bien+Kája08/08 |
|
(15.1.2012 22:01:42) myslim,ze te chapu..
Kdyz mi bylo 12,poprve mi rekli,ze asi nebudu mit deti.na endokrinologii.ve 20 jsem mela prvni mimodelozni tehu,ktere jsem samovolne potratila.ve 23 druhe a to me stalo jeden vejcovod.pak nasledovala rada vysetreni vcetne velmi neprijemneho zkouseni pruchodnosti vejcovodu a verdikt-nebudu mit deti.rozhodne ne prirozenou cestou.ze zacatku faze obrovske prazdnoty,smutku a krize osobnosti-k cemu jsem,kdyz nedokazu zplodit potomka?! Casem jsem se smirila a zacala podle toho zit-sama pro sebe.. Pozdeji prisly deprese a ja byla rada,ze na svet,jez se mi nezdal byt peknym mistem nemuzu privezt nikoho dalsiho.zacala jsem zit tak,ze mi na zivote nezalezi,tudiz jsem nedelala nic pro to,abych tu byla jen o den dyl,nez je nutne.ale nedelala jsem ani nic,cim bych schvalne zivot ukratila..proste jsem zila dneskem,na zitrek jsem kaslala..krasnej,bezstarostnej zivot..a hresila jsem na svoji neplodnost..
Jednou,zrovna jsem byla ve vztahu ve fazi dohasinani,mela nastoupit do prace,jez byla mym detskym snem,a ktera neni pro detne,planovala stehovani 2000 km od domoviny,se mi udelalo spatne,az jsem sla na pohotovost.tam mi rekli,ze jsem bud tehotna,nebo mam cystu.prosila jsem vsechny vyssi instance,at je to ta cysta.v porodnici mi ve 2 rano potvrdili tehotenstvi,ba co vic,dle utz 20tt!o potratu jsem ani premyslet nemohla..
Cely tehotenstvi nebylo o teseni,ale o smirovani..a nemohla jsem to nikomu rict,nechapali by to..kdyz re rarach narodil,byl tim nejkrasnejsim miminkem. A ja se radovala,ze "funguju" spravne.ale pak prislo obdobi neustalyho breku,probdelych noci,vsak to znate..a ja zapochybovala o sve materske lasce..dokonce,kdyz jsem v jeho roce a pul zacala hledat praci a narazela,jrem mu ve slabych chvilkach vycitala,ze mi znicil zivot.teda jen v duchu,ale stejne me ty myslenky desily..
Od cca jeho 2 let ho opravdu bezmezne miluju..ale stejne mi to musi obcas nekdo pripomenout..
|
neha2 |
|
(15.1.2012 22:12:18) No popravdě, také jsem na tom byla podobně, přála jsem si, abych samovolně potratila a tím se to vyřešilo. Ještě nedávno jsem si říkala, že kdybych si měla vybrat jestli tenkrát otěhotnět nebo ne...Asi bych ještě počkala... Ale stejně ho miluji nejvíc na světě a beru to tak, jak to je, i když bez něj by to bylo vše jednodušší...
|
bien+Kája08/08 |
|
(15.1.2012 23:04:17) neho-ja tehdy opravdu doufala ve vrozeny vady.moje posledni sance..na ty nebyl cas.jen mi delali special utz srdicka,kvuli dryakum,jez jsem v dobe nevedomyho tehu brala na chripku.taky mi delali cca v 2tt slepak,TEHU NEZJISTILI/NEZKOUMALI,tak jestli nedoslo k poskozeni..ja si tehdy fakt prala at neco najdou,co bude indikaci k interrupci..
Dnes mi to prijde jako rouhani a chtela bych tento skraloup odstranit..to ale nejde a synovi to nikdy nereknu!ani jsem to vlastne nerekla nikomu.to je moje 13.komnata..
|
|
bien+Kája08/08 |
|
(15.1.2012 23:09:50) to,ze bez nej by bylo vse jednoduzsi pocituju dodnes.ale jakmile si ten pocit uvedomim,okamzite si ho zakazu..
Jeste jsem zapomnela napsat-kdyz mi na odd.genetiky po utz srdicka navrhli odber pupecnikove krve (ten jedinej by se stihl do 24tt a zaroven mel vypovidaci hodnotu pro potrat) a rekli mi o riziku 3-5% potratu,vysetreni jsem odmitla..takze naznak materske lasky tam byj..
|
|
|
bien+Kája08/08 |
|
(15.1.2012 22:28:08) a jen pro doplneni-s malym jsme porad sami,prace se konecne snad rysuje,stavy beznadeje mam porad,ale kdyby byl zivot lehkej,nevazila bych si ho..
A dekuju synatorovi,ze se do toho 20tt "schovaval",protoze jinak bych na potrat asi sla..
|
neha2 |
|
(16.1.2012 9:43:13) Bien, chtěla bych ti říct, že si moc vážím tvé upřímnosti. Rozhodně se nemáš za co stydět ani si nic nevyčítej!!! Prošla jsem hodně psychologama a psychiatrama a jedno jsem se naučuila: Nepotlačovat své emoce a nestydět se za ně! Neříkám, že občas nemám výčitky, co jsem si mysela, že jsem ho nechtěla, dokonce jsem se ho snažila v 5. měsíci vytlačit, tak hrozná jsem byla... Ale ten malej prďola se tam držel zuby nechty a ani při porodu semu nechtělo ven - já trpěla on si tam spal, pěkně v bříšku. Dokonce jsem si přála, aby jako miminko umřel, jak jsou ty případy náhlého umrtí... Určitě by mě spousta lidí odsoudila i dnes...Já bych mu v životě nemohla ublížit, proto jsem měla variantu adopce... Taková sobecká zadní vrátka... přiznávám se a nestydíme se za to... Ale víte, co? Je mi úplně jedno, co si o mě kdo myslí! Kdo nebyl v mé kůži a necítil se jako já, nemá právo mě soudit! V té situaci to nebylo jednoduché a teď jsem na sebe hrdá, jak jsem to zvládla i přes všechny překážky a doslova utrpení. Dnes bych syna nedala za nic na světě, miluju ho tak strašně moc, že bych umřela, kdyby se s ním něco stalo a jediné, co je mi líto, že jsem si ty krásné chvíle tak dlouho neužila. Jak jsem psala, bez něj by to bylo asi jednodušší a dokázala bych si ten život představit, aleto bych nesměla nikdy otěhotnět a znát ho. Takže pokud máte podobné zkušenosti,nic si nevyčítejte. O děti jste se přece starali dobře a máte právo se ne vždy cíti podle OSTATNÍCH
|
|
|
|