen ten majetek...a ta osoba je neměla ráda? Dala jim majetek, protože jim tu bezpodmínečnou lásku nedala , Tebe měla bezpodmínečně ráda a je ráda neměla a proto dala jim ty mrtvý věci.. No, může být, ale zní to dost bláznivě. Já mám dvě děti a fakt se snažím je spravedlivě dělit mezi sebou. Ale ve svém okolí vidím hodně takových případů, kdy se rodiče nerozpakují dát jednomu skoro všechno a druhému skoro nic..nevím, proč se to děje, ale je to dost časté..
|
Kudla2 |
|
(17.3.2015 23:55:33) Breburdo, já do toho tak nevidím, ale počítám, že oni by o tu lásku a ten zájem ani tak nestáli, možná by to bylo pro ně málo akční?
Takže tam to bylo asi tak trochu vzájemný, ale zas až tolik jsem do toho neviděla.
Navíc oni k té osobě byli v blízkém příbuzenském vztahu, takže ten majetek jim normálně ze zákona připadnul, já bych ze zákona neměla nárok na nic, což je mi vcelku volný, akorát tedy ty fotky mě trochu mrzej, ocenila bych je asi ze stejnýho důvodu, jako by je ocenila Monty - historická hodnota.
Kdybych chtěla být ukřivděná, tak bych se asi mohla užírat tím, že oni se za života na nějaký starání zvysoka vykašlali, ale po smrti neudělali ani to, že by mi řekli "díky, že ses starala, tak přijď a vem si něco na památku", ale proč bych to dělala? Jediný, co jsem si z toho odnesla, je, že to nejsou lidi, se kterýma by se mi chtělo zajít na kafe.
|
|
|
|
|
|
|
jentak | •
|
(17.3.2015 23:18:45) ano - souhlas. Ale - Ono totiž nejde prioritně o ten majetek. jako jo, žere tě to, že ty dostaneš ho.no, sourozenci baráky a ještě mají rodiče tendenci ti kecat do života a kázat, co a jak máš dělat. A ty ryješ hubou v zemi a posloucháš, jak ten či onen to má děsně těžký - s tím darovaným barákem. No a pak slyšíš - no jo, naše dětičky, dali jsme jim majetky a oni se nám takhle odvděčili. A to tě sere - ty kecy, to všechno, ty lži,který se říkají okolí. A já ti nevím, kdy se to změnilo - tedy ten můj přístup. Asi když se nám začalo dařit a že jsme to dokázali sami a že ti, co dostali, tak jim to nepřineslo štěstí a lepší život. A najednou mi je to jedno, slyším, co slyším a je mi to u zadele a žiju si svůj život a po svým - řeči okolí se mě nemůžou dotknout. jenže to je taky dost tím, že jsem spokojená a šťastná - kdybych nebyla, tak co já vím, třeba mě to bude užírat a sžírat dál. Ono je těžký nad tím mávnout rukou, když ryješ hubou v zemi - to si umím představit. Já dostala nějaký nevyužívaný bavlnky a čajový servis - ten chce teď mamka zpátky, že se jí prý bude hodit k nějaké jídelní soupravě či co. Ještě jsem se nerozhodla, máš pravdu, jsou to jen věci, tak co. ale tak nějak mě ta nehoráznost překvapila, takže asi ohluchnu. Hlavně proto, že to je jediná věc po babičce, co mám. Po druhý jsem nedostala ani ten jeden blbý hrnek, co jsem chtěla.
|
Kudla2 |
|
(17.3.2015 23:37:49) jentak,
ano, chápu, že to může mrzet z pohledu toho, že je to vnímáno jako důkaz lásky - komu něco dám, toho jako bych měla radši.
Ke změně přístupu gratuluji - je to to nejlepší, co se dá udělat, navíc když něco dostaneš, tak můžeš cítit morální závazek nechat si kecat do života, kdežto když nedostaneš nic, tak jsi v tomhle mnohem svobodnější.
A to, aby člověk neryl hubou v zemi - sorry, ale krom věcí, které nemůžeš předvídat, jako je třeba nemoc, tak přece není ani trochu důstojný dospělýho zdravýho člověka dávat vinu za to, že ryje hubou v zemi, rodičům za to, že mu nic nedali
|
jentak | •
|
(17.3.2015 23:52:08) to ne, to jsi blbě pochopila. nedávala jsem jim za vinu, že ryju hubou v zemi, za to oni nemohli, to se prostě stalo, neměli na tom vinu. Jenže se to prostě stalo, jsi na dně a krom řečí - já ti to říkala, jsme zvědaví, jak se z toho dostaneš, za náma nelez, budeš muset hodně prosit a uvidíme, kdybys poslouchala, mohla ses mít jako oni /sourozenci/. A tehdy jsem fakt nechtěla nic, peníze, ani ty baráky, jen by mi sakra bodlo, když bych si mohla aspoň občas odpočinout jeden den, jeden víkend v měsíci, když by si vzali děti, ale to ne, museli makat na těch darovaných barácích u sourozenců a jim hlídat děti, to víš, mají toho moc. A pak si říkáš - doprdele, tam všechno a mě dupnout na krk, abych si tu hubu vymáchala. ale člověk vždycky nějaký síly vyhrabe, když musí, i když má pocit, že už to nejde. Na druhou stranu mnohem později jsem si uvědomila, že tímto přístupem pro mne hodně udělali - nechtěně mě donutili se vzchopit a udělat kroky, který bych asi s nimi neudělala, protože bych nemusela. A ono to naštěstí vyšlo. Ale neřekla bych jim nikdy za to děkuju, vím, že teď je to štve, že to udělali, jak to udělali. ale jak jsem psala, všechno se u nás zlepšilo a já se dostala k tomu, že jsem odpustila. Někdy mám pocit, že když jsem u nich a bavíme se, že se necítí dobře, jako bych byla jejich tichá výčitka. Nevyčítám nic, nic nechci a nemohou mi nic dát. ale jsem ráda, že jsem to zvládla teď, za jejich života, když bych tu možnost neměla, dost možná, že by mě to žralo a ničilo až do smrti. Teď je mi jedno, co bylo - ono platí, že každá mince má dvě strany a já to vnímám tak, že mi dali tu posranou a já ji dokázala otočit a tam byla zlatá. Mí sourozenci dostali zlatou stranu a ze nějakýho pro mne záhadnýho důvodu se jim zadařilo tu minci otočit a mají pocit, že oni jsou ti, kteří byli poškozeni. Dřív jsem z toho měla škodolibou radost, nemohla jsem se ovládnout. A teď? Teď je mi to fakt jedno, jejich život nezávisí na tom mém a můj na jejich.
|
Kudla2 |
|
(17.3.2015 23:56:41) jentak,
myslím, že za lepší konec jsi to ani nemohla vzít, po všech stránkách.
|
jentak | •
|
(18.3.2015 0:06:38) Jo - ale trvalo to dlouho, než jsem dokázala změnit svůj přístup. na jednu stranu -lepší někdy nežli nikdy. A když si říkám, jestli bych chtěla vrátit ty roky zpět s tím, že pak ten začátek bude jinak, třeba i tak, že to tzv. dělení bude spravedlivý, tak to bych byla zbabělec - nechtěla bych to, protože bůhví, jak by to dopadlo a já teď vím, co mám a co kdyby to všechno bylo jinak. Takže ne - v mém případě je to správně takhle. Jen to přijetí trvalo dlouho, škoda, možná pro náš vztah /já vs. naši/ škoda, ale co jeden ví. Ale proto si umím představit člověka, který nedostal nic, sourozenec všechno, dotyčnému se všechno sejří, ta sourozencova polovina by mu vytrhla trn z paty - a ono nic, vím, jak člověka ničí frustrace a pocit nespravedlnosti a proč to udělali, proč se tak chovají. Někdo i v takové situaci umí odpustit, já to neuměla, nešlo to - bylo to příliš silné. Ale jak říkám - jsem šťastná, že jsem se toho pocitu zbavila - a nebo - zbavila jsem se toho pocitu, tak jsem šťastná? To opravdu nevím. Ale vím, že ty hnusný pocity jsou pryč.
|
Kudla2 |
|
(18.3.2015 0:11:33) tak já myslím, že nemít hnusný pocity a nemít majetek je větší výhra, než mít obojí
|
jentak | •
|
(18.3.2015 0:21:53) to rozhodně. ale zbavit se těch pocitů je hrozná fuška, měla jsem obavu, že se mi to nezadaří nikdy. Tak dlouho jsem s těmi pocity žila a být bez nich je hrozně osvobozující, čistý, lehký. A dokonce si myslím, že i když jsem se snažila se jich zbavit, že jsem se jich nezbavila já, ale že samy zmizely - bez mého přičinění, jen tak,jak přišly, tak odešly. Jestli jsi tyhle pocity nezažila, buď ráda, člověka to ničí.
|
|
breburda71 |
|
(18.3.2015 6:34:11) Kudlo, určitě..Ale vůbec nejlepší je nemít hnusný pocity a mít spravedlivě rozdělený majetek. Já nejsem vůbec proti tomu, aby si ho rodiče užili a rozfofrovali, ale dát jednomu barák a druhému prd s tím, že si bydlení má zařídit sám, tak to mi připadá prostě nepochopitelné.
|
...j.a.s... |
|
(18.3.2015 12:29:17) Koukám, že se diskuze rozproudila i beze mě Souhlasím s názory, že když jsou vztahy v rodině harmonické, tak je snazší být velkorysejší a netrvat na půl na půl. Bohužel v rodině jsme ten druhý případ. Vztahy nic moc a majetek už nyní slouží jako účinný nástroj k manipulaci a citovému vydírání. Od dětství až do dospělosti jsem slýchávala, nemůžeme k moři, musí se koupit sekačka, nemůžeme koupit lyže, musí se šetřit na fasádu atd. Všechno šlo do domu. Dnes je to na způsob, všechno v domě a s domem zdědí ten, kdo zde bude bydlet a přece nebude někoho vyplácet. Vždyť to by pak platil celý život.
|
Kudla2 |
|
(18.3.2015 12:53:19) j.a.s.a není v tom případě fakt lepší se na celý majetky vykašlat?
Jako dítě se to nedá, to chápu, ale aby se dospělej nechal celoživotně vydírat domem, kterej beztoho musí nenávidět?
Je velmi osvobozující říct - maminko, tatínku, já nic nechci a život si zařídím podle svýho.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|