Všechny naše deníky

Andulka si od Ježíška moc přála podprsenku :-). Už jednu má od Aničky od tety Patriky - takovou tu lambadu a je z ní úplně hotová a nejradši by v ní chodila pořád. Ježíšek ale, jako na potvoru, nemohl žádnou sehnat, ale když jsme pak byli jednou nakupovat, v CA čekala jedna krásná pruhovaná soupravička přímo na Andulku. Andulína měla úžasně rozzářené oči a hrdě si jí nesla k pokladně. Na to konto začala kvičet Adélka, že chce taky podpsenkůůůůů.. Aňa se na ní podívala zvysoka a povídá jí: Prosím tě.. na co TY potřebuješ podprsenku???

Já si šla kamsi cosi vyzkoušet, Petr s nimi čekal "u medvědů" - to je taková klouzačka jakoby z iglů a jsou okolo hýbající se medvědi. Ale pak tam prý přišly naprosto nesnesitelné děti, tak radši holčičky sbalil a šli omrknout okolí. Áčka nezapřou dobrý vkus a první obchod, kam si to namířily, byl Victoria Secret, kde se rozplývaly nad podprsenkama. Petr říkal, že nad zasvěcenými komentáři našich slečen se bavil celý obchod :-)

Klidné odpoledne. Čekáme na mamku a na chlapíka, co nám má odečítat vodu a topení. Pohoda, klídek. A pak najednou rána a pláč. Adélka lezla na houpací křesílko přesně tak, jak jí pořád říkáme, že tam lézt nemá, a ono se to s ní zhouplo a spadla pozadu rovnou hlavou na topení. Utěšuju jí a ruku mi lepí krev.. Koukám, jak to vypadá a v hlavičce je díra. Utěšuju Adélku a do toho mě prozvání mamka, ať jí hodím klíče z balkónu a u dveří zvoní frajer, že jde odečítat. Lítám tu jak hadr na holi, chlapík je naštěstí samostatnej, sám si to odečte, podstrčí mi papír k podpisu a radši mizí. Mamka chvíli vymrzá než jí konečně hodím ty klíče. Jako na potvoru nemáme pojízdnou Feldu a Otylku má v práci Petr. Naštěstí jsem odchytla Míšu, takže nás vzala na Bulovku.

Vyhodila nás u klasické dětské pohotovosti, tam naštěstí nikdo nebyl, takže nás vzali hned dovnitř. Sestřička povídá - tak jí vysvlékněte a já na ní koukala jak blondýna, proč jako, když má rozbitou hlavu.. To zas na mě podobně koukala sestřička a rovnou nás poslala na dětskou chirurgii. Přišel se podívat i pan doktor, byl hodně milý, starší pán, a Adélce dal obrázek. Jen po ní chtěl, aby mu podala ruku a to naprosto odmítala. Ale pozdravila, to zas jo!

Najít dětskou chirurgii byl celkem oříšek. Sestřička mi to sice vysvětlila, ale těch baráků je tam tolik! A navíc potmě a ještě s tím vybledlým orientačním systémem.. Nakonec mi poradila jedna starší paní super zkratku přes jiný pavilon a my jsme konečně  našly příslušnou ordinaci. Před námi byly tři děti, ale docela to odsejpalo. Adélka stále hýřila vtipem, slibovala, že si nechá hlavičku prohlédnout a že nebude ječet. Byla naprosto k sežrání. Na jednu stranu umí spustit na požádání pláč, na druhou zas, pokud se jí něco stane, není zbytečný bolestínek. Ujišťovala mě, že už jí to bolí je tochu, že to bude dobý. Po vstupu do ordinace pěkně pozdravila a tím úsměvy skončily. Dostala jsem pokyn, že jí mám zout botičky a položit na bříško, aby se paní doktorka mohla podívat. Adél předvedla jeden ze svých vrcholných hysterických výjevů, že si lehat nebude a hotovo.. Ve finále jsme jí musely zalehnout tři, aby jí doktorka mohla tu ránu vyšetřit. Následně zkonstatovala, že to je na šití a že musí na sál, ale tam já nesmím.

Nechtělo se mi nechat vzpouzející se a ječící Adélku samotnou, ale nebylo zbytí. Jen za mnou zaklaply dveře, rozhostilo se ticho. Netuším, co sestřička Adélce řekla, nicméně s ní prý naprosto v klidu odešla na sál a zas se s ní za ruku s úsměvem vrátila - to už jsem i viděla na vlastní oči. Adélka má asi 4 stehy a dostala velkou pochvalu od sestry i doktorky, že byla hrozně statečná. Ještě jsme si tam musely 15 minut pohrát v čekárně, kdyby náhodou došlo k nějaké reakci na anestetika. Naštěstí tak nestalo a já mohla, s naprosto vysmátou, holčičkou vyrazit zas domů. Nejdřív jsem si chtěla vzít taxíka, ale zas se mi moc nechtělo jezdit bez sedačky, takže jsme jely sockou a bylo to v pohodě. A příští úterý jdeme na vyndavání stehů...

Mamka tu mezitím byla s Andulkou a ta chtěla vidět ty stehy a pak se rozplakala. Bylo jí líto, že má Adélka sešitou kebulku a dávala si to za vinu. Tak jsme jí tu pak mazlili a snažili se jí vysvětlit, že za to nemůže, že se to prostě stát může a že si budou teď obě dávat víc pozor na co lezou. Nakonec se uklidnila a večer už tu obě řádily jak černé ruce :-)

Já: Adélko, pojď si uklidit ty kartičky. Za chvíli přijde babička, tak ať se nelekne toho čurbesu.

Adélka: Mami, já jsem to vymyslela. Rozdělíme si puáci. Ty uklidíš kaltičky a já budu vyhlížet babičku.

Po chvíli se otočí od okna, přejede ostřížím zrakem kartičky a velmi udiveně se zeptá: Tys ty kautičky pořád ještě neuklidila???

Leden je ve znamení školy. Andulka je předškolačka, proto se nás toto téma bytostně týká. Využila jsem toho, že Adélka už může do školky, navíc tam měli zrovna divadélko, takže jsem v klidu vyrazila na den otevřených dveří do místní základky. Na začátku to bylo trochu rozpačité. Ujala se nás paní, která řekla pár základních informací, ale různé detaily nevěděla, což nás kapánek zarazilo. Pak nás vyslala do labyrintu chodeb. Naštěstí se nás v tu chvíli spojilo asi 5 a když jsme putovaly omrknout tělocvičnu, odchytla nás pančelka, které bylo divné, že se po škole pohybují podezřelá individua. Když jsem jí osvětlila, že jsme tápající matky budoucích prvňáčků, věnovala nám přestávku, po škole nás provedla a odpověděla na spoustu dotazů, dokonce i do družiny nás zavedla a pak zařídila, aby byli uvolněni žáci druhého stupně a pomohli i ostatním rodičům v orientaci. Pozn. ta paní na začátku byla paní šatnářka, jak jsme se pak dozvěděly :-).

My jsme s Míšou navštívily i první třídy - v jedné matematiku,v druhé češtinu. Osobně jsem byla dost překvapená,co všechno už děti umí a co se učí a hlavně se mi líbilo, že neseděly jen v lavicích, ale učily se odčítat formou soutěže. Paní ředitelka nám předvedla interaktivní tabuli a po vyčerpávajících dotazech jsme místní ústav opustily s vědomím, že ta škola není tak strašná, jak se nese pověst. Navíc tu mají prý skvělého školního psychloga - etopeda a i třeba místo zvonění jim hraje super hudba. Nehledě na umístění mimo jakoukoliv hlavní komunikaci a později nebude problém, aby Andulka chodila ze školy sama.

Ve školce jsme měli na školní téma i speciální třídní schůzky a musím říct, že to byla velmi podařená akce. Dozvěděli jsme se poměrně dost o dětech - Andulína měla z těch pracovních listů a různých testíků samé plusy, že s ničím nemá problémy - a také jsme se dost nachechtali. Mimo jiné jsme i vyzpovídali rodiče, kteří už v naší základce děti mají.

O víkendu jsem se, pro změnu, školila já kvůli Euroně - přijely navíc holky z Moravy, což jsem měla velikou radost. Vergelka byla vyhodnocená jako nová 21 - tj. manažerka sítě, což je obrovský úspěch! Školení jako takové bylo úžasné - téma koačink, což mě hodně oslovuje už asi rok a docela mě to nakoplo k jistým rozhodnutím a plánům. Poté jsme měly zamluvenou moc příjemnou restauraci s výborným jídlem. Po cestě domů jsme s Vergelkou zasvětily holky do tajů geocachingu - byla legrace vyhrabávat kešky ze sněhu :-). Večer jsme poseděly a pokecaly a v neděli po ránu holky odjely zase zpátky do Beskyd. Naštěstí chytly nějaký zpožděný vlak, takže dorazily docela brzo, později už by to byl dost velký problém, protože opět začalo hodně sněžit, takže jsem docela nervózně očekávala návrat Petra a Áček ze Skalice.

K zápisu jsme šli v úterý. Slavnostně celá rodina. Já měla totiž naplánovanou kontrolu štítné žlázy, takže Petr zůstal doma, abych nemusela brát Adélku s sebou, přece jen je to na druhém konci Prahy, a pak že půjdeme společně k tomu zápisu. Docela legrace byla s rodným listem. Vím, kde mám tyto doklady uložené, šla jsem najisto a ejhle, RL nikde.. prohledali jsme s Petrem všechno a bez úspěchu. Nakonec mě napadlo podívat se do složky, kterou jsem měla u soudu s Qamem a ejhle, byl tam :-).

Andulka se nastrojila a mohli jsme vyrazit. Po cestě jsme potkali Tomáška s rodiči a tak začátky absolvovaly děti spolu. Než jsem odevzdala přihlášku, Andulka měla nakreslit postavu - buď tatínka nebo maminku. Nakreslila mně, byla jsem jako nádherná princezna :-). Andulka dostala Pochvalný list, do kterého získávala razítka od jednotlivých pančelek. Nejdřív předváděla, jestli umí číslice a počítat, pak vyprávěla pohádku, rovnala zvířátka do jejich domečků, ukazovala písmenka, vyjmenovávala různě věci, u jedné pančelky se i vázala tkanička, určovala tvary, stavěla tvary podle obrázku, určovala rozdíly v obrázcích, případně jestli jsou stejné (to byla jediná chybka, nepostřehla, že domečky sice jsou stejné, ale mají zrcadlově komíny. Osobně si myslím, že otázka nebyla položena úplně správně, ale to neva, mám pocit, že to nepostřehlo žádné dítko). U tohoto testu seděl ten školní psycholog a zapisoval si postřehy do notebooku. Nakonec si mohla Andulka vybrat balónek a nádherné dárečky od dětí a také vzít bonbón. BTW - bonbóny měli skoro na každém stanovišti a Andulka se vždycky rovnou optala, jestli si může vzít dva, že má i sestřičku :-D. Úplně poslední stanoviště bylo u paní ředitelky, kde už na nás čekal papír, že je Andulka přijatá ke školní docházce.. Ufff... Myslím, že po tomhle zápisu pro ní budou přijímačky na vejšku brnkačka.. Oslava proběhla, samozřejmě, v Chýši. :-)

Fotečky jsou na rajčeti.

V lednu ještě proběhlo dědické řízení po babičce, což byl v podstatě takový poslední babiččin kanadský žertík. Ne nadarmo se říká, že spravedlnost je slepá. Sice nedošlo na babiččina slova - Po mojí smrti se porvěte - tak hluboko fakt nikdo nemá potřebu klesnout, ale pachuť zůstala hodně nepříjemná, což je mi líto hlavně kvůli mamce.  Ale ve finále jsme se s mamkou a strejdou shodli, že nejdůležitější je, abysme byli zdraví a v pohodě.

5.1.2010 byla Adélka poprvé ve školce. A jak je tady trapným zvykem, jen na hodinu, takže se stihla akorát nasnídat. Líbilo se jí tam a už se těší, že půjde zas. Jen jak může omezený počet dnů, musím to vždycky nějak rozplánovat :-). Jako značku má rohlíček, což tedy ze začátku nesla dost těžce, protože chtěla Beuškůůů nebo Jahůdkůůůůů a necééé vohvíčeeeek! Tak jsme jí to s Andulkou politicky vysvětlily, že je rohlíček moc hezký a že jí možná paní ředitelka viděla v culíčcích a ty jí připomněly rohlíčky a proto tu značku dostala.. Nakonec se s tím smířila a už je i ráda.

Andulka jí dala pár moudrých rad z pozice zkušenější - budeš tam mít svůj ručníček, poznáš si ho podle značky - rohlíčku a musíš si po sobě uklízet a pěkně zdravit atd. atd.. docela jsem se bavila.

Jeli jsem z botanické zahrady, už byla tma. Všude v oknech svítila vánoční výzdoba a v areálu blázince byla v jednom pavilonu rozsvícena snad všechna okna.

Adélka: Jééé, tady jsou taky světýlka!

Já: Ano, to je blázinec, tak mě brzo dostanete..

Adélka konejšivě: Mami, neboj, my tě tam odvezeme.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Adélka dostala od babičky sukničku a k ní legínky, aby měla něco nového na Štědrý večer. Kouká na ty legínky a povídá: Mami, ploč si mi to ustčihla??

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

V SuperStar jsme fandily (píšu záměrně tvrdé y, protože Skalymu to bylo jedno :-)) Miro Šmajdovi (odkaz na naší velmi oblíbenou soutěžní píseň http://www.youtube.com/watch?v=1QpFAePfDns). Jednou jsem Adélku nějak šťouchla do vlásků a ona na mě hned spustila: Mami, necuchej mě! Budu vypadat jak Miro Šmajda!

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

A velmi oblíbené v poslední době je, že když na Áďu koukáme, že něco třeba dělá, tak se na nás otočí a řekne naprostým puberťáckým tónem: Co je?? Co na mě koukáš??

Večer jsem Andulce umyla vlásky a ráno měla trochu přeleželou ofinu, takže jí to trčelo. Poradila jsem jí, že si stejně vezme čepičku a než dojde do školky, tak to bude v pohodě. Ona mi to odkývala a povídá: No koukám, že by sis taky měla nasadit nějakou čepičku..

xxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Debata o městské hromadné dopravě - my tomu říkáme socka, načež Andulka se zamyslela a povídá: A helikoptéra a loď je taky socka?? Andulko, miláčku.. doufám, že si to jednou v životě zařídíš tak, aby i tohle byla pro tebe socka :-D.

Konečně jsem nasypala fotky na rajče a to i nějaké restíky http://skalaci.rajce.idnes.cz/

Váha 20,1 kg

Výška 112 cm

Váha 13,1 kg

Výška 94 cm