| Tamie + 5 | 
 |
(6.10.2024 13:45:55)
Začátkem léta se mi podařilo i s dětmi odstěhovat od rodiny manžela (nyní již ex). Z RD o velkosti 500 m2 jsme se přestěhovali do mého bytu 2+kk o velikosti 46m2. Neskutečně jsem se bála, že to děti nedají. Málo prostoru, budeme o sebe zakopávat, žádné soukromí pro nikoho. Děti to zvládly neskutečně dobře. Po prvním týdnu přišlo jedno dítě, že se ještě nikdy v životě nevyspalo tak dobře, že se konečně cítí v bezpečí. Pak přišlo druhé dítě, že je neskutečná úleva bydlet jinde. Že se celou dobu hrozně bálo chodit z domu a do domu, aby ho příbuzní nenapadli. Postupně se mi děti svěřovaly, jak tajně chodily plakat do koupelny, aby to nikdo nevěděl. Celou dobu jsem si myslela, jak je chráním. Snažila jsem se udržet rodinu pohromadě. 18 let psychického i fyzického týrání, které jsem odnesla na zdraví. Opravdu jsem si myslela, že pro děti dělám maximum, aby měly krásné dětství a stálo mě to málem život. Opakovaně. Teď jsme pryč. Je to... Nedá se to slovy popsat. Ten strach v sobě pořád mám. Stále napínám uši, abych byla krok napřed, kdyby se něco dělo. Stále v sobě mám strach, když jdu ven, jestli tam někdo z nich nebude čekat. Nemáme u sebe naše věci. Dala jsem tolik úsilí do toho je opatřit (domů jsem měla zakázáno si cokoliv pořizovat, takže to vždy bylo tajně). Sem se skoro nic nevešlo, tak jsem věci musela odvézt na chalupu. Jsou to sice jen věci, ale dost nám chybí. Potřebujeme je používat. Na chalupu jsem tajně našetřila a myslela jsem, že jí zrekonstruuji a odstěhujeme se tam do bezpečí. Nestihla jsem to včas a pak už jsem na další akce neměla sílu. Děti chodí do svých škol zde. Uvažovala jsem, že chalupu (vlastně jsou to dva RD na jednom pozemku) prodám, abych mohla koupit něco, co by nám víc vyhovovalo. Jenže nemůžu prodávat, když jsou domy až po střechu plné našich věcí. Tak jsem uvažovala o výměně. Našla jsem i server, kde si lidé mění své nemovitosti. Jenže nikdo nenabízí to, co já hledám. Nabídku i poptávku jsem tam ale zadala, jeden nikdy neví. Pořád jsem si říkala, dej tomu čas, to zvládneme. Děti do škol dojíždí hodinu, o nejmladší se dost bojím.
A tak i když se celou dobu snažím náš život změnit k lepšímu, nějak to drhne a dnes celý den propadám depresím, že už to dál prostě nevydržím. Brzy bude Samhain, pak Advent, Vánoce a my tu nemáme vůbec žádnou výzdobu, formičky, vykrajovátka, stromek, nic. Všechno je 96km od nás a vůbec netušíme, v které krabici nebo pytli to je. Je mi z toho strašně smutno.
Nemáte někdo nějaký nápad, jak nás posunout dál? Dřív jsem byla hodně akční. Pořád jsem něco studovala, měla jsem vlastní hospodářství + péče o děti. V paneláku se cítím nevyužitá. Je to krásné místo, ale pro nás malé a tíží mě, že ex příbuzní ví, kde nyní jsme. Proto bych s dětmi chtěla odejít na venkov a znovu hospodařit. Získat konečně volnost, svobodu a hlavně klid v duši pro nás všechny. Mám ale pocit, že už jsem všechny možnosti vyčerpala. Nenapadá vás něco? Děkuji.
|
| Federika | 
|
(6.10.2024 13:50:20)
Tamie,
jsi dobrá.
Udělala jsi důležitej krok, spousta lidí ho neudělá.
Na formičky kašli. Máš tam nějaké známé, kamarádky, rodinu?
Bude zas líp. Moc ti držím pěsti. Udělala jsi něco, co tě určitě stálo spoustu úsilí a ještě to bude těžký, ale byl to správnej krok.
A rozhodně bude líp.
|
|
| K_at |
|
(6.10.2024 14:03:47)
V tuto chvíli bych vůbec nedělala žádné velké akce. Pravděpodobně to bude teprve dojíždět, ten stres a strach. Nech děti nadechnout. Sebe také.
Vykrajovátka atd jsou úplně nedůležitá.
Jste spolu, v bezpečném prostoru. Dětem se změnilo hodně.
Pokud se cítíš nevyužitá, hledej ve svém okolí něco, co by ti pomohlo. Nějaké "venčení psů z útulku". Něco takového. Dobrovolničení. Vedení nějakého kroužku někde - třeba právě o rostlinách? Ale počítej s tím, že teprve teď se začne tvé tělo sbírat po takovém traumatu.
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 14:33:49)
Jako dobrovolník jsem pracovala mnoho let. V centru pro sociálně slabé a jinak znevýhodněné děti a jejich rodiny, v dětském domově, pomáhala jsem seniorům, docházela jako dobrovolník do nemocnice, pomáhám zachraňovat volně žijící druhy i venkovní kočky, pomáhá se záchranou krajiny před erozí.
Vím, že něco jako formičky a výzdoba zní asi směšně v porovnáním s tím, co jsme si prožili a špatně se to vysvětluje. Za ty roky jsem si vybudovala určitý systém fungování, tak abych to zvládla a nehrozilo, že se definitivně zhroutím. Po každém úrazu nebo operaci, kdy se jiní měsíce zotavují nebo jedou do lázní, já nemohla. Musela jsem okamžitě fungovat dál. Bez odpočinku, bez rehabilitací, bez lázní, které by urychlili hojení, hybnost atd. Slavit svátky se svými dětmi pro mě bylo zvláštním únikem. Víra v zázraky. Vždy jsem si na svátcích dávala hodně záležet a každým rokem jsem je zdokonalovala. Teď vnitřně panikařím. Děti už říkaly, že to nevadí, protože jsme spolu a já to samozřejmě vím, ale pořád je tam to ALE... Cítím se pod tlakem a ten narůstá. To není dobré. Je to milion drobností, které se slévají do jednoho velkého chaosu, který mě ničí.
Nedávno jsme zachránili koťátko. Děti si vždy přály mít doma kočičky. Bohužel exmanžel a jeho rodina kočky nesnáší, tak abych nedělala problémy, nikdy jsme si kočky nepořídili. Děti byly nadšené, ale koťátko bylo velmi nemocné a i přes veškerou péči nakonec zemřelo. Denně pomáhám cizím kočkám a vím, jak moc bych si chtěla nějaké vzít domů, děti by byly šťastné, ale sem nemůžeme. Je to tu malé. Nedávno nám zemřela fenka, kterou jsem před 15 lety zachránila z množírny a mě se moc stýská. Ráda bych nabídla domov dalšímu pejskovi, ale sem to nejde. Úplně z toho šílím. Na jednu stranu jsme vyhráli. Máme klid, jsme relativně v bezpečí, i když tím, že ex rodina ví, kde bydlíme, to trochu drhne, ale jsme spolu. Zvládli jsme to. Udržela jsem nás všechny naživu a vím, že mám jásat a být šťastná, ale nějak to nejde. Možná z opatrnosti, možná toho prostě bylo víc, než jsem si kdy chtěla připustit. Poslední dovolenou jsem měla před 27 lety a žádnou další ani neplánuji.
V novém místě nemám přátele. Nemám rodinu, o kterou bych se mohla opřít. Zůstávám dál sama. O všechny mé staré přátele mě připravila rodina mého ex.
Čas běží. Nerozumím tomu, že jsem to vydržela tak dlouho. Pořád jsem se tak moc snažila nás z toho domu dostat, ale nepustili nás. Když člověk denně něčemu musí čelit, čas plyne rychle. Nejlepší léta mám za sebou a co teď? Mám strach, že se mi nepodaří pro nás vymyslet jak dál žít. Jediný plán, který mám, je nové hospodářství. Dnes se ale už neprodávají domy s polem, navíc u domu a pokud ano, tak za nesmyslné ceny. :-(
|
|
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 | 
|
(6.10.2024 14:26:22)
Tamie, kolik je dětem? Nevyřešila by změna školy otevření možnosti se přestěhovat úplně? Co se stěhování týče, byla by možnost pronájmu skladu buď v místě chalupy nebo v místě nového bydliště? Zkusit se obrátit na realitku?
Co se týče nějakých vykrajovátek, chápu že nejde o vykrajovátka, ale o pocit zabydlení - zajdete společně na adventní trhy, každý si vybere dvě formičky a s tím si určitě první vánoce vystačíte, a zároveň máte nový začátek (však ty staré už příští rok budete mít k těm novým zpět). Berte to všechno jako začátek nového života. Je skvělý, že to děti vnímají pozitivně, asi taky vidí, že máma je na tom lépe. A časem se i ty přestaneš ohlížet přes rameno, zvykneš si na pocit bezpečí. Jsi silná, žes dokázala odejít, pochval se za to 
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 14:44:24)
Rose, děkuji za milá slova. Děti už jsou velké. Proto cítím, že mě tlačí čas. Přála bych si, abychom ještě spolu měli možnost zažít, jaké to je, být v klidu, pohodě a rodina. Aby děti neměly pokřivený pohled na soužití a život v rodině. Ukázat jim, že je to legrace, o vzájemné podpoře, aby vnímaly všechno to, o co nás tam připravili a hlavně to, jaké se jim nyní nabízí možnosti.
Dětem je 12,16,17,19,24. Ještě studují. Jejich obory jinde nejsou. Jedna dcera se teď dostala na univerzitu, druhá studuje dvě SŠ zároveň, syn je na učilišti, kde ale jeho obor není běžný a bude se připravovat na nástavbu. Nejmladší je v 6. třídě. Nejstarší pro změnu prochází vlastní existenční krizí. To jsem pochopila, proč se říká: Malé děti malé problémy, velké děti velké problémy. Sehnat ale nemovitost v přilehlém kraji, se ukázalo jako problém.
Než děti opustí společný domov, ještě bych jim toho chtěla tolik ukázat a dát do života. Nechci dovolit, aby nás ex příbuzní připravili i o tuhle možnost. Nechci je nechat vyhrát. Nechci připustit, aby dál měli nad námi jakoukoliv moc. Nepřežila jsem to všechno proto, abych se musela vzdát našich životů a našich snů. Proto mi na tom tolik záleží. A protože jsou děti už velké, vnímám, jak mě tlačí čas.
|
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- | 
|
(6.10.2024 14:41:55)
Zvláštní příběh. S tyranem sis pořìdila 5 dětí. Proč? Musíš mít vysoké příjmy, když sis koupila byt i chalupu. Prodej to a kup větší byt.
|
| neznámá |
|
(6.10.2024 14:45:46)
A našetřila si tajně, jako v manželství? To se neřešil během rozvodu majetek?
Chalupu prodá i zakrámovanou, popřípadě se nějak domluví.
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 14:57:57)
Neznámá, ano, řešil se při rozvodu majetek. Nejprve děti, pak majetek a pak rozvod. Sepsala jsem dokument a řekla svému ex, že pokud nebude souhlasit s rozvodem dohodou, půjdou jeho rodiče, on i jeho sourozenci do vězení za to, co nám dělají. V té době jsem měla poraněnou páteř a ruku. Měla jsem štěstí, protože to podepsal a souhlasil. Soud tak proběhl na jedno stání, kdy mě zůstal veškerý majetek, který jsem si kdy pořídila. Pochopitelně jsem si sepsala pouze můj majetek. Nedovolila bych si chtít víc, než je moje.
|
|
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 14:53:57)
Inko, nás netýral manžel. Nebo jsem to tak bohužel alespoň roky nevnímala. Týrala nás jeho rodina- rodiče, bratři. Nejstarší dcera má jiného otce. Děti jsem si pořídila v počátku vztahu. Nemohla jsem tušit, co všechno bude následovat. Vím, jsem naivní. Ale prostě jsem první roky vše přikládala tak nějak čemukoliv. Zrovna se zlobí, protože třeba měli špatný den v práci...asi se spolu pohádali, tak si to "jen" vylili na mně apod. Nic jsem neprovedla, tak mě nenapadlo přemýšlet nějak jinak. Nedávala jsem vinu sobě, i když tresty jsem dostávala já. Nenapadlo mě přemýšlet tak, že je to banda psychopatů a prostě se v tom vyžívají. Měla jsem dřív tolik zájmů, tolik dětí a pak už i tolik zdravotních problémů, že jsem prostě řešila, abychom přežili a měla jsem svůj tajný plán.
Ráda bych prodala, ale nemohu tam vzít lidi na prohlídku, když jdou domy od podlahy ke stropu plné krabic a pytlů. RK mi volají co chvíli, ale když prodám, kam dám všechny ty věci? Skladovací kóje by mě vyšla na víc, než kolik platím tady za byt. Ne, skutečně nemám vysoké příjmy. Jen umím dobře hospodařit.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(6.10.2024 15:02:50)
Tak to je strašný. Držím palce, aby se našlo nějaký dobrý řešení.
|
| jak | 
|
(6.10.2024 17:33:25)
Pronajmi si skladové místo, třeba. Garáž. Tam navez věci a chalupu můžeš prodat.
|
|
| jak |
|
(6.10.2024 17:33:28)
Pronajmi si skladové místo, třeba. Garáž. Tam navez věci a chalupu můžeš prodat.
|
|
| jak |
|
(6.10.2024 17:33:37)
Pronajmi si skladové místo, třeba. Garáž. Tam navez věci a chalupu můžeš prodat.
|
|
| jak |
|
(6.10.2024 17:33:38)
Pronajmi si skladové místo, třeba. Garáž. Tam navez věci a chalupu můžeš prodat.
|
| jak |
|
(6.10.2024 17:34:07)
Pardon.
|
|
|
|
| Federika |
|
(6.10.2024 15:07:30)
Tamie,
já tomu nerozumím. Je pro mě nepochopitelné, c píšeš. Jako kdybys popisovala situaci v jiné kultuře, představuju si třeba nějakou muslimskou zem, kde žiješ ve společné domácnosti s celou širokou rodinou, tchány, sourozenci...
Jak tě mohli týrat bratři manžel, tcháni? A jak došlo k poranění páteře apod? A proč píšeš, že manžel tě netýral?
Nerozumím tomu.
|
| Beat | 
|
(6.10.2024 15:10:57)
Souhlasím s Fed.. jina kultura nebo nějaká komunita? Píšes o svátku, o kterém jsem nikdy neslysela..
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 15:45:15)
Beat, Samhain je svátek, který se původně slavil na našem území. Je to logický svátek a proto si na něm tolik zakládám. Původní evropský, pohanský, keltský svátek. Slaví se na konci října, podle něj pak vznikl americký Halloween. Do té doby musel mít hospodář úrodu pod střechou. Končilo období slunce, světla, tepla a hojnosti a nastává období tmy, chladu, nedostatku a smrti. Kdo neměl včas úrodu pod střechou, hrozilo mu, že bude jeho rodina trpět a někdo zemře. Zvířata do té doby musel mít zabřezlá. Je to zároveň jediná noc v roce, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Jediná noc, kdy naši drazí zesnulí mohou přijít a potěšit se se svými blízkými. Proto se prostírá i talíř navíc pro ně.
Dřív se dlabali řepy, později dýně, které se dávali ke dveřím, aby odradili zlé duše. Lidé se oblékali do černých cárů a pomalovali si obličeje, aby se jim zlé duše vyhnuli. Do okna se naopak dává svíčka, která ukazuje světlo našim blízkým.
Církev zakázala Samhain slavit, ale lidé se svého svátku nechtěli vzdát. Slavili ho dál tajně. Jenže církev nemohla všechny vyhnat nebo upálit, a tak aby lid umlčeli, vytvořili o dva dny později svůj vlastní svátek, Památku zesnulých, Dušičky.
Pro kelty to byla zároveň oslava Nového roku.
|
|
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 15:37:55)
Federiko, původně jsem měla svůj byt, kde jsem žila se svou dcerkou. Po seznámení s manželem jsem se na jeho přání přestěhovala do RD v centru Prahy. Dům je to opravdu hodně velký. 3 byty + obchod. Po nastěhování jsem prvotním věcem nepřikládala takový důraz, jaký jsem měla. Dcerka měla vlasy po kolena a tchyně mě donutila jí je hned ostříhat. Pak se mnou dva týdny v domě nikdo nemluvil, to dusno bylo strašné. Co následovalo, to bylo horší a horší. Rok po porodu nejmladší z dcer jsem prodělala mrtvici a nechali mě doma ležet tři dny v kómatu. Měla jsem štěstí, že jsem se vůbec probrala, ale následně jsem musela zcela sama zvládnout vše, na co jsou potřeba lékař. Odmítli mě odvézt do nemocnice. Dostala jsem se tam až za dlouho a to už jsem byla schopná zase jakžtakž mluvit, chodit...Musela jsem se uzdravit za plného chodu domácnosti a péče o maličké děti. Vše mi padalo z rukou, kolena občas neposlouchala, ústa občas říkala jiná slova, než jsem chtěla. Po večerech jsem se zdokonalovala znovu ve čtení. Bylo to hodně náročné. Neměla jsem čas řešit nic jiného. Kapacita toho, co je člověk schopný zvládnout je prostě omezená. Měla jsem plán, dostat nás pryč a na tom jsem pracovala. Celé roky. Během té doby, ale přibývali zdravotní problémy. Extrémní stres je prostě prevít. Vždy když se mi podařilo najít novou kamarádku, tak po krátké době skončila na lécích a v depresích. Nikdo nevěděl, jak nám pomoct a nikdo se na to nedokázal dívat. Nemohla jsem si dovolit propadnout depresím. Věděla jsem, že nesmím, ale je to náročné. Švagr se proti mě jednou rozeběhl, že mě zabije. Naštěstí jsem se stihla otočit a utéct nahoru, otoč jednou horní zámek. Dveře prorazil na třech místech pěstí, kopal do nich, ječel ať otevřu, že mě zabije. Tchyně ho přišla podpořit. Říkala, že jednou stejně budu muset vylézt. Za dveře jsem natahala nábytek, aby se nedostali dovnitř. Děti se byli schované za pohovkou, plakaly. Volala jsem manželovi, co se stalo, aby byl opatrný, až se bude vracet domů, že strašně všichni zuří. Řekl, že už je skoro doma. Připravila jsem se, že rychle odtáhnu nábytek, aby mohl do bezpečí. On ale přišel, šel dolu k rodičů a spolu se tam smáli. Bylo to... Tchán mi pokaždé, když jsem procházela dole chodbou, ukazoval, co má ve slipech. Denně byl opilý. Tchyně úmyslně vytvářela situace, kdy šlo někomu o život a bavila se tím. Je mi zle, jen o tom píšu a chápu, že se to těžko dá pochopit, ale já se vážně snažila, co jsem mohla, abych nás dostala pryč. Celé roky jsem si myslela, že manžel je chudák. Že se své rodiny bojí a já ho musím chránit. Až později mi došlo, že je stejným viníkem, jako jsou oni. Právnička pak říkala, že když mě doma nechali tři dny v komatu, že to není neposkytnutí první pomoci, ale jasný pokus o vraždu. Nebudu se soudit. Nechci je už v našich životech. Nechci, aby nad námi měli dál moc, protože to je něco, z čeho žijí. Nejsem první, ke komu se takto chovali. Švagrova přítelkyně denně plakala a nakonec také utekla. Měla štěstí, že spolu neměli děti.
Páteř jsem si poranila, když jsem zachraňovala na dvorku oběšené dítě. Byla jsem tenkrát v pokročilém stádiu těhotenství. Slyšela jsem divný zvuk a myslela jsem si, že to je syn a řeknu mu, aby se šel napít. Z balkonu jsem pak viděla na houpačce oběšeného syna přítele rodiny. Tchyně ho měla na starost, měla ho hlídat. Chlapec byl postižený. Sám by se na té houpačce takto nezamotal. Nezvládal se s ní otočit ani můj zdravý syn. Chlapec se nezvládl ani sám houpat. Provazy měl utažené až těsně ke krku. Už jen tiše sípal. Běžela jsem domem a křičela o pomoc. Zahlédla jsem tchyni jak jde od okna, které je u houpačky. Myslela jsem, že mi jde pomoct. Snažila jsem se přes své velké břicho houpačku nadzvednout, ale chlapec byl na mě už moc těžký. Nešlo to. Pořád jsem křičela o pomoc. Nakonec přiběhly moje děti. Doběhly pak na ulici pro tátu, dědu a otce chlapečka. ani jim se dlouho nedařilo chlapce vymotat. Já poodstoupila a ucítila, jak se mi dělá zle. Podél zdi jsem se domotala nahoru do bytu. Tchyně nedorazila chlapci pomoct. Když jsem se uklidnila a chtěla zvednout, zjistila jsem, že nemohu, hrozně mě bolela záda. Lékař pak říkal, že jsem si tou vahou vyhřezla plotýnku a porodem se to buď srovná nebo definitivně odrovná a bude potřeba operace. Bolesti to byli neskutečné. K porodu jsem šla o berlích.
|
| Federika |
|
(6.10.2024 15:55:05)
Tamie,
já žádnou radu nemám, protože to všechno pro mě zní až neuvěřitelně. Tím nemyslím, že by sis měla vymýšlet, ale já si takovou situaci neumím ani představit. Tohle se dělo a měla jsi s ním další a další děti? Proč? Běžně člověk nežije v takhle široké rodině a pokud se už na začátku objeví problémy,proč jsi neutekla?
Přeju ti, abys situaci vyřešila co možná nejlépe. Já bych určitě v tvém případě nehledala statek a pole, kde bych měla s poraněnou páteří a přibývajícím věkem dřív. Ale to jsem já, jsem opak zemědělce a nechci být potravinově soběstačná a na stáří se zajišťuju spíš opačně.
Tolik dětí a mrňavý byt, jasně, to nejde na dlouho. Osobně bych se zbavila majetku,který nutně nepotřebuju a našla si větší byt. Nějaké alimenty a tak asi máš, ta kolej ro nejstarší třeba není špatné řešení, v tomhle věku už rodina stejně takhle většinou nefunguje.
Hodně štěstí.
|
|
|
|
| TaJ | 
|
(6.10.2024 15:22:33)
Tamie, přijde mi, že nejvíc tě brzdí ty věci...co je to za věci ? Opravdu všechny chcete a potřebujete? Dva domy úplně plné věcí pro jednu rodinu, to není moc běžné... víte, co tam vlastně všechno je a kde to je? Asi to bude takový začarovaný kruh, protože na probírání a třídění věcí teď pravděpodobně není nálada, energie, čas...ale zároveň ti ta spousta věcí možná brání v nějakých dalších krocích...
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 15:57:42)
TaJ, spoustu věcí jsem dala na charitu. Charitě se věnuji už skoro 30 let. Co je problém, a vím to, ale nevzdám se toho, tak jsem vybudovala vlastní knihovnu. Mám cca 7 000 knih. Jsou to většinou knihy naučné, které se budou dál dědit z generace na generaci. Nemáme předky od kterých bychom se učili. Cokoliv potřebujeme, tak najdeme v knihách a často je používáme.
Další věci tam jsou pro naší soběstačnost a stálo mě neskutečné úsilí, dát je dohromady a sehnat je. Proto se jich vzdát nechceme. Je tam mnoho nástrojů pro hospodářství, ale třeba i do kuchyně, kdy máme bohužel různé diety a toto nám usnadňuje život- vločkovač, mlýnek na obilí, oplatkovač (protože prostě nikdo neprodával oplatky bez mléka a lepku, tak můžu dělat vlastní, a proto jsem si také pěstovala vlastní jídlo, abych předešla možné kontaminaci), zmrzlinovač, popcornovač, cukrovar, odšťavňovač, pomalý hrnec, šunkovar atd. Plus tam mají svoje věci děti a pak různé nezbytnosti do domácnosti. Už tam není nic, čeho bychom se mohli jen tak vzdát. Děti tam mají výbavu na různé sporty- sáňky, boby, běžky, lyže, inline brusle, brusle na led, různé druhy míčů, pálek, hokejek, koloběžky, kola, skaty a různá další prkna. Snažila jsem se je pořád zabavovat, aby se věnovali spoustě věcem a nevnímali tolik, kde musíme žít. Vím, že normálně lidi tolik věcí nemají, ale nás to psychicky zachránilo. Když to teď dám všechno pryč, tak vlastně ex příbuzní z části zase vyhrají. S tolika dětmi se nedá si sportovní vybavení půjčovat. Je výhodnější mít vlastní.
|
| K_at |
|
(6.10.2024 16:29:33)
Tamie, nevím, jak to napsat. Ale tvoje myšlenkové pochody a úvahy mi přijdou až hysterické. Což nemyslím jako nadávku, ale popis.
Některé tebou popsané věci mi přijdou neuvěřitelný. Ale budeme předpokládat, že teda to tak je.
Hospodářství potřebuje vstupní investice. A pokud ti děti studují ve městě, je blbost je tahat někam mimo.
Navíc jich je půlka už 1 nohou mimo domov. Určitě potřebujete větší bydlení. Realizovat si své touhy po hospodaření můžeš klidně v následujících 30 letech.
Nemovitosti můžeš prodat i s krabicemi. Máš tam věci, které nutně chceš zachovat, nezbývá než je najít a někde umístit.
Takže bych zařadila neutrální rychlost a chvíli zůstala tam, kde jsem. Protože se mi zdá, že tímhle tlakem a pocitem "musím musím Musím" se akorát dostaneš do dalšího pruseru.
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(6.10.2024 16:44:46)
Z těch dětí je dítě už jenom jedno a pochybuju, že ve 12 chodí bobovat, obzvlášť, když nežijete v Krkonoších. Různý prkna a podobně taky asi moc nepotřebujete. Ty věci vám jdysi pomohly, teď už pomoc nepotřebujete, tak jim poděkuj a pošli je dál. A to kuchyňský náčiní, no nevím, jestli to všechno používáš. A knihy, chápu, že se jich nechceš zbavit, ale poch,buju, že je někdo bude chtít zdědit. Dneska se totiž všechno nakjde na internetu.
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 17:00:45)
Inka, ještě v červnu chodily děti do skate parku. Baví je různé triky na koloběžkách a skatech. Já to vidím jinak, mám hrůzu v očích, aby se nezranily. Jenže je to baví. Dát to pryč, tak se mnou už asi nepromluví.
Připadá mi absurdní, že bych měla dát naše věci pryč jen proto, že jiná rodina je šílená. Co udělali už stačilo. Teď už by na nás mít vliv neměli.
Proč bych měla cpát do malého bytu nějaké zvíře? Psala jsem, že vím, že sem se nevejde, ale kdyby se mi podařilo nás přestěhovat jinam, že bychom si nějaké vzali z útulku. Tolikrát platit kolej nemůžu a ani nechci. Konečně máme šanci být spolu a v klidu. Také to chci zažít. Užít si rodinný život podle svého.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(6.10.2024 17:08:20)
Tak si užívej. Jestli to i děti vidí stejně. Ve 24 si může na kolej vydělat sama, když dá dohromady alimenty od tebe, od otce, přídavky na děti, jistě to zvladne.
|
| Yuki 00,03,07 | 
|
(6.10.2024 17:21:52)
Inko, myslím, že nechtějí bydlet každý jinde, když konečně můžou žít spolu
|
|
|
| sally | 
|
(6.10.2024 17:28:54)
jestliže jsou věci v chalupě, a ne u vás v bytě, tak je zjevně nepotřebujete = můžou jít pryč. Hospodářství se zdravotními problémy moc smysl nedává - je to šílená dřina a děti jsi vytáhla z jednoho teroru (rodiny), a uspořádat jim teror jiný (hospodářský, protože sama hospodářství neutáhneš) je podle mě cesta do pekel. Děti jsou na prahu dospělosti, uvázat jim na nohu kouli hospodářství v tomto momentě není fér.
Momentálně bych fakt nic neřešila - a počkala půl roku, rok, až se usadíte a až zjistíte co kdo chcete, potřebujete (a nechcete a nepotřebujete). Počkala bych s prodejem, výměnou, vyklízením, pořizováním zvířat atd. Chceš si s dětmi užít společného života - tak si ho užijte, nenakládej jim další stresy (např. pořízením zvířete do už tak miniaturního bytu). Do teď jsi to táhla všechno sama, a dotáhla jsi to do fáze, že jsi vás dostala z toho ven - ale teď je zapotřebí udělat krok zpět a nechat DĚTI, aby se nadechly a vyjádřily a rozmyslely, kam chtějí ony - většina děti je už dost velkých, aby se mohli rozhodovat a trochu to regulovat. Naslouchej jim, já si myslím, že to s těmi svátky myslí vážně - svátky jste udržovali de facto navzdory rodině, ale teď už je nemusíte mít navzdory - můžete si (a nejspíš by to bylo i ozdravné) udělat jiné zvyky a jiné tradice (než vyvzdorované na rodině - líbil se mi návrh dojít na trh a koupit si každý dvě vykrajovátka nebo dvě ozdoby nebo tak). Svátky nezávisí na tom, kolik máte svíček a ozdob a dárků a napečených druhů cukroví... svátky jsou skutečně o tom, že jste SPOLU a v pohodě.
Já jsem zažila spoustu netradičních vánoc - od toho, že jsme trávívali vánoce na chalupě, kde jsme šli do lesa uříznout stromek a pomáhali ho zdobit (tj. žádné štědrovečerní překvapení), vánoce, kdy při odjezdu zůstala doma taška s dárky, vánoce, k teré jsem trávila na jižní polokouli na pláži, vánoce, kdy jsem byla s kamarády ale v cizí zemi.... až po vánoce s mojí rodinou (kdy jsme uvázli v bouři v horách a slavili o den později), kdy jsme kvůli stěhování málem zapoměli koupit stromek (před stěhováním jsme si chodili na farmu uříznout, po podzimním stěhování jsme nějak farmu nehledali a pak v krámech už stromky neměli), mnohé vánoce, kdy jsme v předvánočním týdnu jeli na dovolenou... a VŽDYCKY ty vánoce byly, protože fakt nejsou o těch kulisách a proprietách, ale o těch LIDECH.
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 17:47:27)
Sally, vím, jak to myslíš. Děti jsem tak ale vychovala. Pro nás to není přítěž, dřina. Pro nás je to zázrak. Rádi pozorujeme, jak se věci kolem nás mění. Rádi se učíme různým činnostem, např. práci se dřevem. V domě jsou věci, které skutečně potřebujeme. Nyní akutně musíme najít naše zimní bundy. Ale jsou tam právě i nástroje pro práci se dřevem atd. i naše hudební nástroje. Ty věci nám skutečně chybí. Kdyby to byli věci, které nevyužijeme, tak bych je darovala na charitu. S tím problém nemám.
Nikde jsem nepsala, že bych do malého bytu pořídila zvíře. Psala jsem, že kdybychom se přestěhovali na nové hospodářství, tak bych nějaké z útulku adoptovala.
Asi to tak s těmi svátky udělám. Budou jiné, ale budou pořád naše. Jen musím bojovat se svým vnitřním strachem, kdy jsem si myslela, že dětem ukážu, že i když jsme jinde, tak jsme o nic z toho našeho nepřišli. Aby svobodu neměly děti spojenou s něčím dalším negativním, ale s tím hezkým. Toho se asi bojím.
|
| Yuki 00,03,07 |
|
(6.10.2024 18:09:10)
pokud ti chybí věci, jeďte pro ně, domluvte se s někým, kdo pomůže s odvozem, pro tolik lidí už je lepší auto než vlak nebo autobus
pokud je to nejde, kde by mohl vzniknout konflikt s ex nebo jeho rodinou, požádej o pomoc třeba pčr, stačí aby byli blízko
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Beat |
|
(6.10.2024 14:45:50)
Prodávat chalupu plnou věci uricte můžeš, to není nic výjimečného, ale asi to myslíš tak, ze ty věci v ni chces a nemáš je kam dat.
Nejde pozemek rozdělit a prodat jen část? Ale ty se musíš rozhodnout, co je podstatné. Pokud nemáš na rekonstrukci chalupy peníze, a hned tak je mit nebudeš, a bydlet se v ni neda, tak možnost prodeje mi přijde nejlepší.
Taky je možnost kupovat a prodávat současně a na dobu mezi si buď pronajmout garáž, nebo nějaký prostor na věci. Nevím, jak to myslíš s polem.. To bys chtěla ty sama obdělávat? Ručně? Nebo mas peníze na stroje? Nebo s některými z děti? S tím nemám zkusenost ale přijde mi to jako velké sousto pro samotnou ženskou. Poradila bych se s důvěryhodným realitním makléřem a možnostech prodeje/ koupe.
Odkud jsi?
Jinak držím palce, to bude DOBRY! 
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 15:14:12)
Beat, do 2 ha zvládám hospodařit sama a ručně. Být potravinově soběstačná mi dává jistotu, že kdyby se cokoliv stalo a neměli jsme peníze, tak budu mít pro rodinu jídlo. Plus mám svůj vlastní výzkum vztahů rostlin, plevele a hmyzu v závislosti na konkrétní výsadbě a větší vzdálenosti (cca 100m). Chtěla bych v tom pokračovat.
Jsme Praha-Žatec.
Tenhle pozemek je 618m2, takže tam by rozdělení bylo nepraktické. Nemovitost jsem získala zázrakem, kdy mi ho původní majitelé přijeli nabídnout až domů s tím, že pokud ho nekoupím konkrétně já, tak to radši nechají spadnout, ale jinému neprodají. Dali mi cenu, která se neodmítá. Byl to zázrak a mě to vlilo novou krev do žil. Byla to nová naděje. Navíc trvali na tom, že si nesmím brát půjčku, ale mám jim to splácet. Sami pocházejí z velkých rodin. Pán z 9 dětí a paní ze 7 dětí. Říkali, že se jim líbí, jak mám děti vychované, že ví, jak je to s tolika dětmi náročné. Domy chtěla sousedka, ale prý to radši nechají spadnout, než to prodat jí. Tak jsem nečekaně přišla ke dvěma domům za hubičku. Je to krásná malá obec, klidná a za normálních okolností by se mi tam moc líbilo, ale ex příbuzní už ví, kde to je, chce to rekonstrukci a děti by tam nemají možnost dojíždět do svých škol. Platit tolika dětem koleje bych asi nezvládla, plus nejmladší by vyrůstal pak jako jedináček. Přála bych si nás udržet teď pohromadě, abychom mohli jao rodina konečně v klidu fungovat.
|
| Beat |
|
(6.10.2024 15:17:28)
Rozumím. Tak pak bych to prodala, prodala bych i byt. Některé věci dala pryč, některé si nechala a šla do pronajmu, než bych koupila za utržené peníze něco, co by všem vic vyhovovalo. Ale asi buď realista, za maly byt a maly pozemek nekoupís statek s polem blízko Prahy.
|
|
| Katka a 2 výrostci |
|
(6.10.2024 16:07:35)
Promiň, že se možná blbě ptám - ale jak vlastně financuješ provoz takto velké rodiny ?Nepředpokládám, že ti manžel na děti platí, nebo ano ?Máš nějaký příjem ? Pracuješ ? Máš vlastní úspory ?
|
| Katka a 2 výrostci |
|
(6.10.2024 16:21:49)
Aha,dočítám,ze byl rozvod..tedy asi alespoň alimenty máte...Poradit neumim,pripadaš mi jako z jiné planety...reálne si neumi predstavit se uzivit hospodarením -zena bez partnera,s podlomenym zdravim a detmi....
|
| neznámá |
|
(6.10.2024 16:38:36)
Jo, na dvou hektarech a s poraněnou páteří budou potravinově soběstační.
A věci pořizovala tajně, ale i přes to jich pořídila tolik, aby zakrámovala dva domy.
No, asi by bylo zajímavé slyšet ten příběh z druhé strany.
U nás se říká, že houpat mě můžeš, ale točit dokola už je moc.
|
| Beat |
|
(6.10.2024 16:42:57)
Neznama, ano.. je to všechno tak divny, že buď je to cele nesmysl , nebo hodně divná pravda.
|
| Beat |
|
(6.10.2024 16:43:50)
Prosím te, a kde jsi hospodařila posledních 20 let v centru Prahy.. pokud dobře počítám.
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 16:54:43)
Beat, aha, takže se mám omlouvat a ospravedlňovat svůj život? To jsem nečekala. Měla jsem 12 621m2 u Svatbína. Pak jsem měla 2 ha v Bedřichově a nyní mám hektarové pole u Žatce.
|
|
|
|
| TaJ |
|
(6.10.2024 16:47:27)
Neznámá, přesně, zní to čím dál méně věrohodně...
|
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 16:52:23)
Neznámá, dost mě mrzí, že zpochybňuješ můj život. Jsem tu anonymně, takže nemám důvod si cokoliv vymýšlet nebo přibarvovat. Věci tak prostě jsou a byli. Chápu, že někoho může drtit závist, že někdo jiný má dost věcí. Pohled, že týraná žena nemá právo cokoliv vlastnit nebo není schopná cokoliv si obstarat, je dost mylný. Jsem jako kdokoliv jiný, jen jsem musela čelit nestandardním situacím. Stalo se. Nevybrala jsem si ta nešla jsem tomu naproti.
Některé věci jsem získala prakticky zázrakem. Přes net jsem si našla známou, která se také věnuje charitě. Má i byt, který pronajímá. Jednou nechala vystěhovat neplatiče, ale zůstal po nich byt plný věcí, takže mi je darovala, abych si z toho vybrala všechno, co by se mi mohlo hodit. Věci jsem měla v autě týden, než se mi podařilo je propašovat do bytu, tak aby si toho rodina mého ex nevšimla. Nikdy jsem nepochopila, proč jim vadí, že jsem schopná se postarat a kde co zařídit. Ty věci byli zdarma! Ale pro ně to byl problém. Nesměli jsme si nic pořizovat, nesměla jsem domů brát nákup. Manžel ho nechával v autě. V době covidu jsem se naučila pořídit nákup přes kurýra a ten ho donesl až nahoru do bytu. Nikdo ho nemohl zastavit a poslat pryč. Pro mě neskutečná výhra.
Pak jsem měla kamarádku, která má neteř stejně starou, jako jsem já. Neteř je bohatá a pořád něco nakupuje. Věci ale často nevyužije a po čase je nové posílá dál. K mému překvapení se neteř zaměřuje na stejné věci, na které jsem zaměřená já- ekologie, soběstačnost apod., takže věci, který se zbavovala, tak jsem za ně byla neskutečně vděčná. Jiné věci jsem měnila pomoc barteru, nějaké získal na serveru, kde se darují věci za odvoz a kde jsem já sama často darovala. Měla bych se stydět za to, že jsem schopná zajistit své děti, i když jsme se nacházeli v tak hrozné situaci? Nepřipadá ti taková úvaha divná?
Páteř už nemám poraněnou. Někdy pekelně bolí, ale cvičím každý den jógu, rehabilituju a díky tomu jsem funkční. Nebudu přece sedět a fňukat jen proto, že jsem byla kdysi zraněná.
|
| neznámá |
|
(6.10.2024 16:57:02)
No, jako matka šesti dětí žijící na statku mám reálný pohled na věc.
|
| Beat |
|
(6.10.2024 17:03:19)
Tamie, nemyslím, ze ti někdo závidí. A ne, nemusíš nic vysvětlovat, je to tvoje věc. Ať se ti dari
|
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(6.10.2024 17:04:07)
Nesměli jste si brát domů nákup? To jste měli vařit a jíst na ulici? Co to bylo za magory? Nějaká sekta?
|
|
| K_at |
|
(6.10.2024 17:06:38)
Nikdo ti tu skutečně nezávidí ani mlýnky, ani lyže, ani knihy, ani nic.
Jenom celý tvůj příběh působí - takto psaný - prapodivně nekonzistentně. Což může být zkrátka tou psanou formou.
Mmch - tím, že prodáš cokoliv ze svého majetku, nemá nic co dělat s nějakým vítězstvím tvých ex...
|
|
| TaJ |
|
(6.10.2024 18:15:16)
Tamie, nemyslím, že by ti tu někdo něco záviděl... aspoň já v tvém příběhu nevidím nic záviděníhodného a ty věci už vůbec. Věcí se snažím naopak spíš zbavovat. Ale jen k té anonymitě... víš, že tohle je veřejný server, který si mohou číst tisíce lidí, kteří tu ani nejsou registrovaní a nemůžou přidávat příspěvky? A že z toho, co tu píšeš za podrobnosti, by tě okamžitě někdo snadno poznal, pokud by se sem třeba při nějakém surfování náhodou dostal?
|
|
|
|
|
|
|
|
| Gavašetka | 
|
(6.10.2024 16:50:09)
Tamie, to je jak z hororu, to co popisuješ, jeden příspěvek horší než druhý... Přesto ses dokázala nakonec sebrat a odejít a ještě zajistit majetek, abyste s dětmi neživořili! Žasnu, kolik máš sobě síly a co jste dokázali přežít. Jak už psaly holky, taky si myslím že leccos ti teprve bude docházet a nějaká opora by se ti hodila. Ty praktické věci, s tím ti neporadím, ale řekla bych, že by bylo fajn najít si psychoterapii pro ženy, které prošly domácím násilím, nemusí vždycky jít přímo o manžela, ale i o další osoby. Navíc, jak sama píšeš, manžel byl toho všeho též součástí. Zkus se podívat na weby organizací, které nabízejí v tomto směru pomoc, mají různé možnosti, někdy i jen on-line chat, někdy osobní konzultace. Ty i tvé děti si zasloužíte, abys na to nebyla sama. Radiální změnu jsi už udělala, teď musí doběhnout a zakořenit, musíš si na ni sama zvyknout. A to je proces. A ano, zajistit si bezpečí. Se vším ti nějak mohou pomoci, minimálně tím, že budeš přemýšlet nahlas a budeš mít k tomu relevantní zpětnou vazbu a podporu. Zkus třeba profem.cz, zrovna tam mají i ten chat. Pár lidí jsem tam znala, dělají dobrou práci.
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 17:28:09)
Gavašetko, zkoušela jsem to. Po posledním napadení, kdy to řešila i policie, sociálka atd., protože tchyně napadla i nejmladší dceru, jsem se obrátila na Krizové centrum a další dvě organizace. Bylo mi řečeno, že musím s dětmi okamžitě do bezpečí a to i kdybychom měli bydlet v jedné plesnivé místnosti. V mém bytě v té době byl nájemník a odmítal odejít, tak jsme sem nemohli jít hned. Byl to další boj.
Bylo mi řečeno, že jsou zvyklí pomáhat ženám, které nevlastní nemovitost, nemají kam jít a utíkají s jednou igelitkou. Zůstala jsem tak na vše dál sama. Podrazilo mi to nohy. Myslela jsem si, že mi tam pomohou a bylo hrozně těžké o všem veřejně mluvit. Psát mi nevadí, ale mluvit je problém. Už před lety jsem pochopila, proč lidé dokáží spáchat sebevraždu. Kdysi se oběsila má kamarádka a já nedokázala pochopit, jak to mohla udělat? Pak ale nastal moment a já věděla naprosto přesně, proč to ti lidé dělají. V ten moment jsem jim dokázala odpustit a najít pro ně pochopení. Vzepřít se osudu je ale strašně těžké. Ty organizace jsou financované na to, aby pomáhali. Mají psychology, právníky, sociální pracovníky a pak člověk slyší, to zvládnete, musíte si pomoct sama. Nebyl nikdo, kdo by mě vzal tzv. za ruku a pomohl mi tím vším projít. O to to bylo horší. Protože přece mám ten majetek, tak musím být schopná si pomoct. Nebylo ale jak. Na pole děti nevezmu, to by mi je vzala sociálka, domy před rekonstrukcí, bez vody a elektřiny a daleko od škol, v bytě byli cizí lidé a zaplatit v jeden moment kauci, realitce, nájem a zálohy na energie, to byl moc vysoký výdaj. Nemohla jsem si to dovolit.
Vyhledala jsem kdysi pomoc psycholožky. Na prvním sezení mi oznámila, že mi předepíše léky a jestli je nechci, tak k ní už nemám chodit. Jako psycholog ale léky předepisovat nesmí! Navíc když jsme si ještě ani pořádně nepopovídaly a nevěděla, o co se jedná. Tenkrát jsem za měsíc zhubla 27 kg. Onemocněla jsem a půl roku čekala na operaci. Byla jsem tak slabá, že jsem sotva chodila a mluvila a věděla jsem, že potřebuji oporu. V ten moment jsem měla skutečný strach, že už to dál sama nezvládnu. Proto jsem vyhledala psycholožku, aby mi poskytla oporu v době, kdy toho na mě bylo psychicky už moc, protože se mi hroutilo zdraví. Jiná v docházkové vzdálenosti nebyla, tak jsem kývla. Dávala mi léky, které jsem nikdy nebrala, protože jsem je nepotřebovala. Pojišťovna mě soustavně upozorňovala, že předepisované léky nesmím užívat v kombinaci s jinými, které mám. Nechtěla jsem se s psycholožkou hádat. Potřebovala jsem místo, kam chodím pravidelně. Vědět, že někdo ví, co všechno se děje a kdyby něco, tak snad zavolá pomoc. Místo opory jsem tak v sobě ještě musela řešit psycholožku, která se dopouští trestné činnosti a v ničem mi nepomáhá.
Na zmiňovaný odkaz se podívám. Děkuji. Ale už moc takhle nikomu nevěřím. Nepomohli, když to bylo akutní. První organizace, na kterou jsem se před lety obrátila, mi řekla, že by mi pomohli, kdyby mě týral manžel, ale když je to jeho rodina, tak to mi nepomůžou.
Tady jsem si všimla, že nestačí napsat pravdu, najdou se tací, kteří to budou zpochybňovat. Bezdůvodná nedůvěra nebo viktimizace oběti je asi ještě horší, než to, co si člověk musel prožít.
Děkuji za podporu.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(6.10.2024 17:43:03)
Ono je to docela logický. S jeho rodinou se nemusíš stýkat a když vniknou k tobě do bytu a mlátí tě máš zavolat policii.
Ja se to stane, že lidi, kterým je okoli 70 tě zničeho nic začnou mlátit? Demence?
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 18:15:19)
Inko, oni jsou mladí. První dvě děti měli ještě jako náctiletí, ale ty zemřely. Pak se narodil můj exmanžel, v autě před domem. Rok na to švagr a další rok další švagr. Když jsem se nastěhovala do domu, tak tchyni bylo 49 let. Nebyla stará a ani dnes by jí nikdo její věk nehádal. Tchán mě nutil jí kupovat oblečení, které nosím já. Taky chtěl, abych si mu sedala na klín apod. Pořád mluví jen o sexu. Jsou neuvěřitelně temperamentní, agresivní, škodolibí, zákeřní...
To s tím jídlem jsem sama nepochopila. Nesměli jsme ani vyhazovat odpadky do popelnice. Já vím, zni to neskutečně. Když jsem se nastěhovala, tak mi řekli, že dole mají skladovací prostory a tam nakupují hodně jídla a máme si ho brát. Já se styděla, tak jsem si došla nakoupit svoje. Zatarasili mi dveře a bylo kvůli tomu hrozné divadlo, proč to kupuju, když je to doma atd. Dva týdny pak bylo dusno v baráku a pomluvili mě po celé ulici, příbuzných i známých. Nejsem konfliktní typ. Tak jsem automaticky začala nakupovat tak, abych jídlo pronesla domů, když jsou v práci nebo někam jedou. Jenže oni pak schválně parkovali za rohem, abych nevěděla, že jsou už doma a načapali mě. Jindy jen objeli dům a hned se zase vrátili. Takže když mi manžel volal, můžeš, už odjeli a já se plížila s nákupem domů, tak najednou byli zpátky a zase mě načapali, jak jdu s nákupem z obchodu. Bylo kvůli tomu strašné zle. Jednou mi pak došla mouka během pečení. Hrozně jsem si to vyčítala, protože mám vždy všechno dobře promyšlené a prostě tohle byla chyba. Jak v tom člověk žije, tak ne, není z toho dementní, i když to tak třeba vypadá, ale pokud je nekonfliktní, tak se začne chovat jinak. Přizpůsobuje se podvědomě. Kolikrát to není nic, co by člověk musel plánovat. Je to automatické. Tenkrát jsem poprosila dceru, aby doběhla dolu a vzala tam jednu mouku. Volala jsem to manželovi, že si půjčím jednu mouku a pak jí hned doběhnu koupit, aby to nikdo nepoznal. Manžel mi vynadal, že přece jeho rodiče říkali, že si tam máme brát jídlo a kupovat nic nemusím. Já z toho měla šílené nervy. Pochopitelně tchyně přišla domů, zjistila, že jedna mouka ve skladu chybí a hned mě seřvala, že co si dole beru mouku. Manžel řekl, že je to divné, že přece říkala, že si jí máme brát. Pitomá mouka a už mě pomlouvala po sousedech, obvolala všechny příbuzné atd. Klasické její kolečko.
To bude souviset prostě s tím, že to jsou psychopati. Úmyslně člověku něco nabídnou, povolí, jsou milí, a když to člověk využije, tak dostane trest a oheň je na střeše. Postrádá to logiku. Zdá se to jako hloupost, ale nebyla. Bylo to peklo.
Než jsem se tam stěhovala, třídila jsem odpadky. Tam se mi za to vysmáli a když jsem si je snesla dolu a vrátila se pro dítě, abych ho snesla do kočárku, tak odpadky rozsypali dole po chodbě a smíchali je, že mi zakazují je třídit. Když jsem něco vyhodila do popelnice, tak to vyndávali. Běžně mi nadávali za to, co jsem vyhodila. Např. slupky od mandarinky apod. Odpadky jsme tak dávali do auta a pak je vozili rovnou do sběrného dvora. O nejstarší dceru jsem se soudila do její plnoletosti. Věděli moc dobře, že si na ně nikde nebudu stěžovat, protože tím bych riskovala, že mi sociálka odebere všechny děti a to bych nikdy nepřipustila. Jedna věc k druhé a třetí a...bylo toho moc. Neustále jsem něco řešila a čas plynul.
Vím, že mám volat policii, a teď bych to už udělala, ale tam to nešlo. Měla jsem takový strach, abych nepřišla o děti. Nešlo to. Jednou dcera už chtěla volat sama, když mě napadl švagr. Já byla v šoku a tak jsem řekla, že nemůžeme volat policii, protože je to tatínkova rodina. Nafackovala bych si sama. Jenže prostě člověk v šoku nereaguje správně. Když nejmladší dcera chodila do školky a všude vyprávěla, že babička bije maminku, tak jsem se málem hanbou propadla. Tenkrát byla svědkem toho, jak mě škrtí. Tchán seděl, díval se, ale když jsem se začala aktivně bránit, tak pak tchyni odtrhl. Nevím, jak je to možné, ale většinou jsem v šoku cca 2-3 dny. Není to jen pár hodin. Nevím proč. Asi nějaká obrana mého těla a asi jsem za to i vděčná, protože díky tomu jsem se možná nezbláznila. Po těch třech dnech už to není tak aktuální a člověk ví, že to přežil a přežije. Nebo to tak mají možná i ostatní, to netuším.
|
| Federika |
|
(6.10.2024 18:30:14)
A když teda víš, že chceš hospodařit, pěstovat si jídlo atd atd, proč se teda nepřestěhovat na tu chalupu?
Já bych zrovna tohle neudělala,ale ty chceš žít tímhle způsobem a myslíš si (protože v reálu to být pravda nemusí) že to chtějí i děti. A že chtějí všichni žít dohromady.Śkola se dá fakt řešit jinak, beztak pokud studujou, nemají přes týden čas a o víkendech můžete být všichni spolu.
Taky ty svátky-píšeš, že nechceš, aby děti přišly o "všechno krásný", ale seš si jistá, že to bylo tak krásný? V takovém prostředí bývají zrovna tyhle společenské akce často ještě víc vyhrocené, třeba by si děti naopak víc užívaly klidu a pohody, kdy nemusí bejt všechno dokonale nazdobené,upečeno větvičky formičky..
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 19:05:52)
Federiko, jejich rodina neslaví nic. Na Vánoce dělali zabijačku, ale dárky si nedávali. Jen vždy přišli, odvedli mi děti, že nesmí být nahoře a já celý večer probrečela. Roky jsem pracovala na tom, jak nám udělat Vánoce, aby se jich netýkali, aby nás nerozdělili. Jsou to naše svátky. Něco, co mě stálo neskutečné úsilí.
|
| Okolík | 
|
(6.10.2024 19:12:58)
Zabijačka v centru Prahy? Čemu říkáš centrum? Psycholožka předepisující léky? Žádná z organizací ti nepomohla, protože nejsi nemajetná?
Sorry, tvůj příběh mi připadá jako z nějakého románu.
Pokud je skutečný, prodala bych zbytný majetek a zakoupila nemovitost vhodnou k bydlení tolika lidí s velkým pozemkem
|
|
|
|
|
|
| Gavašetka |
|
(6.10.2024 17:52:59)
Pokud ti předepisovala léky, nemohla to být psycholožka, recept vždy vystavuje lékař, takže to musela být psychiatrička, popř. lékař nějaké jiné odbornosti. Nevím, jaké jsi navštívila organizace, ale násilně se může chovat leckdo, dobrá organizace (sociální služba) nebude trvat na tom, že to musí být manžel. Týrání navíc není jen mezi nemajetnými, takže určitě nejsi jediná, kdo má nějaké finanční/majetkové zdroje, to opět není něco, co by Tě mělo vyřadit z péče. Zároveň vždycky je to o tom, jestli máš v danou službu důvěru, jestli ti ten člověk "sedí". A jde taky o to, aby ses odhodlala zachránit se ty sama (což nakonec nastalo), nemůže tě zachránit někdo zvenčí, může tě "pouze" podpořit, přičemž služby jsou kapacitně přetížené... Když se ti bude chtít, zkus se na ně obrátit, možná ale najdeš jinou organizaci nebo jiný způsob, který ti bude lépe vyhovovat.
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 18:38:30)
Gavašetko, je to psycholožka, má titul Mgr. Nesmí předepisovat léky. Její manžel je ale psychiatr a ona používá jeho razítko. Myslím, že je to dost velký problém. Kdybych léky skutečně užívala a kdybych měla jinou pojišťovnu, která by mě nevarovala, že se lék nesmí užívat v kombinaci s těmi, co už mám, tak mě to mohlo zabít. Kolika lidem tohle ublíží a ani neví o tom, kdo je na vině? Lidé tam chodí s důvěrou. Věří jí a ona podvádí. Nemá patřičné znalosti, aby věděla, který lék komu předepsat.
Když jsem šla do Krizového centra, bylo hrozné horko a měla jsem ruku v sádře, rameno zraněné. Nechtěla jsem tam jít. Připadala jsem si ponížená, že musím požádat o pomoc. Neschopná, že to nezvládnu vyřešit sama. Nemám moc sebevědomí a tohle pro mě bylo neskutečně obtížné. Když jsem zjistila, že jsem problém, protože mám majetek a přece ho můžu prodat a pomoct si tak sama... nečekala jsem to. Čekala jsem podporu, kterou jsem nenašla. Vysvětlovala jsem jim, že ale pole hned prodat nemůžu, i kdybych chtěla. Prodat nemovitost může trvat roky. To není něco, co se stane přes noc. Do bytu jsem jít nemohla a jediná možnost byla se soudit, aby soud rozhodl o vystěhování nájemníků, příp. o exekučním vystěhování. To mohlo zabrat i dva roky. Byla jsem zoufalá, na dně, zraněná a odcházela jsem od nich totálně zlomená. Plakala jsem celou cestu domů. Přemoct se dojít tam, bylo extrémně náročné (navíc jsem se potřebovala propašovat z domu, aby si toho nikdo nevšiml) a odcházet bez rady, kdy jsem se cítila ještě špatně, že vlastně mám možnosti, byť vlastně v ten moment žádné nebyli, bylo hrozné. Právnička doslovně řekla: A co po nás chcete? Všude dávají jen telefonní čísla, zavolejte si sem, tam vám pomohou. Ta čísla si umím dohledat sama. Nejsem nesvéprávná. Jenže člověk co je psychicky zlomený, potřebuje hlavně psychickou podporu. Kdyby řekli, tady je člověk, ten to s vámi projde, pomůže vám zavolat realitce, pokud to sama máte strach udělat. To by pomohlo.
Někdy člověk vydrží nemyslitelné, ale triviální věc se pak pro něj stane problémem. Jak se říká: Stokrát nic umořilo osla. Já si nakonec o pomoc zvládla říct, ale bylo to k ničemu. Jsem ráda, že je to za námi.
|
| Termix |
|
(6.10.2024 19:11:46)
Nezlob se, ale opravdu nevěřím, že nějaká psycholožka používá razítko svého manžela psychiatra a předepisuje léky.
|
|
|
|
|
|
| Yuki 00,03,07 |
|
(6.10.2024 17:00:59)
myslím, že by ti pomohla psychoterapie, aby ti někdo vysvětlil, že teď už můžeš odpočívat, nemusíš dělat něco, co zrovna z jakéhokoliv důvodu dělat nemůžeš, můžeš odpočívat, nemusíš se o nic starat a musíš nejdřív popadnout dech, abys mohla zase začít žít
a taky aby mohly žít děti, radši s minimem věcí a s cukrovím jednoho tvaru, větvičkou bistro stromečku... ale v klidu
ty ses totiž ještě nezastavila, pořád jsi v tom napětí a tím, jak strašně chceš něco dělat, měnit, vracet se ke způsobu oslav, tím vším se v tom držíš
poslechni děti, udělejte si s svátky podle svých současných možností, určitě budou i tak ty nejhezčí
|
| Tamie + 5 |
|
(6.10.2024 17:38:06)
Yuki, máš pravdu. Ještě jsem se nezastavila. Možná z toho mám vnitřně opravdu strach. Když to napíšeš takhle, tak to dává smysl. Asi se nedá 18 let hecování se, že to ještě vydržím a zítra to bude lepší, že to zvládnu a něco dalšího vymyslím, jen tak vymazat a začít se chovat úplně jinak. To jsem si neuvědomila.
Budu na tom muset zapracovat. Jen nevím, jak se uvolnit? Možná to jsou ty rány, o kterých se říká, že je zhojí čas. Netlačit na pilu a počkat si.
Máš pravdu, nechceme žít každý zvlášť. Rádi bychom žili společně, dokud to ještě jde.
Moc děkuji.
|
|
|
|
V její náručí
Břevnovské posvíceníPraha 6 
Biskup Tobiáš z BenešovaBenešov 
Floria podzimKroměříž 
Krása Smetanovy hudbyMělník 
Pocta Zuzaně NavarovéPraha 2 
Břevnovské posvícení
Biskup Tobiáš z Benešova
Floria podzim
Krása Smetanovy hudby
Pocta Zuzaně Navarové
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)