| Roya | 
 |
(11.8.2024 11:27:39)
Protože to sama mám trochu jinak, ráda bych porozuměla ženám, které se celoživotně obětují pro své okolí, starají se, zařizují, nejsou spokojené, pokud jejich okolí není 100% spokojené, cítí se zodpovědné za štěstí druhých. Říkají takové věci, které druhé nepopudí, neříkají, jak by to vyhovovalo jim, protože jim je lépe, když je druhý spokojený, než kdyby si prosadily něco svého.
V tomhle asi nikdo nemůže být spokojený, nebo ano? Jak se cítí v hloubi duše - nepřeje si třeba, aby dokázala ostatní nechat žít bez jejího přičinění? Není z toho unavená? Nenaplněná? Nebo i tak může být šťastná?
|
| Žžena |
|
(11.8.2024 11:48:28)
Ono je to myslím širší téma. Jednak se dost intenzivně prolíná se stereotypy "ženské role", jednak jsou v životě různé způsoby, jakými se žena do takové pozice ve své rodině dostane, aniž by to původně plánovala.
|
|
| petluše | 
|
(11.8.2024 12:01:39)
Mám sklony k závislým vztahům. Uspokojováním ostatních si utvrzuji svou hodnotu. Jde i nastavení z dětstvi, reakce na ne úplně normální výchovu. Bojují s tím se střídavým úspěchem. A ne, není tak nikdo šťastný, vyčerpává to a nic se nevrací.
|
|
| 77kraska |
|
(11.8.2024 12:08:42)
ja teda kazdemu reknu, co si myslim (v rodine... zatimco v praci se radsi krotim)
ale samozrejme neziju podle sebe a delam veci, ktere bych sama od sebe nedelala...napr. jsem vyklidila otci tri jeho zabordelene garaze a jeden jeho pokoj...jeste zbyva vyklidit sklep, ktery je naplneny od podlahy po strop od zdi ke dverim...nebo jsem roky jezdila na partnerovu rozestavenou a nepohodlnou chalupu, abychom byli spolu jako rodina, s partnerem se nedalo hnout, aby chalupu dodelal a zaridil ji pohodlneji
myslim, ze spousta lidi dela ustupky....nekdo se obleka podle prani partnera nebo ma uces, ktery se libi partnerovi, coz ja bych nedelala...a nekdo dela to, co je podstatne pro fungovani rodiny (jako ja to vyklizeni nebo jezdeni na chalupu)
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- | 
|
(11.8.2024 12:18:20)
Ne, jsem spíš sobec.
|
|
| Kaipa |
|
(11.8.2024 12:21:33)
Samozřejmě dělám různé ústupky, věci, které mě nebaví, ale jsou prostě nutné nebo udělají mým blízkým nějakou zásadní radost. Myslím, že tak to má naprostá většina lidí, nejen žen. Vlastně jsem se setkala pouze s jednou osobou, která hlásala, že dělá jen to, co chce, že nemusí nic (a shodou okolností to bylo tady na Rodině  ).
Ale nikdy nejdu nijak zásadně a hlavně dlouhodobě mimo svoji komfortní zónu ve smyslu popírání svého já.
Co mám ovšem silně zakořeněné, je to, že nemůžu být šťastná, když by nebyly šťastné moje děti. Ale už jsem se aspoň naučila, že ony mohou spatřovat své štěstí jinde než já.
|
| Čumča. | 
|
(11.8.2024 14:08:37)
"Co mám ovšem silně zakořeněné, je to, že nemůžu být šťastná, když by nebyly šťastné moje děti."
já ještě těžce nesu, když není šťastný manžel, a kdysi jsem takhle silně byla napojená na svou mámu, její problémy mě trápily víc než ty moje, MM to má stejně, prostě matkám nesmí nic chybět, to je ale přirozené, ne?
|
| Kaipa |
|
(11.8.2024 14:40:29)
S manželem to je pro mě jednodušší, protože jsme partneři, tudíž máme vzájemně značný vliv na štěstí toho druhého. Děti jsou už dospělé, mají své životy a náš/můj vliv na jejich štěstí není tak zásadní.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(11.8.2024 14:51:07)
Samozřejmě chci, aby byl manžel šťastný, ale pokud by to znamenalo popírat sama sebe, asi by to nebyl vhodný manžel. Děláme se šťastný navzájem.
Syn taky chci aby byl šťastný, ale asi by ho to netěšilo, kdybych z toho byla nešťastná já.
Prostě to chce rovnováhu.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(11.8.2024 14:53:21)
Obětovala bych se leda pro vnuka, kdyby mu něco hrozilo, je ještě malý nebyl by to od něj záměr.
|
|
| TaJ | 
|
(11.8.2024 15:00:29)
Inko, přesně, rovnováha musí být. V partnerství se to prostě bez kompromisů neobejde, ale mělo by to být vyvážené, ne aby se pořád obětoval jen jeden. A stejně tak s dětmi. Jasně, malým dětem se člověk musí přizpůsobit většinou trochu víc, ale taky zase ne úplně ve všem.
|
|
|
|
|
|
| CisloPi | 
|
(11.8.2024 12:22:31)
Znám takhle jednu paní, která je až extrémně sebeobětující se. Ona od toho odvíjí svou hodnotu.
|
|
| Yuki 00,03,07 | 
|
(11.8.2024 12:32:55)
do jisté míry to dělám taky, ale právě mám tu míru, mez, za kterou už nejsem ochotná jít. Je mi v tom dobře, protože to není sebeobětování. Mám dost vysoký nároky na sebe i na okolí a vyžaduju něco za něco, nedělám nikomu vola jen proto, aby byli všichni spokojeni.
mám kolegyni, která nechce udělat nic, co by někoho mohlo mrzet, pak to ale většinou mrzí ji, není to dobrý způsob
|
|
| Hadice a hadi |
|
(11.8.2024 12:38:18)
Já strašně nemám ráda konflikty a zároveň mám poměrně širokej koridor toho, co mi nevadí. Takže v očích někoho se možná upozaduju, ale určitě jsou i tací, kteří si to rozhodně nemyslí. Dost záleží na povaze hodnotitele.
Každopádně se snažím žít nějak v míru s ostatními a do boje jdu málokdy.
|
|
| Ropucha + 2 | 
|
(11.8.2024 12:52:58)
Tebou popisované nastavení je mi bytostně cizí.
Bojuji u sebe spíše s egoistickým a sobeckým nastavením.
Ale pozitivní stránkou je, že jsem zároveň respektující, přející a nekonfliktní. Nemám potřebu nikoho potápět pro svou spokojenost, ale ani pro druhé trpět a obětovat se. Výjimkou byly mé děti, když byly malé, a do nějaké míry stále jsou.
A pes 
|
| 77kraska |
|
(11.8.2024 13:00:04)
Ropucho, ja to mam tak, ze musim presvedcovat sama sebe, ze na mne taky zalezi a ze bych mela udelat neco, co je prinosne jen pro mne...protoze muj cas a energii si porad narokuje nekdo jiny
ale uz se to pomalu ucim
|
|
|
| byvala radka |
|
(11.8.2024 13:35:10)
Mam k tomu sklony, takze se ucim rikat ne. A mam taky miru, kdy to vybuchne. Anebo kdyz citim, ze uz se to sbira, udelam neco pro sebe, vetsinou "utecu" na hory. Mela bych se naucit postavit primo v kazde situaci, zatim mi to jde jen obcas.
|
|
| Federika | 
|
(11.8.2024 13:44:59)
Nepopírám, neobětuju se, necítím se zodpovědná za štěstí druhých.
Pro svou rodinu toho dělám dost,ale jen tolik, kolik chci.
V okolí mám pár žen, které si jejich život samy takhle nestavily a jejich rodina to bere jako samozřejmost.
|
|
| Čumča. |
|
(11.8.2024 13:51:13)
Moc hezké téma!
Tohle se stává ženám, které se v dětství staly chůvičkami pro své mladší sourozence Byly od dětství vedeny k tomu, že mají zodpovědnost, musí pomáhat a obětovat kus svého dětství ve prospěch svých rodičů a malých sourozenců... Moje skorotchýně byla nejstarší sestra se 4 mladšími bratry a vyprávěla mi o tom. Je to parádně smutné... Kluci letěli ven si hrát, ona od deseti let zvládala (musela zvládat) jednoduchý oběd pro 7člennou rodinu. Tatínek (ačkoli milovaný) jí v tom nechal, mamince to takto vyhovovalo.
|
| Federika |
|
(11.8.2024 14:11:44)
To nevím, Čumčo.
Já se v dětství starala o dvě mladší sestry, vypravovala jsem je a vodila ráno do školky,do školy, vařila čaj, dělala snídani, od svých 6 let.
A nic takovýho to ve mně nezanechalo.
|
| Čumča. |
|
(11.8.2024 15:17:10)
Fed, to je ale normální, někdo prostě je nejstarší - ale já mluvím o značně větším popření vlastních potřeb; z módu "chůvička/ošetřovatelka" se ta paní nedostala ani v předdůchodovém věku, ale ona si to zvědomila, věděla o sobě, že je to její slabina...a občas prostě řekla STOP
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 | 
|
(11.8.2024 16:05:04)
No já tvrdím, že naopak potřeba pečovat o mladší sestru, mi dala v životě správný impuls a pomohla mi dospět... Nést za někoho odpovědnost, muset za něj myslet, to mě připravilo na život skvěle a považuju za velkou škodu, že to nejmladší dítě o tohle vždycky přijde a poznamená ho to většinou hodně... Myslím, že i jedináček má v tomhle směru lepší startovní pozici než nejmladší dítě (nese zodpovědnost alespoň sám za sebe, na nikoho nespoléhá)
|
|
|
|
| Lída+2 | 
|
(11.8.2024 19:28:54)
Takto to na vesnici fungovalo. Od cca 7 let dovařit oběd a postarat se ovsechny mladší. A to i sestřenice. A když dospělý dorazili domů a ty mrňata nespala, byl sekec mazec a to doslova. Já se starala půl prázdnin o sestru 5, sestřenice později dvě.
V 9 letech dopoledne, oběd, dát je spát, sestra 7, sestřenice 4 a 1 rok.
A když odpoledne přišla babička v 13h zjistila, že nespí, tak mi nařezala varečkou. No druhý den spali, celý dopoledne jsem je honila kolem zahomenky. Ani jedna si to nepamatuje. ( oni tři jsou dost sobecké, takto je to asi správně) hlavně, že vůbec neví co jsem jim dělala.
Dospělí řešili hospodaření.
A teta se strejdou v té době byli v Chorvatsku na dovolené. Já je tak nenáviděla.
A když později ta nejmenší sestřenice okolo4-5 roku ječela u každé bouřky, tak to jsem se na ty dva zlobila ještě víc. Nacpali je k nám na dva měsíce.
Pak jsme se odstěhovali, když mi bylo 13 a mohla jsem mít normální léto. Jako všichni okolo.
Dá mi hodně práce být sobec, naštěstí manžel to hlídá, když má pocit, že stačilo tak něco utne. A rozhodne on. Za což jsem mu vděčná. ( mám pocit, že občas najedu na mód: zase jsi se málo snažila . Jsi úplně k ničemu. )holt 13 let práce ve vás zanechává tohle. Jinak to asi nejde, aby ta dětská práce nenechala nasledky. Kor když probíhá 13 let kritiky.
|
| Čumča. |
|
(11.8.2024 19:53:38)
Lído, je dobré mít dohled. Manžel jednou řekl mé rodině: "Takže se zvedáme, takhle s ní mluvit nebudete, branka je tamhle, odchod." V klidu, bez křiku (to by měla Ropucha radost, posledně tu psala, že je nedůstojné křičet)
Strejda byl dotčen maximálně, skoro ho kleplo, jak jím lomcoval vztek, bylo vidět, že s ním takto nikdo nikdy nemluvil.
Manžel se pro svou rodinu taky vždycky mohl přetrhnout, byl vychován v módu že muž ženám slouží, odnaučil se to až ke třicítce Dost se mi ulevilo. Nesnášela jsem, jak se s nimi přepne do servilního módu.
Ale to, když se vůči někomu vymezíte, je strašlivě zásadní, kruciální moment. Když muž mému strejdovi zavelel, za chvíli seděl a pochyboval, prý: "Udělal jsem dobře? Tys to takhle nechtěla, viď? Neměl jsem se do toho plést. Všechno jsem zhoršil. "
Umět se rázně vymezit, když to vůbec neumíte, vůbec vám to není vlastní, a nikdy jste nesměl, je jako překročit vlastní stín, neskutečná dřina.
Já na to: "Zhoršil, ale bylo to moc hezký, blbá je ta situace tak moc, že už je jedno, když to bude od teď ještě o něco blbější, jsem ráda, že ses mu postavil."
|
|
|
|
| Čumča. |
|
(11.8.2024 13:59:11)
"Jak se cítí v hloubi duše - nepřeje si třeba, aby dokázala ostatní nechat žít bez jejího přičinění? Není z toho unavená? Nenaplněná? Nebo i tak může být šťastná?"
tohle už je na trochu intimnější notu, to byla značná část mé terapie
Zabránila jsem tomu, aby se příbuzenstvo pozabíjelo, násilnému vystěhování, aby se nestala tragédie s nesvéprávným příbuzným, hasila konflikty v rodině už od dětství a léta se mi to dařilo - šťastná jsem z toho nikdy nebyla, jak jsme se s odborníkem dobrali Což je právě problém, že jsem se ani sama neuměla pochválit, říct sama sobě "dobrá práce, nestala se katastrofa, nikdo není v kriminále, zvládlas to velmi dobře."
|
|
| TaJ |
|
(11.8.2024 14:28:06)
Nepopírám, od začátku to máme doma nastavené tak, že se všichni chceme cítit dobře a je potřeba hledat nějaký kompromis, abychom všichni měli svůj prostor. Samozřejmě, syn je trochu kapitola sama pro sebe, tam to možná může vypadat, že se přizpůsobuju a obětuju těm jeho vlakům až neúměrně, ale není to pravda, i tam to má svoje hranice. A taky je to o tom, že syn nás do toho svého koníčka zatáhl vlastně taky, takže i my kolikrát dáváme sami jako první podnět na nějakou takovou akci. Ale nepojedu někam přes celou republiku, když mám před sebou tři dvanáctky v práci, nebo když jsem si domluvila kafe, nebo koncert s kamarádkou, stejně jako manžel nepojede kvůli jednomu vlaku několik hodin autem apod. Takže někdy syn něco oželí, jede tam sám, nebo s kamarádem, nebo to nějak zkrátí, přizpůsobí, aby to bylo schůdné pro všechny. A stejně tak my se snažíme třeba na dovolené plánovat aktivity tak, abychom my si přišli na to své a bylo to zároveň přijatelné i pro něj. Jinak v některých věcech vyloženě myslím na sebe, třeba práci chci mít vždycky na dlouhý/krátký týden, abych měla aspoň nějaké dopoledne volné jen sama pro sebe, když jsou manžel a syn v práci. Mám dost velkou potřebu být sama a tohle bych si fakt nerada nechala vzít. Byť to přináší i to, že některé víkendy s nimi prostě na nějaké akce nemůžu, nebo to musím řešit nějakou výměnou apod. Ale ty moje volné dny mi za to stojí.
|
|
| Abigail* | 
|
(11.8.2024 14:30:03)
Nejsem taková, ve většině případů hledím na sebe. Drobné ústupky teda někdy dělám, abych měla klid, ale jsou to prkotiny.
Když jsme ale před 2 roky byli na vícedenní akci s přáteli, úplně mě vyděsila kamarádka, kterou jsem nějakou dobu neviděla. Objednali si na půl s manželem nějaké jídlo, které ale obsahovalo kukuřici, kterou její muž není. Jeho reakce řečena opravdu škaredým tónem byla: "Cos mi to donesla?" A ona bez řečí vyjedla všechnu kukuřici. Já jsem nevěřícně mlčela, protože reagovat takto můj muž, tak už má jídlo na hlavě nebo bych mu to podala a odešla. Jídlo vybrali spolu, byla to nějaká jídelna, kde nebylo napsáno, co všechno to jídlo obsahuje.
|
|
| Půlka psa | 
|
(11.8.2024 15:01:32)
Popírám sama sebe, protože být to po mém, tak nic nedělám a ječím na všechny kolem, že jsou idioti a se.ou mě. V realitě jim v klidu řeknu, že s nimi nesouhlasím a hledáme win win řešení. Obávám se, že bez popírání sebe sama to nepůjde.
|
| Čumča. |
|
(11.8.2024 15:11:39)
Půlko, něco trochu podobného má můj manžel. Když v práci v rámci týmu řeší nějaké opatření, už si zvykli si z něj utahovat: "co kdybys místo výzev, co my si myslíme a navrhujeme, řekl, jak to konkrétně uděláme, stejně to už máš rozmyšlený a v zásadě navržený - že bychom si ušetřili spoustu času a ty nám nebudeš nadávat."
|
|
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(11.8.2024 16:00:10)
Mám pocit, že většina mého života je o popírání sebe sama
Jsem v jádru asi dost zlá, nevybíravá a zlomyslná a vím to a bojuju s tím neustále... Asi jako s tím, že každý má v sobě černého a bílého vlka a záleží jen na něm, kterého bude krmit a nechá ho sílit - jen já teda říkám, že svého temného vlka naopak krmím a překrmuji, aby byl nacpaný a líný a neútočil (a své zlé já uspokojím temným humorem )
Takže svému okolí neříkám natvrdo co si myslím, pokud se mě nezeptá, a i pak vše zmírňuji a snažím se o empatii... Hodně věcí dělám pro radost a štěstí druhých, ale umím (většinou) udržet hranici přijatelnou pro mne... Někdy mě to ale stejně pohltí a pak se v tom plácám...
A když už je toho příliš, potřebuju utéct a chvíli si být sama a někdy si vykřičet všechny zlé věci, co se mi honí hlavou...
Nejvíc se děsím toho, že jednou přijde chvíle, kdy věkem nebo duševní nedostatečností nedokážu ovládnout sebe sama a začnu nahlas říkat všechno, co mě napadá...
|
| Beat | 
|
(11.8.2024 16:07:21)
Dokud mi to, že dělám něco pro druhé přináší radost, je to ok. Když citim, ze radost ztrácím, uberu.
A to, ze někdy chuť někoho poslat někam a zarvat na nej, a já to neudělám, neberu jako popírání sama sebe, ale jako určitou morální vyspělost a schopnost se obvladat.
Jinak jsem asi zdravě sobecka, mám se rada a poznam, kdy mi v něčem není dobře. A tak to změním.
|
| TaJ |
|
(11.8.2024 16:18:02)
Beat - "Dokud mi to, že dělám něco pro druhé přináší radost, je to ok. Když citim, ze radost ztrácím, uberu."
Jo, to je asi přesně ta míra, přes kterou by člověk neměl moc často jít. Taky se toho snažím držet...
|
|
|
|
| Vítr z hor | 
|
(11.8.2024 16:58:48)
Tohle téma je spíš o rolích, hranicích a bublinách či společenských třídách.
Třeba v mé roli (rodič), v souladu s mým přesvědčením a v rámci mé bubliny je normální vozit děti na kroužky, platit jim kurzy nebo doučování (když je něco baví, nebo jim něco nejde), posílat je na tábory a snažit se, aby žily na přiměřené úrovni (škola, oblečení, jídlo, kulturní rozhled atd.).
I když mě bolí hlava, mám hlad nebo žízeň, odvezu je, kdy/kam je potřeba, udělám, co musím, zaplatím. Mohla bych se na to vykašlat, dělat kariéru, nebo je tu nechat otci a odstěhovat se na Bali.
Naopak jsem se ale vykašlala na kariéru a peníze, zvolila jsem takovou práci, abych se mohla odpoledne věnovat dětem (vozit, psát s nimi úkoly, hrát s nimi na piano, učit se s nimi - ať už kvůli ADD nebo kvůli bývalé mizerné škole, kde se nic moc neučily, povídat si s nimi...).
Nemusela jsem to dělat, ale nebyly by na tom dnes tak dobře - už jsou dost staré na to, aby bylo jasné, že jim to prospělo. Existuje dokonce jisté sociologické hnutí, které zaměstnané matky ujišťuje, že fakt nemusí vozit děti na kroužky, chodit domů před čtvrtou a dělat dětem svačiny. A když to nedělají, že to je normální, a že se kvůli tomu nemusí cítit špatně. Ne, nemusí. Ale já vím, že mezi angažovaným a kašlajícím rodičovstvím je pro děti dost zásadní rozdíl (což už ono sociologické hnutí nezajímá, neboť jeho cílem je matka) a holt jsem to těm svým udělat nechtěla.
Nepřipadá mi, že jsem se obětovala, spíš mi vadí, že jsou mezi rodinami a dětmi čím dál větší rozdíly, a že stát ani slovem (natož skutkem) neocení (čili nepodpoří) péči rodin, nepodpoří dobrou rodinnou a školní praxi (například účinným řešením problému agresivních dětí ve školách - samozřejmě ne podle Graubnera). Ani ne tak kvůli mě, ale spíš kvůli těm ostatním, a taky kvůli mým dětem. Aby kolem sebe měly víc takových, jako jsou ony.
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.8.2024 17:06:28)
"vím, že mezi angažovaným a kašlajícím rodičovstvím je pro děti dost zásadní rozdíl"
Nemyslím, že je to tak jednoduché.
Ono záleží i na dětech samotných.
Extrémní nezájem, zcela nepodnětné a nepodporující prostředí určitě vytvoří dětem hendikep. To je jasné.
Ale na druhé straně bych řekla, že extrémní angažovanost nemusí přinést více než angažovanost vlažná. On je pro děti někdy větším motorem lehký hendikep, vlastní vnitřní motivace, než angažované tlačení rodičů.
|
| Vítr z hor |
|
(11.8.2024 17:25:44)
"Ono záleží i na dětech samotných."
Přesně tak. Samozřejmě jsou i naprosto bezproblémové, zdravé, odolné děti, které i v případě, že narazí na průměrnou školu a neangažované rodiče, dosahují skvělých výsledků. V mém okolí je několik takových. Jedno dítě má velmi zaměstnanou maminku a naprosto mimoňského tatínka, ale maminka jednou za pár let procitne, bleskově se zorientuje (například co musí dítě umět k přijímačkám), zaklekne na dítě, dotyčné dítě (velmi odolné, zároveň dostatečně povolné a inteligentní) to vydrží a podá výkon. Pak se zase maminka stane na dalších hodně let prakticky nepřítomnou.
Jiná maminka svě děti šťastně ignorovala a věnovala se práci a sama sobě. O první dítě se jí postaraly jiné maminky (kroužky, doučování), ale zjistila, že dítě nepodává výkony, jaké ona požaduje. Na druhé dítě tedy dočasně zaklekla - a pak teprve byla spokojená. Je to tedy takové jednostranné a krátkodobé, řekněme spíš schopnost vyřešit problém, když se vyskytne a je rozpoznán.
Ale hodně dětí má právě ty handicapy. No a bez angažovanosti ve výsledku dost utrpí. Co je extrémní angažovanost?
Může být samozřejmě negativní. Ale co když třeba rodič zjistí, že dotyčné dítě funguje pouze v systému "indiánský běh", tedy třeba 15 minut práce, půl hodiny odpočinek, 15 minut práce, půl hodiny odpočinek... což rodiči zabije den, já osobně to pokládám za extrémní, ale bez toho by dítě třeba taky nebylo schopno absolvovat základku. Po pár letech podobného "výcviku" ale handicap dožene, vystuduje, je schopno se slušně uživit. No a teď co - vyplatilo se to? Otázka taky je, co to stálo toho rodiče, že.
|
|
| Vítr z hor |
|
(11.8.2024 17:32:38)
Ještě mě zaujal ten vnitřní motor... na jednu stranu jsem skoro přesvědčená, že je vrozený (protože jsem viděla naprosto neuvěřitelně motivované děti v celkem chudé části světa - naše děti by to nevydržely a tamním dětem to zas tak moc nepřineslo, ale aspoň to zkusily).
Ale podle mě se dá i jinak apatické dítě nastartovat, byť to teda stojí úsilí (respektive myslím že by to rodič prostě neměl vzdávat).
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.8.2024 17:43:39)
Vítr z hor, také si myslím, že vnitřní motor je vrozený.
A myslím si, že je pro úspěch zásadní a zabít ho mohou pouze výrazně nepříznivé okolnosti. Spíš ale bude mít tendenci projevit se někudy, kudykoliv, za všech okolností. Takový člověk se tzv. neztratí, i když třeba neuspěje úplně tak, jak by mohl za ideálních podmínek.
U průměrných dětí určitě na angažovanosti rodičů záleží, jestli je postrkují kupředu nebo
nechají zapadnout v průměru.
|
|
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(11.8.2024 18:24:21)
Vozit dítě na kroužky a podporovat v zájmech a studiu považuju za normální a ne sebepopírání.
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.8.2024 18:47:25)
Inko, tak třeba transport dětí tím způsobem, že rodiče každý nebo téměř každý víkend křižují republiku a tráví dny na nějakých stadionech, je v mých očích sebeobětování a nedělala bych to.
Děti jsme v zájmech podporovali, transport občas v nějaké míře zajišťovali, ale podřizovat drtivou většinu vlastního volného času zájmové činnosti dětí, k tomu ochotná nejsem.
Podobně s podporou ve studiu, asi bych nedokázala studovat krok před dítětem a pak to do něj hustit, jak někteří rodiče dokáží.
Naše děti asi vyrostly a vystudovaly na ten vnitřní motor a vlastní schopnosti. Méně schopné děti by se mnou měly smůlu, nejsem sebeobětující matka tlačitelka.
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(11.8.2024 19:15:07)
Tak zlý to naštěstí u nás nebylo.
|
|
| Monika |
|
(11.8.2024 21:39:46)
Ropucho,tohle je ale strašně individuální - někdo ježdění po republice kvuli zajmu dítěte považuje za oběť, kterou více či méně rád přinese, někdo ne, ale někdo to vůbec za oběť nepovažuje - udělá to velmi rád pro dítě a těší ho to.A pak jsou taci, co tlačí dítě do zájmu vlastně hlavně kvůli sobě a naplnění svých potřeb a obětí je vlastně to dítě. Okolo sportu se pohybují celý život a viděla jsem kdejake případy.
|
|
|
|
| CisloPi |
|
(11.8.2024 18:45:46)
Vítr, hodně je to dané tou "bublinou". Dělníci makající v Kolbence asi nemají moc volbu, jak se dětem věnovat a co jim platit.
|
|
|
| Lexi. |
|
(11.8.2024 18:29:06)
To co popisuješ je myslím přesně to, k čemu byli evropské ženy po generace vedeny a vychovávány. Šťastné v tom nejsou, ale neumí z toho vystoupit. Ve svém okolí jsem to v dětství a v mládí viděla hodně, obzvlášť v generaci svých rodičů a starších.
Souvisí to i se sebevědomím. Ženy které nejsou sebevědomé si tím podvědomě snaží získat lásku a uznání svého okolí.
|
|
| Lexi. |
|
(11.8.2024 18:40:32)
V souvislosti s tímto tématem mě napadla i jiná otázka. Když jsem dospívala (90tá léta), byly holky nabádány k tomu, aby občas předstíraly orgasmus, aby klukovi zvedly sebevědomí. Doporučovalo se to hlavně holkám, které orgasmu při sexu nedosahovaly vůbec.
Z dnešního pohledu si říkám, proč klukovi zvyšovat sebevědomí, když není za co, ale tehdy jsem to prostě brala jako fakt. Také jste jako dospívající byly zásobované takovými moudry?
Mně se to bohužel drží doteď a partnerský sexuální život podle toho bohužel vypadá...
Předstírám že se mi to líbí, i když to v naprosté většině případů nestojí za nic a nějaké pokusy o zněny v partnerském sexu ve vyšším středním věku skončili neúspěchem...
Proč předstírám že se mi to líbí, když se mi to nelíbí? Bojím se že ode mně odejde a zůstanu sama? A nebylo by mi samotné lépe? To je o tom sebevědomí.
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(11.8.2024 18:56:38)
To je zvláštní, ale já v 90. létech naopak dospívala v tom, že předstírání orgasmu u ženy je hloupost a vlastně to bylo spíš ironizováno
|
|
| Čumča. |
|
(11.8.2024 19:00:46)
nepředstírám
příroda ženské orgasmy nepotřebuje, mužská vyvrcholení ano (kvůli reprodukci), proto s tím pánové nemají problém - a četla jsem, že to pánové skutečně nikdy, nikdy nepochopí, že to ženy mají jinak, víc provázané s psychikou
jestli to opravdu, opravdu nechápou, tak to asi nějaké to vystoupení hodné Thalie chce
|
|
| Roya |
|
(11.8.2024 19:07:59)
Lexi, to není jiné téma, to je jeho součást. Opravdu je to popírání sebe sama. Předstíráním si podle mě člověk jen zavaří do budoucna, když ten druhý má pocit, že je to tak, jak to dělá, dobré.
Připomnělo mi to mě a boty - jako dítě jsem boty dostávala k narozeninám nebo vánocům, aniž bych si je předem mohla zkusit (protože dárky musely být překvapení). A protože jsem věděla, že máme málo peněz, tak jsem rodičům neřekla, že mě ty boty tlačí, a celou sezónu jsem v nich trpěla. V dospělosti už jsem dotyčného dárce laskavě, ale upřímně informovala o tom, že mi něco nepadne, nebo se mi nelíbí, nepoužívám to - aby už mi to příště nedával. Kdybych předstírala radost, tak bych mohla té samé nechtěné věci čelit opakovaně :).
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(11.8.2024 20:45:20)
Ne, opravdu ne. V útlém mládí jsem nevěděla, že něco takového existuje, natož, že bych to měla předstírat. A pak už to nebylo potřeba.
|
|
|
| Roya |
|
(11.8.2024 19:13:00)
Děkuju všem za reakce, já také věřím, že nepopírat sebe znamená dělat věci takové a tak dlouho, dokud jsem s tím sama v pohodě nebo mi to přímo dělá radost, jinak je to cesta do pekel. Ale je jasné, že někdy je to spíš rozhodování "co bych si vyčítala víc" - když se třeba člověk stará o miminko, které vůbec nespí a člověk je vyčerpaný - pak volí mezi tím spát a nechat miminko neuspokojené, nebo popřít sama sebe a uspokojit miminko.
|
|
|
V její náručí
Čochtanova TřeboňJindřichův Hradec 
Oživení Historie na hradě TočníkBeroun 
Folklor bez hranicOstrava-město 
Loutkohrátky na BetléměChrudim 
Bítovská hradní pouťZnojmo 
Čochtanova Třeboň
Oživení Historie na hradě Točník
Folklor bez hranic
Loutkohrátky na Betlémě
Bítovská hradní pouť
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)