Pam-pela |
|
(14.1.2017 20:51:46) My jsme asi zvyklí a naučení, že musíme pořád fungovat , že pokud přijde nějaký problém, vezmeme si třeba vitamín a bude to zas dobré...a pojede se ve stejném tempu dál, protože se to prostě musí. Mám teď podobné období, a protože se blížím do věku, kdy si mamka taky před asi 20ti lety vybila definitivně baterky a skončila strašně, konečně jsem si dovolila se poněkud zastavit a prostě si třeba i lehnout. Když ležím, sedím, hraju si a čtu, dobré, jakmile pracuju (i když mě to baví), vyčerpává mě to...
Já si myslím, že organismus si řekne, že už nemůže. Koneckonců taková období v životě prostě jsou...je to dáno vnitřní únavou, je to dáno okolím a taky vyloženě vnějšími vlivy, někdy na člověka těch všech vlivů najednou je neúnosně. Pokud se organismus uklidní a je mu dobře při ležení, pak co se nabízí? Jo, moje mamka taky říkala, že nemůže, že....no, pak ležela skoro 17 let jak mimino a šlo to.
Takže já se povaluju...i kdybych si měla dojít jako zaměstnanec pro neschopenku (nebývám nemocná, takže by asi doktorka viděla, že je to opravdu pravda). A požádala bych o příslušné odběry, i když to by asi dr. udělal sama od sebe, i když běžné to u ní není .
Ale prostě - já si fakt ihned raději zalenošila a ještě lenoším, i když přiměřeně akorát...( a "lenošení" není můj standard. On ani opravdový únavový syndrom není úplně léčitelný...taky znám takové lidi... Takže pokud už fakt tělo vysílá signály, že už opravdu nemůže, je dobré to řešit (hned).
|
Pam-pela |
|
(14.1.2017 20:59:13) Tut, já tě samozřejmě chápu, my takhle žili doma, teda já už ne, měla jsem vlastní rodinu.
Jenže - prostě najednou z minuty na minutu byl za mamky ležák (bylo jí 51, takže nebyla stařena), doma ještě teenagery a ležela takhle skoro 17 let. Doma. Takže nejen že chyběla její práce pro rodinu a tak, ale navíc se starost rodiny přesunula na ni. pro mě velká životní zkušenost...samozřejmě jsem její způsob práce a tempa "zdědila"...a tak se krotí, Ona taky pořád říkala - "já nemůžu, já musím"... no, najednou nemusela nic, jen ležet a přežívat.
Je to zas jedna z osobních zkušeností, kterou píšu. Člověk myslí, že se nesmí, nemůže zastavit, že bez něj by to nešlo. A tak ho třeba zastaví život...a on zjistí, že i bez něj to jde. Musí....
|
|
Pam-pela |
|
(14.1.2017 20:59:13) Tut, já tě samozřejmě chápu, my takhle žili doma, teda já už ne, měla jsem vlastní rodinu.
Jenže - prostě najednou z minuty na minutu byl z mamky ležák (bylo jí 51, krásná, úspěšná, chytrá charismatická ženská, nebyla žádná stařena), doma ještě teenagery a ležela takhle skoro 17 let. Doma. Takže nejen že chyběla její práce pro rodinu a tak, ale navíc se starost rodiny přesunula na ni. pro mě velká životní zkušenost...samozřejmě jsem její způsob práce a tempa "zdědila"...a tak se krotí, Ona taky pořád říkala - "já nemůžu, já musím"... no, najednou nemusela nic, jen ležet a přežívat.
Je to zas jedna z osobních zkušeností, kterou píšu. Člověk myslí, že se nesmí, nemůže zastavit, že bez něj by to nešlo. A tak ho třeba zastaví život...a on zjistí, že i bez něj to jde. Musí....
|
Yuki 00,03,07 |
|
(14.1.2017 21:04:02) já jdu žehlit
malý má práci hotovou, leží v pyžamu u televize, prostřední právě uklízí vysavač, konečněě :) nejstarší se chystá umýt tu koupelnu, ještě dočte kapitolu v kniížce, manžel venčí psa
pohoda, klid, nikdo nemusí nikomu nijak moc podstrkovat jeho práci, jen některým je potřeba občas připomenout, že ještě mají něco dodělat, třeba ukoidit ten vysavač :))) ale on to nedělá schválně, on je prostě takový, a ani nebere jako újmu, když mu něco zopakuju, on ví, že zapomene cestou z jedné místnosti do druhé :)
kdyby pánové nemakali, já bych nepekla buchty, to oni moc dobře ví
|
|
|
Yuki 00,03,07 |
|
(14.1.2017 21:01:12)
pampelo, jene oni si to občas neuvědomí ani ti, dko takto přehání práci ani jejich sobecký okolí
|
Pam-pela |
|
(14.1.2017 21:03:53) Yuki, mamčino "sobecké" okolí přestalo být tímhle sobecké a začalo se starat, do nemocnice ani LDN jí nedali.... Já vím, že dokud to funguje, sobecké okolí si nepřipustí, že tomu druhému může něco hrozit, ale to je právě to...za člověka PAK už nikdo žít nemůže a trpí všichni, hlavně teda ten nemocný nemohoucí....on sám musí včas dát signál, že je na konci sil. A fakt třeba i lehnout a nevstat...klidně i s nemocenskou a "požehnáním" od doktorky. Konstituci má každý jinou, někdo vydrží víc...ale nikdo nevydrží přes vybité baterie...to ti prostě chcípne i telefon.
|
Yuki 00,03,07 |
|
(14.1.2017 21:06:38) Pampelo, přesně tak
já jsme letos nastoupila do práce, kde nejsem spokojená, je to navíc neuvěřitelněě náročná práce psychicky, prsotě mě to ničí
a tak se občas stane, že ani nevím jak, spím na gauči, třeba dnes :) dopekla jsme buchty a sedla jsme si za malým k pohádce, no a najednou jsme si všimla, že na mě dává deku a hladí mě, prý se mám vyspinkat :) miláček
tělo si řekne, jen je potřeba ho aspoň někdy poslechnout
|
Pam-pela |
|
(14.1.2017 21:19:00) Jj, Yuki, právě jsem to viděla, tělo si řekne...ale někdy je vůle plnit povinnosti silnější, a tak tělu přikážeme, aby ještě vstalo a ještě... Taky mám takové nutkání a vůli...jenže taky mám před očima tu strašnou chvíli, kdy už nevstalo.
A známou s únavovým syndromem...napohled je v pořádku, podle okolí by konečně mohla jít něco dělat...a ona - nemůže.
No, není to lehké správně odhadnout, co naše tělo ještě vydrží před kolapsem (a odhadnout šíři a hloubku toho kolapsu)...a pak se správně rozhodnout.
|
|
|
|
|
|